Kapitola VII.

182 9 4
                                    

Po probuzení z toho příšerně živého snu zase rychle usnula; přeci jen byla z přechozích dní příšerně vyčerpaná. I přesto se cítila poměrně vyspalá, a tak se do spánku nenutila, protože doopravdy nepotřebovala další děsivé sny. Stačily jí zážitky z labyrintu.

Procházela se Place a prohledávala každý kousek země. Třeba je východ někde tady... a hlavně se chtěla pořádně porozhlédnout. Předtím předpokládala, že tu nikde nic není, když viděla, jak je všude prázdno, ale to jí kluci vyvrátili, když našli přívod vody.

Nenašla ale nic nového. Prošla už kolečko téměř až zpátky k místu, kde spala, když se ozval dunivý zvuk. Alexandra se otočila a spatřila otevírající se brány labyrintu. Podívala se na hodinky a přikývla. Sedm ráno. Otevírají se v sedm ráno. A včera se zavřely... v pět? V šest? Nebyla si jistá, ale bylo ještě dost světla, a dokonce měli ještě spoustu času, než se snesl soumrak, který tady přicházel poměrně pozdě. Připadalo jí, že pokud by mělo být nějaké roční období, musí to být léto – až na to, že nebylo nesnesitelné horko, ale prostě jen příjemné teplo.

Se zvukem se začali probouzet i první chlapci. Nick na nic nečekal a vyskočil na nohy. Asi doopravdy cítil odpovědnost za všechny na Place, protože ho viděla, jak rozdává úkoly. Nic neslyšela, ale přesně takhle vypadal i včera.

Nechápala, jak může vypadat tak vyrovnaně. Věděla, že tam pod tím pěkným zevnějškem a milým úsměvem musí být stres, strach a nejistota, ale nedával to na sobě vůbec znát.

Nevěděla, jak vypadá ona, jak ji vnímají kluci, ale rozhodně nemohla vypadat tak vyrovnaně jako Nick. Spíš naopak – musela vypadat nedůvěřivě, slabě a vyděšeně.

Zavrtěla hlavou. Vždyť jí vlastně mohlo být jedno jak vypadá. Nezáleželo na tom. Chtěla jen přežít a dostat se odtud. A to znamená vydat se zpět do labyrintu a najít cestu ven. Otočila se čelem k nejbližší bráně a dech se jí chvěl. Bála se, to ano, jenže... lákalo jí to. Lákalo jí to nebezpečí, adrenalin v krvi, lákal ji běh. Ty stěny plné lián a břečťanu ji táhly, volaly ji k sobě.

V tom se jí vybavil sen, který se jí v noci zdál. „Asho," zašeptala a udělala krok k labyrintu. Proč měla pocit, že to jméno a ten labyrint mají něco společného? Něco na tom bylo, to jméno... kdo se za tím jménem skrýval? Co to bylo za dívku?

Z uvažování ji vytrhl zvuk blížících se kroků. Otočila se k příchozímu. Alby nesl dvě snídaně, jednu pro ni, jednu pro sebe. Natáhl k ní ruku s jídlem a hlavou pokynul zpět ke skupince kluků. „Pojď. Musíme jim říct, co se ti stalo, zodpovíme všechny otázky a pak se pokusíme dohodnout, co dál."

Alex kývla, ale po pár krocích jí to nedalo a musela se zeptat. „A ty mi věříš Alby? Nebo si myslíš, že lžu?"

Alby ji probodl pohledem. „Je těžký to takhle posoudit. Sami nemáme žádné vzpomínky, ale pokud někdo z kluků lže, nezjistíme to. Ostatním dává jistotu, že nikdo z kluků si na nic nevzpomíná, právě to, že jsou to taky kluci. Navíc jsme se probudili všichni najednou. Zatímco ty... jsi holka, objevila ses tu z ničeho nic, tvrdíš nám, že za zdmi tohohle místa je labyrint a že tam čekají nebezpeční tvorové... proč bychom měli čemukoliv věřit? Nebo spíš – proč bychom tomu chtěli věřit?"

Alex přikývla. „Chápu. Takže je to spíš o tom, že mi nechtějí věřit, protože to, co říkám, zní hrozně. A když mi nechtějí věřit o tom, co čeká za zdmi, musí zpochybňovat celý příběh, úplně od začátku, včetně ztráty paměti." Pokrčila rameny. „Je to jednodušší než si přiznat pravdu, chápu."

Alby přikývl. „Takže to ani není o tom, jestli ti věřím. Nechci ti věřit, ale myslím, že říkáš pravdu. Hlavní je to, co budou myslet ostatní."

Strings (The Maze Runner / Newt / CZ)Kde žijí příběhy. Začni objevovat