Strings (The Maze Runner / Newt / CZ)

Kapitola XII.

Vzhledem k Alexině bolavému stehnu vyrazili klidnou chůzí. Dokonce si i dohadovali, že by zkusili běžet, ale Newt to kvůli její noze zavrhl, zatímco Alex by se nejraději rozběhla. Věděla ale, že by si neměla zahrávat se zdravím, protože kdyby přišla o možnost běhat, kdyby už nemohla zpátky do Labyrintu... už jen myšlenka na to ji iritovala a vadila, takže moc neodporovala.

Místo běhu nasadili poměrně rychlé tempo chůze. Hodinky měla jen ona, protože mezi zásobami našli jen další troje, do každé dvojice jedny.

Newt si ohromeně prohlížel vysoké stěny ověšené liánami a břečťanem. „Vypadá to, že jsou šíleně vysoké, co?" pronesl s hlavou zakloněnou, jak si prohlížel pár lián, které se natahovaly vysoko nad nimi mezi oběma stěnami.

„Když jsem tam zkoušela vylézt... no řekněme, že jsem byla hodně vysoko, ale pořád jsem nebyla ani v půlce. Nemyslím, že by to jen tak někdo dokázal zdolat. Možná s lezeckým náčiním, aby se mu nic nestalo, kdyby upadl, nebo aby mohl odpočívat. Ale takhle by to bylo nebezpečné. Abych řekla pravdu, nechápu, co jsem si myslela, když jsem tam lezla. Nechápu, jak jsem si mohla myslet, že bych tam zvládla vylézt."

Podívala se na svou obvázanou ruku. Dlaň už ji nebolela, byla čistá, a dokonce to vypadalo, že se léčí dobře, stejně jí ale dělalo problém natáhnout prsty. Když se pokusila natáhnout všechny prsty, dlaní jí projela ostrá bolest následovaná křečí. Nebyla si jistá, co to znamená, ale pokud bude chtít dlaň ještě používat, bude s ní muset cvičit. Naštěstí jí ale nedělalo problém prsty svinou do pěsti.

„Co, ta dlaň tě bolí?" řekl Newt s pohledem upřeným na její pravou dlaň. Viděl, jak si ruku prohlížela a procvičovala.

„Hm. Nemůžu natáhnout prsty. Ale to se snad spraví cvičením." Nechtěla to dál rozebírat. Pravá ruka byla důležitá, ale k psaní a dalším věcem ji nepotřebovala tak nutně. Pravou sice měla šikovnější, ale uměla psát i levou, takže si byla jistá, že kdyby v pravé ani nezvládla udržet tužku, zvládne to levou rukou.

S Newtem se občas beze sova zastavovali a dívali se pod vrstvy lián a břečťanu, jestli tam něco nenajdou, vždy ale objevili jen pevnou betonovou stěnu. Zapisovali si trasu a dohadovali se o tom, jaká chodba byla jak dlouhá, aby měli mapu správně.

Po dvou hodinách namáhavé chůze si sedli a snědli něco k svačině. Chodba pokračovala dál, podle Nickových nařízení se ale měli vrátit a ani jeden z nich to nehodlal porušit.

Cestou zpátky si povídali víc, ale i tak nepřestávali pohledem prozkoumávat každý kousek betonu, který minuli.

„Hele," ozval se Newt, „co je tamto?"

Mezi různými odstíny zelené se leskl kousek kovu. Bylo to vysoko, nemohli tma dosáhnout, mohli by tam ale vylézt a zjistit to.

„Nevím. Předtím jsme to přehlídli, protože jsme to měli za zády... hm, udělám ti stoličku a ty tam vylezeš a odhrneš liány?"

Newt přikývl a Alex se přikrčila, propletla prsty a připravila se na Newtovu váhu. Newt byl sice hubený, byl ale dost svalnatý a vysoký a ona byla jenom holka, takže doufala, že ho nepustí. Newt se natáhl po nejtlustší liáně, kterou měl v dosahu a s Alexinou pomocí se vytáhl nahoru. Vyšplhal ještě dva metry výš a začal odstraňovat břečťan. „Vypadá to na nějakou plechovou tabulku," nechal se slyšet Newt, zatímco se s nohama doširoka roztaženýma opíral o stěnu a svaly na pravé ruce se mu začínaly chvět.

„ZLOSIN." Přečetl po chvilce Newt. Pak se zasekl a chvíli nic neříkal.

„To je všechno? Je tam napsaný jen zlosin?" Neviděla přes Newta ani jak cedule vypadá, natož aby si tam něco přečetla.

Newt si odkašlal a pak začal lézt dolu. Poslední metr nad zemí se odstrčil od stěny a seskočil dolů. Přistál s nohama pokrčenýma. Narovnal se, oprášil si ruce o kalhoty a řekl jen pochmurně: „Ne. Je to tam rozepsaný. Je to zkratka. ZLOSIN – Zánik lidstva: oddělení smrtící izolace nezletilých."

Alex se podívala na plechovou cedulku přidělanou na zdi. Měl pravdu. „Smrtící izolace nezletilých. Super. To vůbec nezní, jako když tu máme pochcípat jak krysy."

Newt se zachmuřil a vydal se zpátky na cestu. „Hele, zatím bych to nikomu neříkal. Nechceme vyvolat paniku. Řekneme to jen Nickovi s Albym."

„Počkej," zastavila ho Alex, která ještě stále stála na místě, neudělala za Newtem ani krok. Mračila se, rukou si mnula bradu a dívala se do země. „Počkej, něco mi na tom nesedí... počkej."

„Co? Jak to myslíš?"

„Já... mám pocit, že jsem ten nápis už někde viděla, jen si nemůžu... mám to!" Poslední slova vykřikla, jak jí vzpomínky na uplynulé dny konečně zapadly do sebe. „Pamatuješ, jak jsem mluvila o těch tvorečcích s kamerkami? Ty malé stříbrné, co nás sledují? Určitě už jsi jich na Place pár viděl."

Newt jen přikývl a nechápal, kam míří.

„Jednoho jsem si prohlédla trochu víc zblízka, než stihl utéct. Měl ten samý nápis na zádech. ZLOSIN. Neříkám, že to tak musí být, ale myslím, že ti lidé, co nás sem dali, si říkají ZLOSIN. Proč by jinak měli označený jak Labyrint, tak i ty malé tvory těmi stejnými písmeny?"

Newt chvíli přemýšlel, pak ale přikývl. „Souhlasím. Jenže to nic nemění na tom, že bychom to měli říct jen Nickovi. Přeci jen ‚zánik lidstva' a ‚smrtící izolace nezletilých' zní natolik děsivě, aby to vyvolalo paniku."

Alex popoběhla, aby Newta dohnala a oba dva se znovu dali do rychlé chůze směrem k Placu a cestu porovnávali s mapkou, kterou nakreslili. Alex zjistila, že by se zvládla vrátit i bez mapy, protože pokaždé, když řekla směr a Newt to zkontroloval, měla pravdu. Vzhledem k tomu, jak se Newt usmíval a porovnával to, co má v hlavě, s mapkou, musel přiznat, že i on by to zvládl, i když si nebyl tak jistý jako Alex.

„Vypadá to, že jsi přímo přirozený talent, krásko," usmál se, když zahnuli a před nimi se objevila dlouhá chodba končící otevřeným prostranstvím plným trávy.

Alex znovu zrudla, ale nenechala se vyvést z míry tolik, jako ráno. „Hm. To víš, že jsem pěkná, neznamená, že jsem i hloupá."

„A jak jsem řekl už ráno, oslovení krásko nemá žádnou spojitost s krásou."

Tentokrát se cítila trochu poníženě, ale snažila se to skrýt. Takže je škaredá? „Hm, hádám, že je lepší být škaredá a chytrá než nebýt chytrá vůbec, ale mít pěknou tvářičku," odsekla nakonec.

„Počkej," chtěl ji zarazit Newt, ale Alex přidala do kroku a na jeho výzvy nereagovala. „Ale to nemělo znamenat, že nejsi pěkná," povzdechl si Newt. „Jenže... ach jo, holky." Povzdechl si znovu a rozběhl se aby se jí držel v patách a mohl tak pokračovat ve své úloze chůvy.