Strings (The Maze Runner / Newt / CZ)

Kapitola XXVII.

Vyběhla ven z Labyrintu, ještě chvíli klusala, pak se zastavila a začala se procvičovat. Byla zvyklá se protáhnout, když doběhla, byla si totiž jistá, že mapu má v mysli téměř vypálenou.

Zezadu se k ní někdo blížil. Alex se ohlédla a spatřila Josepha, který si to k ní sebevědomě mířil. Otočila se zpět a protočila oči. OD té doby, co se jí tak divně omluvil (nebo co to mělo být), se choval o dost hezčeji, nicméně občas bylo jeho chování trochu zvláštní a občas si nebyla jistá, jestli to, co jí říká, myslí jako kompliment nebo urážku, takže si pořád nebyla jistá, jestli je schopná mu odpustit, že se snad dva měsíce choval jak naprostej kretén.

„Ahoj," pozdravil ji vesele a Alex mu odpověděla to samé, zatímco si protahovala nohy.

„Dneska jsi přiběhla poslední. Jakto?"

Pokrčila rameny. „Občas se rozhodnu prozkoumat nějaké chodby pečlivěji. Nicméně k ničemu to nebylo."

„Škoda," řekl téměř smutně a pak se usmál. „Nechceš napít? Vypadáš žíznivě."

Alex zbystřila. Tohle byla jedna z těch věcí, u kterých nedokázala říct, jak je Joseph myslí. Řekl to sice naprosto normálně, ale v jeho očích se mihlo něco, co se jí nelíbilo. Jako kdyby se snažil být hrozný kamarád jen proto, abyste se napili, jenže pak zjistíte že on pití otrávil.

„Hm, dobrý, v pohodě. Ale děkuju," odmítla s plachým úsměvem.

Joseph se zamračil. „Ale většinou hned piješ. Všiml jsem si, že když před tebou přiběhne Newt, nosí ti čerstvou vodu. A když tam není, piješ hned sama. Myslel jsem, že by ti chladná voda bodla."

Alex se přestala protahovat a postavila se. To, co právě řekl, trochu hraničilo se stalkingem a jí se celá situace přestávala líbit.

„Jo, promiň," převzala od něj čutoru a opatrně si ji vylila na hlavu. „Nemám žízeň, ale je mi fakt vedro. Dík, hned je to lepší." Podala mu čutoru nazpět.

Joseph se usmál, vzal si čutoru a odešel.

Alex se vydala do mapového bunkru zakreslit mapu. Kreslil tam už jen jeden běžec a to Ben.

„Ahoj, jak dnes bylo?" pozdravila ho.

„Jako vždy. Ty?"

„Taky." Odmlčela se a pak pokračovala. „Jen... čekal na mě Joseph. Mám tak trochu pocit, že je mentálně nemocnej, protože se chová hrozně divně. Moc to nechápu. V jednu chvíli je hrozně milej a pak z ničeho nic se dozvím, že sleduje každej můj pohyb, což není úplně normální. Úplně nevím, jestli chci, aby ještě někdy se mnou trávil čas tady při zkoumání map."

Ben se zamračil. „Joseph je možná horká hlava, ale vždycky se při stavění chová rozumně. Naopak je poměrně dost cyhtrej, myslím, že ho dost podceňuješ, čónko."

„Přestaň mi říkat čónko, je to divný slovo. A co se týče Josepha, fakt nevím. Teď jsem z něj měla fakt divnej pocit, prostě něco jako... já nevím, možná si jen vymýšlím. To je jedno, doufám, že ho do konce dne neuvidím, jeden divnej zážitek denně s tímhle cvokem mi stačil."

Bohužel měla Alex smůlu a Joseph si k ní přisedl na večeři a snažil se s ní konverzovat. Alex nechtěla být ten, kdo se chová hnusně, protože co když bylo Josephovo chování jen jeho vlastní varianta, jak být milý a pozorný?

Když nakonec odešel, byla Alex psychicky vyčerpaná. Snažila se odpovídat mile, smát se na správných místech a neříct nic, co by mohlo vyznít blbě, ale vynaložila na to veškeré své zbývající síly.

Když ji spatřil Ben, přisedl si. „A nezvážilas variantu, že je do tebe... no, zabouchnutej? To se pak kluci chovají divně."

„Mohla bych ti vyjmenovat seznam věcí, který kluci dělaj, když jsou zamilovaný, ale pochybuju, že se na něm budou vyskytovat věci, který dělá Joseph. Stalking není úplně typický rys zamilovanosti, nemyslíš?"

„Třeba to nebere jako stalking," pokrčil rameny Ben, „třeba si jen snaží všimnou si, co máš ráda. Snaží se s tebou povídat, zjistit, jaká jsi..."

„Jo, jasně, sice mě ještě před několika týdny ze srdce nenáviděl, ale pak z ničeho nic otočil o sto osmdesát stupňů a zabouchnul se do mě? Nevěřím. A víš co? I kdyby, je mi to jedno. Já s ním trávím čas nerada. Možná jsem snad dokonce měla radši, když mě nenáviděl, protože jsem věděla, na čem jsem. Teď to vůbec nechápu. Jestli za mnou ještě jednou přijde, řeknu mu, ať toho nechá." Odmlčela se a když Ben neodpovídal, mluvila dál. „A ty, jako můj starší bratr, bys ho neměl nechat, ať se ke mně chová... no, takhle. Nedokážu to chování specifikovat."

Ben se zasmál a pak zvážněl. „Hele, jestli chceš, něco mu řeknu, ale nemyslím si, že bys ho měla odhánět jen proto, že se snaží zlepšit mezi váma dvěma vztahy."

Alex si povzdechla. „Já vím. Jen je mi to prostě nepříjemný. Uvidíme, jak se bude chovat dál."

Ben přikývl a chtěl něco říct, v tu chvíli se ale ozval křik. Něco se stalo.

Oba dva vyskočili na nohy a utíkali k chlapci, který tak ječel. Byl to Andy, křičel něco o Labyrintu a ukazoval do chodby. Alex si nebyla jistá, co se děje, ale pak konečně dokázala rozluštit, co přesně Andy ječí z plných plic.

Jeden z Placerů, Enzo, vběhl do Labyrintu. A do zavření bran zbývalo už jen pár minut. Ben beze slova vystartoval, zatímco ostatní jen stáli a zděšeně zírali do Labyrintu. Než ale stačil udělat víc než tři kroky, svalil se k zemi. To na něj skočil Minho, který se snažil uhýbat jeho kopům a ranám rukama a snažil se ho přišpendlit k zemi.

„Vogo, přestaň, frasáku!" vykřikl Minho po chvíli. „Brány se mají za chvíli zavírat, vždyť tam zkejsneš taky a chcípneš! To bys chtěl? Všem kromě běžců jsme vstup do Labyrintu zakázali z dobrýho důvodu, nemyslíš? Enzo si zvolil, že radši půjde obejmout pár rmutů, než aby poslouchal pravidla, jeho boj! Ale běžce jen tak umřít nenechám, když tomu můžu zabránit!"

Ben se přestal zmítat. Všichni vyděšeně těkali očima mezi rvačkou a labyrintem. A pak se to ozvalo. Hučení, jak se rozpohybovaly brány. Minho s Benem se postavili a s očekáváním hleděli do Labyrintu, ale Enzo se neukazoval. A pak se brány s hlasitým zaduněním zaklaply.

Nikdo se nedokázal pohnout, všichni jen stáli a koukali přímo před sebe, jako kdyby mohli nějakým způsobem brány otevřít a Enzovi pomoci.

Minho nasadil neutrální výraz. „Zítra se uvidí. Pokud to přežije, bude to dobrý. Pokud ne... no tak alespoň budete všichni vědět, že tam nemáte lézt."