Strings (The Maze Runner / Newt / CZ)

Kapitola XLIII.

Když se Alex probudila, nebyla si jistá, jestli vůbec chce být naživu.

Krk měla vyprahlý a bolavý, byla úplně vyčerpaná a chtěla prospat minimálně další tři dny.

Zachrčela a pokusila se posadit, ale něco jí zadrželo. Překvapeně zaškubala rukama a nohama, ale žádnou z končetin nemohla moc hýbat.

Pomalu zvedla hlavu a zjistili, že je připoutaná k posteli.

„Co to, frase?" chtěla zašeptat, ale místo toho jí z úst vyšel ale jakýsi chraplavý hukot.

Vedle ní se najednou někdo postavil. „Ty jsi vzhůru!" zvolal překvapeně známý hlas. Pak si k ní ten chlapec sednul. Byl to Ben.

„Bene?" zeptala se překvapeně. „Co se stalo?" Aby jí bylo rozumět, musela hodně otevírat ústa, která měla celá bolavá, a snažila se pěkně artikulovat.

„No, je to na delší vyprávění, ale myslím, že nejdřív by ses měla napít a najíst... a jak to tak vypadá, už tě můžem odvázat."

Dal se do práce na jejích poutech a sotva měla odvázané ruce a torzo, nečekala a posadila se. Trochu se jí zamotala hlava, takže sáhla po sklenici s vodou a pořádně se napila. Vyprahlým a bolavým rtům se téměř ihned ulevilo, stejně tak jako jejímu krku.

Položila prázdnou sklenici na noční stolek a rozhlédla se. Nebyla na normální marodce, kde měli několik lůžek v jedné místnosti. Místo toho se nacházela v jedné z místností v patře Dvora, kterou meďoši používali jen při vážných případech nebo při bodnutí rmutem, kdy dotyčného drželi daleko od ostatních Placerů.

„Bene, co se stalo?" začala se dožadovat vyděšeně.

Ben se kousnul do dolního rtu a zavrtěl hlavou a pomalu rozvazoval poslední uzel.

„Bene?" dožadovala se Alex odpovědi.

„Zůstalas přes noc v Labyrintu a ráno jsme tě našli polomrtvou ležet před bránou, bodlou," vysvětlil jí nakonec s provazem v rukách.

„Bodlou?" opakovala po něm tupě.

„Jo." Ben se zamračil a prohlédl si ji. „Ty si to nepamatuješ? Všichni ostatní si to pamatují."

„Já..." nevěděla, co říct. Poslední věc, kterou si pamatovala, byla její přestávka u Útesu. Plánovala zase házet nějakou dobu kamínky a vyzkoušet, jestli někde neuvidí nějaké úchyty, po kterých by se dalo slézt, ale její poslední vzpomínka nic takového neobsahovala. Prostě doběhla do chodby s Útesem a pak... mlha. Měla ale zvláštní pocit. Chvíli jen seděla, nepřítomně zírala na deku a snažila se vybavit něco dalšího, ale jen jí z toho začala bolet hlava.

„Jak dlouho jsem byla mimo?" zeptala se po chvíli ticha s hlavou v dlaních.

„Čtyři dny. A ječela jsi jak šílená, bylo to děsivý."

„Frase. Čtyři dny a stejně se cejtim jak na umření?" zasmála se hořce.

„Neměla bys tolik mluvit, víš. Hrozně chraptíš a musí tě pekelně bolet v krku." Na chvíli se odmlčel. „Dojdu pro meďochy. Měli by se na tebe podívat."

Alex přikývla a snažila se srovnat si myšlenky v hlavě.

Ben odložil provazy na jednu ze skříněk a zamířil ke dveřím, ale Alex ho zastavila.

„Počkej," zavolala na něj chraplavě. „Neměl bys být v Labyrintu? Ještě není tak pozdě, ne?"

Ben se usmál a pokrčil rameny. „Jsem tu s tebou od prvního večera. Přišli se na tebe podívat i ostatní, ale celou dobu jsem tu byl já."