Smlouva ✔

17.

Týden utekl jako voda. Je pravda, že jsem s náporem práce počítala, přeci jenom, když přebíráte poměrně velkou společnost, chcete si jí utvořit k obrazu svému a v první řadě dát co nejrychleji do zelených čísel, musíte počítat, že několik týdnů, možná i měsíců v ní budete trávit valnou většinu svého času. I toho, který by jindy patřil do označení osobní volno. Jenže dnešek byl už od začátku tak nějak divný. Nejen že mi ráno David podržel dveře a mile, opravdu mile se na mě usmál, čímž mě dokonale vyvedl z míry, ale dokonce přišel se dvěma novými odběrateli. Já i Mathias jsme nestačili zírat. Jenže to největší překvapení na mě čekalo do dvou odpoledne. To se mi rozezvučel telefon, který jsem ještě s velkou nelibostí zvedla, protože jsem zrovna něco přepočítávala a to fakt miluju, když mě někdo ruší. Ovšem na to jsem hned zapomněla, když jsem ve sluchátku slyšela Noru.

Dívám se na hodiny. Je to pět minut, co jsem ukončila hovor s Norou a dalších padesát pět, co mám na rozhodnutí. Rozhodnutí, které mi může změnit život. Alespoň tak to cítím. Nevím, nevím. Je to... je to ale to, co jsem si přála! Tak nad čím teď váhám? Nervózně ťukám tužkou do stolu a periferně vnímám Mathiase, který se zvedá od stolu.

„Shannie, děje se něco?" Zjevuje se mezi dveřmi.

Nasazuji falešný úsměv. „Ne, všechno v pohodě. Jen si tohle dodělám a jedu domů."

„Dobře. Já se dneska zdržím. Slíbil jsem Alanovi skleničku." Zamračí se a vrací na své místo. Ještě se na mě podívá přes sklo, mrkne a poté už svůj pohled směruje na monitor počítače.

Já na něm svým pohledem ještě chviličku zůstávám a přemýšlím. Ano, nebo ne? Může to být moje poslední šance? A co když jí nevyužiji?

„Musím!" Natáčím se k laptopu, najíždím do mailu a nechávám si vytisknout všechno, co mi Nora poslala. Risknu to!

U kopírky sbírám vytištěné papíry, překládám je napůl a třesoucí se rukou je ukládám do kabelky.

„Mathiasi? Ahoj!" Ani nečekám, až ke mně zvedne oči. Jen se nakláním k němu do kanceláře, mávnu rukou a hned odcházím. Utíká mi čas.

Cesta domů přeplněným Clevelandem není nejjednodušší záležitost. Přesto jí zvládám v dobrém čase. Rychle vybíhám schody nahoru, lovím ze skříně kufr a skládám do něj několik kousků oblečení. Jsem nervózní, roztřesená, natěšená a plná obav. Bude to mít vůbec cenu?

Když si myslím, že mám vše, pro jistotu to ještě jednou kontroluji. Přiklápím víko, přejíždím zipem, zamykám. Mám nejvyšší čas vyrazit. Venku už na mě čeká taxík, kterým se i se svým jediným kufrem nechávám odvést na letiště.

Tak, tady přestává veškerá sranda, napadá mě při pohledu na prosklenou stěnu letiště. Párkrát se pořádně nadechuji a pravou nohou vyrážím kupředu. Jen co si vyzvednu letenku, kterou Nora zamluvila, usazuji se na plastové sedátko a čekám. Budu se jí muset zeptat, jak to, že si byla vším tak jistá. Přeci jenom do toho vrazila dost peněz. Ona mi nejenže zamluvila letenku tam i zpátky, ale dokonce i hotel a pronájem auta.

„Noro, teď jsem zrovna přemýšlela, jak to, že jsi si vším tak jistá?" Zvolám do telefonu, který mě vyrušil. Asi u nás obou zafungovala telepatie.

„Shannie, znám tě už dost dlouho na to, abych věděla, že se jen tak nevzdáváš."

„Jo, to máš pravdu, ale jak jsi to zjistila?" Nedá mi se nezeptat.

„No, víš jak se mi líbil ten blonďáček, po kterým jsem pokukovala?"

„Jasně že vím, vždyť jsi po něm slintala pokaždé, když jsme byli v klubu!" Zasměju se do telefonu.

„Gilbert" vzdychne a já si dokážu živě představit, jak se u toho culí.

„Tak Gilbert jo? A co tedy má tenhle Gilbert společného s tvým věděním?"

„No, on tam dělá, takže se stačilo šikovně zeptat a olalá, vím všechno!"

„Jsi dokonalá Noro. Děkuju."

„Není zač, ale Shannie, raději si nic neslibuj prosím."

„Jasně." Hlesnu potichu a cítím se zklamaně.

„Shannie, ale já to myslím vážně!"

„Já vím, hele, už vyvolávají můj let. Tak zatím. A díky Noro!"

Cesta utíká vcelku rychle. V uších mi hraje hudba z telefonu a moje zavřené oči sem tam zkouknou situaci v letadle, než se zase pokojně zavřou. Ono, co chcete dělat, když vám let, sice se dvěma mezipřistáními trvá dvacet jedna hodin? Spát, číst, poslouchat. No, možná ještě meditovat, ale to rozhodně pokoušet nebudu.

Do cíle přistání, Perpignanu, dolétáme v sobotu, kolem desáté večer. Jsem rozlámaná, unavená a jediné místo, které teď uvítám s otevřenou náručí, bude postel. Jenže ta je ještě daleko. Nejdřív si musím vyzvednout kufr, potom najít půjčovnu a potom i hotel, který mi Nora zamluvila. Docela dost činností na unavenou osobu.

Když konečně parkuji před hotýlkem, jehož jméno neumím ani vyslovit, proklínám se, že jsem svou francouzštinu na škole tak flákala. Ale i tak se mi daří s milou recepční domluvit a odejít do jednoho z pokojů, které tu jsou. Netušila jsem, že to bude tak malé. Ale co, na tu chvíli, co tu budu, to bohatě stačí.

***

Ráno vstávám kolem deváté. Sice jsem tím časovým posunem trošku rozhozená, přesto se cítím v pohodě. Sprcha ze mě dělá zase člověka a já odhodlaná odcházím na snídani. Nejspíš jako jedna z posledních, ne-li opravdu jako poslední, jelikož už toho na švédském stole moc není. Něco si naberu a usedám ke stolečku. Při srkání čaje z hrnku zapínám telefon, na který jsem včera zapomněla a jako první vypínám zvuk. Nebylo by teď vhodné, kdyby mi tady řval jak na lesy. Hned na mě potichu vyskakuje několik upozornění, jak na zmeškané hovory, tak na zprávy. Nejvíc jich je od Mathiase. I když jsem mu napsala krátký vzkaz, má potřebu vědět, kde jsem. To ale já sdělovat nechci. Proto mu píši jen ve zkratce, že jsem v pořádku. Noře už sděluji o trošku víc.

Po snídani se chystám na svůj hlavní úkol tady. A to najít člověka, kterého se mi stále nedaří vytěsnit ze svého srdce. Člověka, kterého i přes to, že jsem mu tolik ublížila, stále miluji. Marwina. Zadávám do navigace adresu, co mi poslala Nora a vydávám se na cestu, která by měla trvat jen pár minut.

A opravdu, po chvilce parkuji před starší budovou z červených cihel a ještě chvíli si dodávám odvahu. Když už jsem si naprosto jistá, že to zvládnu, otevírají se hlavní dveře a v nich se objevuje Marwin. Už jsem skoro oběma nohama venku, když se k němu nahrne tmavovlasá žena. Rychle se schovávám v autě a pozoruji je. O něčem spolu debatují. Nevypadají jako milenci. Bože, co mě to napadá, vždyť to není ani měsíc! Přesto mi tam ta myšlenka někde vzadu zůstává a jisté pochyby jí zase vytahují, když jí Marwin zajede rukou kolem pasu a políbí na obě tváře. Otevírám pusu, kterou si ihned překrývám rukou. Je to možný? Jenže než stačím cokoliv udělat, rozcházejí se a každý nasedá do jiného auta. Vydávám se za Mathiasem a doufám, že budu nenápadná.

K mému překvapení, jedeme do firmy. Což poznávám podle velkého neonového nápisu nad vchodem do budovy, která zdá se září novotou. Hm, tak nejsem jediná, která pracuje o víkendu. Prolítne mi hlavou, když se snažím zaparkovat a nespustit Marwina z očí. Jen co jsem si jistá, že zmizel přesně v té budově, před kterou parkujeme, vystupuji a vydávám se za ním. Recepční mě posílá do posledního dvaadvacátého patra a já po cestě nabírám svou odvahu, která neustále kamsi utíká. Vystupuji do tiché chodby, kde není ani živáčka a pomalými kroky kráčím ke dveřím, na kterých je cedulka s Marwinovo jménem. Dvakrát krátce ťuknu a čekám.