Smlouva ✔

2.

„Shannie, už nebreč, vždyť je hezkej a vypadá mile." Hučí do mě moje nejlepší kamarádka a dnes i svědkyně Nora a rukou uhlazuje sukni svatebních šatů.

„Ale ty si ho nemusíš brát a být s ním minimálně deset let! Víš co to je? Vždyť já se s ním můžu rozvést až za deset dlouhých let! To nepřežiju Noro, já chci Marwina, ne toho pablba Mathiase!" Rozhazuju bezradně rukama.

„A kolik že je ta částka, když to nedodržíte?"

„Deset milionů dolarů."

„Co měli s tou desítkou? Deset let, deset milionů, ještě že po vás nechtějí deset dětí."

„Noro, to není vůbec vtipný! Vždyť já za chvíli pohřbím sama sebe."

„Ale no tak Shannie, ukaž, utřu ti slzy, nalíčím, přepudruju a opovaž se zase brečet! Zvládneš to! Přijde vůbec táta?"

„Nezvládnu a tátu mi ani nezmiňuj. Že radši nechc..."

„Ne, neříkej to!" Dává mi Nora hbitě ruku před pusu. „Mohlo by tě to mrzet! Jednou... možná..."

Nechávám tedy pusu zavřenou a Noru, aby udělala to, co považuje za důležité. Pro mě tento den není vůbec důležitý. Nic pro mě neznamená, ani prstýnek, který dostanu, ani slib, ani on.

***

Stojíme proti sobě a Mathias právě odříkává svůj svatební slib. Neposlouchám ho. I kdyby mi recitoval vznik vesmíru, či aritmetické vzorce, bylo by mi to jedno. Očima sice sleduju ty jeho, ale duchem jsem mimo tuto místnost, mimo tuto realitu.

„Shannie!" Cítím drobný stisk ruky. Zamrkám a s pohledem na kněze vím, že teď jsem na řadě já. Znovu se zadívám do jeho očí, které na mě láskyplně hledí, což mě zraňuje tolikrát, že to nejde ani spočítat. Proto ty své zavírám a za zavřenými víčky si představuju toho, koho jsem tady chtěla mít. Marwina. Svůj slib jsem si nepřipravovala, proto nevím jak začít. Nakonec se po chvilce nadechuju a spustím několik vět, které se mi vybavují z filmů. Nic přeslazeného, žádné vřelé vyznání, jen prázdný slib.

„Od této chvíle vás prohlašuji za muže a ženu. Můžete políbit nevěstu!"

Věta, která než dozní v mých uších, se stává skutkem. Nechávám oči zavřené, cítím, že se ke mně Mathias naklání a jeho rty na těch mých. Překvapuje mě, jak je má jemné a sladké.

Hned za kostelními dveřmi se na nás kromě rýže slétají novináři, jako supy. Mathias má co dělat, abychom prošli k vozu. V tuto chvíli jsem mu vděčná, že mě před nimi alespoň trochu chrání.

„Pane Black, pane Steixner, jednu otázku!" Překřikují se jeden přes druhého a směřují pozornost na naše otce.

„Jak je možné, že dva největší rivalové, konkurenti, kteří se nenávidí na život a na smrt dovolí svatbu svých dětí? Neohrozí to vaše firmy?"

„Jo drazí, lásce neporučíte!" Slyším hlas svého otce. To nemůže myslet vážně? Jaký lásce? Na to, že ho teprve ráno propustili z nemocnice je až moc živý a v dobré náladě. Sklápím hlavu a zrychluji kroky. Během chvilky už sedím v luxusní limuzíně a nechávám se odvážet na hostinu.

Po příjezdu na místo, jsme odvedeni do velkého zahradního altánu, který je bohatě vyzdobený květinami, stejnými, jaké tvoří mojí svatební kytici a usazeni do pohodlných křesel. A zatímco Mathias se usmívá, já nasazuji neutrální výraz.

„Nechal jsem připravit tvoji oblíbenou polévku" naklání se ke mně a ruku pokládá na tu mojí.

„Děkuji" vyvlékám ruku na svobodu a schovávám jí pod stůl.

„Usměj se prosím, aspoň na chvilku Shannie." Pohladí pod stolem ruku, kterou jsem před ním jen před pár vteřinami schovala. Chci s ní zase ucuknout, ale on mi jí pevně sevře a nepouští. Jsem nucená se na něj otočit.

„Prosím" nahne hlavu na stranu, jen co se na něj podívám. Vypadá roztomile a neskutečně mu to sluší. Ale není to Marwin! To on tady měl sedět, to on měl být můj manžel. Ne tenhle floutek!

„Nemám důvod se smát."

„Shannie, prosím, jenom tady a teď. Potom se tvař, jak chceš, ale nekaž svatbu prosím."

„Mathiasi, já tohle nechtěla!"

„Já vím, ale i tak tě udělám šťastnou, věř nebo ne Shannie." Dá mi letmý polibek na tvář, že ani nestíhám uhnout.

„Šťastná budu, až podepíšeš rozvodový papíry." Povzdechnu si a otáčím hlavu dopředu sledujíc dění u stolu.

„Ty nebudou potřeba." Prohodí sebejistě.

Nereaguju, zaprvé to nemá cenu, zadruhé, donesli polévku a zatřetí jsme asi jediný manželský pár, co je schopný se pohádat během svatebního oběda. A o takové ztrapnění zase nestojím. Beru proto do ruky lžíci a dávám se do jídla, když mě zase Mathias pokládá ruku na nohu. Se lžící u pusy se k němu otáčím.

„Dobrou chuť Shannie!"

„Dobrou" zamumlám.

Po obědě a odnesení všech talířů, vstávají naše první družby a na střídačku vypráví veselé historky z našeho dětství. Když už se blíží k dospělému věku, přerušuje je můj otec a netradičně se ujímá slavnostního proslovu. A nebyl by to pan Steixner, kdyby se taky nepostavil a nepřihřál si i on svojí polívčičku. Je otřesné poslouchat jejich výmysly, proto se začínám v křesle vrtět a nejraději bych odešla.

„Nevěsta už se nemůže dočkat prvního manželského tance, takže pojďme na to!" Prohodí zvesela otec a já cítím, jak rudnu vzteky.

„Klid Shannie, to zvládneš." Naklání se ke mně Mathias a zároveň mi nabízí ruku. Způsobně se jí chytám a nechávám se odvést na velký taneční parket pod širým nebem. Mathias si rychle omotává ruce kolem mých boků a mě nezbývá nic jiného, než udělat to samé. Zvedám tedy ruce do výšky a pokládám je na jeho široká ramena. Písničku, kterou najatá kapela, vypadající, jak tučňáci ve fraku začíná hrát, neznám, ale mají štěstí, že je to nějaký ploužák. Mathias si mě přitiskne víc k sobě a i přes mé protesty nepouští. Otočka, kterou se mnou právě udělal, mi motá hlavu a on si toho parchant užívá. Nikdy jsme si nebyli blíž. Cítím jeho nasládlý parfém, který nasávám s každým nádechem, cítím jeho ruce, které mě něžně, přesto nekompromisně svírají a hlavně cítím jeho tlukot srdce. Má stále stejný rytmus, ani pomalý, ani zbytečně rychlý, ale takový uklidňující. V mysli jsem ale u Marwina. Záklon – o můj Bože! A rychlé vrácení zpět do vertikální polohy, polibek na tvář a poděkování. Až teď si všímám, že nejenže hudba už nehraje, ale že kolem nás stojí snad všichni svatebčané. A že jich je. Nepočítala jsem je, ale Nora zmiňovala číslo, kolem čtyř set. No jo, dva pracháči se předhání, kdo dá víc.

Krájení několikapatrového dortu, fotky na památku, kterou bych nejraději neměla, nucený úsměv a povídání si se všemi těmi neznámými lidmi je strašně vysilující. Možná kdyby to byla moje vysněná svatba s tím, koho miluju, užívala bych si to, ale takhle to jen přežívám. Musím. Těsně po půlnoci odjíždíme s Mathiasem zase tou samou luxusní limuzínou, která nás přivezla do hotelu, kde máme strávit svatební noc.