Alexandra se s pláčem zvedla a dobelhala se k otvoru ven. Nebylo tam nic. Země nebyla vůbec na dohled, takže nedokázala odhadnout, jak vysoko se nachází. Po tom tvorovi nikde nebylo ani stopy, a tak usoudila, že se zřítil z té šílené hloubky až někam dolů.
Odpotácela se od kraje toho útesu a pak na ni konečně dolehla ta tíha celé její situace. Během noci už několikrát málem zemřela, ale ještě stále se v labyrintu nachází další tvor, který ji chce zabít. Našla cestu ven, která je ve skutečnosti akorát tak cestou do záhuby.
Dovolila si ještě pár minut vzlykat, ale slunce už bylo téměř vzhůru. Obloha se prosvětlovala a získávala odstíny růžové, oranžové a temně fialové.
Vstala ze země, našla pár kamínků a došla až ke kraji labyrintu. Z té výšky se jí až udělalo nevolno. Natáhla před sebe roztřesenou ruku a upustila jeden z kamínků, co tu našla. Kamínek letěl dolů a dolů... a dolů... a pak už byl tak malý, že nešel rozpoznat. Alex vztekla mrskla do hlubin i ostatní kamínky, ale dopadlo to stejně. Chvíli jen padaly a pak už byly tak malé, že nešly ani poznat.
Udělala pár kroků zpět a svezla se po zdi dolů. Slzy jí postupně přestávaly téct a mozek jí začínal fungovat. Celá se třásla vyčerpáním jak fyzickým, tak psychickým, ale věděla, že je tam ještě minimálně jedna stvůra. Pokud tu zůstane a ta stvůra ji najde, nebude mít šanci. Svou dávku štěstí vyčerpala.
Když se ale rozhýbala, tělo se začalo ozývat. Škrábance na obličeji ani pochroumanou dlaň už neřešila, protože na břiše měla tři široké šrámy. Jeden se jí táhl přes prso až ke klíční kosti, druhý mezi prsy a končil přibližně stejně jako ten první a třetí se táhl po žebrech až na ruku až k rameni. Neviděla si na záda, ale byla si jistá, že záda musí vypadat podobně. Šrámy se začaly postupně ozývat a když už to bylo nesnesitelné, rozhodla se sundat si ze zad batoh. Ke svému překvapení tam našla ale jen zbytky roztrhaného batohu, které držely pohromadě jen díky kusu plátna, který spojoval oba řemeny, které měla natažená přes ramena.
Nechápala, jak si mohla nevšimnout, že už na zádech nenese žádnou váhu, ale to jí bylo jedno. Šlo to, že ztratila posledních pár doušků vody a dvě mrkve, které v batohu měla. Hlad a žízeň byly stejně nesnesitelné jako pálení ran a bolest namožených svalů.
Šla ale dál. Musela se dostat na plac. Rány za zádech ani břichu pravděpodobně nebyly nijak extra hluboké, ale i přes to musela ztratit dost krve. Pokud by tu někde usnula, neměla by šanci přežít, hlad, žízeň, vyčerpání a ztráta krve by ji dostaly.
Mozek jí dával automatické signály, kde má zahnout, aby šla stejnou cestou, kudy šla předtím a ke svému naprostém nadšení našla láhev s vodou. Nehodlala šetřit a posledních pár loků vypila najednou. Láhev se rozhodla nést, bude ji potřebovat v dalších dnech, ale když našla rozházené papíry a tužku, nechala je tam. Měla pocit, že by už neunesla ani gram navíc. Zbytek batohu ani jeho obsahu už nenašla.
Ploužila se směrem, kterým odhadovala Plac. Už nebyla schopná běžet, mohla jenom jít. Na hodinkách v digitálním čase svítilo 7:24. Byla pravděpodobně vzhůru něco přes dvacet hodin, ale vzhledem k tomu, co vše se v noci událo, jí to připadalo jako mnohem déle i mnohem méně zároveň.
Slunce už svítilo, ale Alex ho přes vysoké stěny labyrintu neviděla. V žaludku jí kručelo a jazyk se jí lepil na patro, ale snažila se to ze všech sil ignorovat a šla dál. Něco jí říkalo, že už nebude daleko od Placu musí to jen vydržet.
Uběhlo dalších dvacet minut, ale vchod na plac se ne a ne objevit. Byla už tak vyčerpaná, že nohy jí nesly už jen silou vůle – kdyby zůstala v labyrintu, i kdyby její tělo zvládlo to vyčerpání, hlad a žízeň, pravděpodobně by se zase probudila v noci. A jak to vypadalo, v noci byly dveře na Plac zavřené. Alex jen doufala, že až přijde, budou už dveře zase otevřené.
Její otupené smysly najednou zbystřily, když spatřila nějaký záblesk. Malý stříbrný tvoreček stál na zdi, jeho hlavička směřovala směrem k Alex. Vypadalo to, že se jí snad posmívá. Myslela sis, že tě nenajdu? Tak jsem tě našel! A teď už konečně zhebneš!
Alex se z úst vydral zoufalý výkřik a rozběhla se. Přece nenarazí ještě na toho zbylého tvora! Nemůže přece mít takovou smůlu. Dostala se až sem. Přežila celou noc útrap, jen aby zemřela za svítání?
Dala se do běhu, ale udělala sotva pár kroků a málem upadla. Svaly křičely bolestí, ale Alex na bolest nedbala. Musela to zvládnout. Nemůže teď zemřít. Ta ektoplazmová svině ji nedohoní; Alex najde východ dřív, než se k ní ta svině stihne dostat.
Její mysl dávala pozor, kudy běží. Vpravo, pak vlevo, rovně a zase vlevo. Musela už být blízko, musela! Pokud totiž není, tak za chvíli zkolabuje a už se nezvedne.
Zahnula za další roh, tentokrát zatáčka vpravo. Šok ji ale přinutil zastavit. Padla na kolena a rozbrečela. To nemohla být pravda.
Přímo před ní se rozprostírala dlouhá rovná chodba, která končila záplavou zeleně.
Se vzlykotem se zvedla a vybičovala se k běhu. Když celou dobu poběží, stěny se nestihnout zavřít, i kdyby se z ničeho nic začaly zavírat. Běžela ze všech sil, i když věděla, jak pomalu teď běží. Dokázala běhat rychleji, ale teď, teď už prostě nemohla.
Cesta tou chodbou byla téměř nekonečně dlouhá. Alex brečela vyčerpáním, radostí i naprostým děsem, který v noci zažila. Modlila se, aby všechna ta zeleň před ní nebyla jen výplodem její fantazie, nějaká fata morgána její psychicky rozdrásané mysli.
Když její tenisky konečně přistály na měkké trávě, nemohla tomu uvěřit. Zvládla to.
Tělo jí prosilo o odpočinek, ale ona věděla, že se musí najíst a napít, a tak zamířila k betonové budově. Všimla si, že přiběhla jiným vchodem, než původně do labyrintu vešla, ale teď na tom nezáleželo.
Zastavila se až těsně před budovou, kde ji vyrušilo bučení. Alex sebou vyděšeně trhla. Dostali ji? Šli za ní až sem, na Plac?
V jejím zorném poli se ale objevila kráva, která pomalým krokem vyšla zpoza budovy. Kráva. Kde se tu vzaly krávy? uvažovala Alex, protože když se rozhlédla, zahlédla ještě další dvě. Když odcházela, rozhodně tu žádné nebyly.
Zakručelo jí v žaludku, a to jí donutilo nad kravami mávnout rukou a jít dovnitř.
Sáhla po lahvi s vodou, která se nacházela na nejbližším stole. Vypila litr vody a pak se vrhla na jídlo. Nejdříve se pustila do dvou mrkví, pak našla poslední jablko a nakonec balíček sušenek.
Když byly uspokojeny potřeby jídla a pití, donutila se podívat na svou pravou dlaň. Stále ještě byla opuchlá, zářila na ní zaschlá krev s pramínky krve čerstvé. Ta dlaň vůbec nevypadala pěkně. Druhá dlaň ale byla jen trochu poškrábaná. Alex si na zdravou dlaň nalila trochu vody, aby opláchla krev. Malíčkem pravé ruky, který se zdál postižen nejméně, si odtud vybírala kamínky. Bolelo to, ale oddalovalo to chvíli, kde se bude muset věnovat své druhé ruce a širokým škrábancům na těle.
Nakonec ale v levé ruce žádná špína nezůstala a Alex věděla, že teď už ošetření pravé ruky nijak neoddálí.
Zkusila ještě najít v bednách nějakou dezinfekci, měla pocit, že ji tam předtím viděla. Nakonec se povedlo, ležela na dně jedné z beden, kde našla i obvazy, náplasti, nůžky a další lékařské náčiní.
Vydezinfikovala si levou ruku a začala nadávat. Pálilo to a štípalo jako roj včel. Roztřeseně vzala dezinfekci do levé ruky a zmáčkla tlačítko spreje. Nejdříve se nic nedělo, ale pak to začalo štípat a pálit, ale asi tak milionkrát hůř než na levé ruce. Začala třepat rukou, ale nepomohlo to, a tak udělala tu neskutečnou blbost, že si chtěla dlaň otřít o kalhoty. Jak natáhla prsty, bolest jí vystřelila celou paží a sotva se dlaň plná prachu a kamínků dotkla kalhot, bolest z dezinfekce ihned pominula a Alexandra omdlela.
ČTEŠ
Strings (The Maze Runner / Newt / CZ)
FanficAlex se probudí v téměř úplně tmě, jede v jakémsi výtahu jdoucím směrem nahoru a netuší, kdo vlastně je. Nikdo ale nemůže zodpovědět její otázky, protože zjišťuje, že i přesto, že dorazila na místo, kde má podle všeho žít, nikdo tam není. Musí se vy...