Strings (The Maze Runner / Newt / CZ)

Kapitola III.

Celá skupina rázem ztichla a všichni je napjatě sledovali a očekávali Benovu reakci. Ten na ni jen vyjeveně zíral, zatímco Alex si do stále větších rozměrů uvědomovala, co se tu děje.

Probudila se bez vzpomínek, ale svou přítomnost na prázdném místě nebrala tak hrozně, jako někteří z těch chlapců, kteří přijeli. Podvědomě měla pocit, že to tak má být. Spousta chlapců ale měla o dost horší reakci než ona. A také si nic nepamatovali – a dokonce jsem nepomohlo ani když jim někdo sdělil nějakou informaci. Nerozpomněli si. Minimálně Ben ne.

Alex udělala ještě jeden krok vzad, pak si ale uvědomila, proč sem běžela. Chtěla odtud dostat toho kluka, teď odtud ale musí dostat úplně všechny.

Už už otevírala pusu, ale pak jí došlo, že by tahle přesvědčovací metoda dost možná zklamala. Navíc, co se stane, když bandě pubertálních kluků něco zakážete? Při první příležitosti to udělají. Rozhodla se tedy pro riskantnější plán – doufala, že je pro ně natolik zajímavá, že se za ní všichni rozběhnou zpátky na Plac.

Bez varování se rozběhla proti několika chlapcům, kteří jí stáli v cestě. Ti polekaně uskočili a průchod měla volný. Běžela pryč z toho příšerného labyrintu a za sebou slyšela výkřiky chlapců a dusot jejich nohou.

„Chyťte ji!" křičel jeden.

„Ať nám neuteče!" křičel jiný hlas, o něco hlubší.

V tu chvíli se ozval hluboký dunivý zvuk a Alex se vyděšeně zastavila. Brány labyrintu se zavírají.

„Ven!" vykřikla na chlapce. „Nesmí nás to tu zavřít!"

Ti, co byli nejblíž buď viděli děs v jejích očích, nebo je vyděsily zavírající se dveře. Bylo jedno, co z toho to bylo, hlavní bylo, že běží ven.

V tu chvíli k ní doběhli ten Asiat a chlapec, který se předtím ujal vedení pomatené skupinky chlapců. Byl to ten pěkný s bledou pletí.

„Co se to tu děje?" překřičel zvuk zavírající se brány.

„Zabírají se brány! Všichni musí pryč, jinak tu zůstanou přes noc. A věřte mi, zůstat tu nechcete."

Chlapec zdráhavě přikývl a kývl na toho Asiata. Ten ji přejel podezřívavým pohledem, ale přikývl a dal se do běhu.

Alex s tím chlapcem se otočili, ale nikdo tam nezůstal, a tak se rozběhli k východu. Zastavili se jen pár metrů od brány u skupinky kluků, kteří bojácně přešlapovali před bránou a nervózně sledovali, jak se zavírá. Nedokázali pochopit, co se to vlastně děje; jen Alex cítila tu posvátnou hrůzu, která jí sevřela srdce.

Dveře už byly zpola zavřené, když se zpoza rohu labyrintu vyřítil nějaký chlapec. Běžel, co mu síly stačily, ale Alex věděla, že to nestihne. Ta chodba bylo dlouhá a on moc pomalý.

Cítila, jak se ten bledý chlapec vedle ní napjal a chtěl se rozběhnout. Alex ho popadla za paži a škubla s ním nazpět. „Ne! Nemá to cenu. Nestihli byste to zpátky... a věř mi, za noc strávenou v labyrintu to nestojí."

Kluk se na ni s bolestí v očích podíval. Chtěl toho kluka zachránit, ale věděl sám, že by se nestihli vrátit. Nevěděl ale, proč by na tom měla nějak extra záležet – přes by to zvládli.

„Počkej," zarazil se, „jak to myslíš? Jak v labyrintu?"

Alex zbledla. Původně jim to nechtěla říct, alespoň ne takhle. Stočila pohled k uřícenému chlapci, kterému už muselo být jasné, že to nestihne. Zbývala mu ještě půlka cesty, ale mezera mezi stěnami už nebyla ani půl metru široká.

„Tam venku za zdmi, je tam labyrint. Proto jsem se vám snažila zabránit tam jít. Mohli byste se ztratit a zůstat tam uvězněni přes noc. Možná to nezní tak hrozně. Říkáš si, že bys zůstal hned tady u vchodu, ale ne, nezůstaneš. Vyhnali by tě ven do labyrintu a donutili bojovat o život. Poslali by je na tebe klidně až sem ke vchodu."

„Koho by na mě poslali?" zeptal se ten chlapec nevěřícně, zatímco se se škvíra mezi křídly dveří zmenšovala, milimetr po milimetru, centimetr po centimetru.

Alex smutně sledovala chlapce, který už byl natolik blízko, aby rozpoznala jeho uřícený a ubrečený obličej. Bál se – a bál se právem. Pokud bude mít štěstí, přežije to, pokud ne... tak už ho nikdy neuvidí.

Dunivé bouchnutí. Dveře byly zavřeny. Alex stále upírala pohled směrem, kde naposledy spatřili toho kluka.

„Posloucháš mě?" Ten bledý kluk ji popadl za ramena a natočil obličejem k sobě. „Koho by tam poslali?"

„Příšery," odpověděla Alex roztřeseně. „Napůl mechanické, napůl nějaký živočich. Z těla jim čouhají zbraně. Stočí se do klubíčka a běží za tebou, dokud tě nedostanou."

„Jak to můžeš vědět?" zeptal se netrpělivě kluk. „On tu byl někdo s tebou? A toho oni dostali?"

„Ne," zavrtěla hlavou. „Zůstala jsem tam uvíznutá. Nevěděla jsem, že se brány zavírají, a tak jsem se vrátila moc pozdě. A pak jsem je slyšela. Kovové cvakání. Smrad spáleniny a oleje. Měla jsem štěstí a přežila jsem to až do rána." Odhodlaně se mu zadívala do očí a vysmekla se z jeho sevření. „Pokud ten kluk bude mít aspoň krapet štěstí a nepropadne panice, možná to taky zvládne. Třeba i vyvázne bez zranění a já jen měla smůlu. Nebo na žádné to stvoření nenarazí, co já vím."

„O čem to sakra meleš, holka šílená?" zeptal se ten kluk a valil na ni oči.

// Nazdárek! Doufám, že se vám nová kapitola líbila. Momentálně mám předepsáno patnáct kapitol, takže se nemusíte bát, kapitoly budu vydávat každý týden, možná i o něco častěji, podle toho, jak se mi povede psát dál. Tahle karanténě tomu mému psaní svědčí, jsem u toho schopná prosedět dny. Budu ráda za každou zpětnou vazbu! Mějte se, vaše Tessariet.