Smlouva ✔

25.

Ráno, ještě než odjíždím do práce, vezu Noru na letiště. Moc jsme si to užily a hned naplánovaly další setkání. Domů do Baltimoru se zatím neodvažuji, takže i příště přiletí Nora sem. Za měsíc, ale už dnes mi prý bude volat, jak jsem dopadla s Mathiasem. Celý víkend jsme to probíraly, dívaly se na to ze všech stran a Nora mě pomalu a trpělivě opakovala skutečnosti, které jsem si tak nějak nechtěla připustit. Nakonec jsem sama naznala, že Marwin je minulost a Mathias, když ne budoucnost, tak alespoň přítomnost. A dnes jsem odhodlaná mu vše říct.

Před prací ještě několik minut sedím v autě a pročítám si Nořiny zprávy, které mi stihla poslat ještě před vzletem. Některé mi připomínají, co jsem slíbila, a ostatní mě v mém rozhodnutí mají podpořit. Poslední je velký smajlík, který mi drží oba palce. Pošlu jí také jednoho, než telefon poklidím zpátky do kabelky, posbírám složky, které jsem měla doma a otevírám dveře od auta.

Zase je příliš teplé počasí a mě už se teď lepí šaty na holé tělo.

„Ale, ale, naše nejvyšší Shannie! Copak tady děláš tak sama, dneska tě tvůj manžílek nečeká?" Uvězňuje mě David mezi svými pažemi, které opřel o mého žlutého broučka.

„Davide, nech mě. Jestli sis nevšimnul, tak je na nás odevšad vidět." Dívám se mu odhodlaně do očí a pevně doufám, že nás Mathias z okna vidí. Stejně tak věřím, že i přes neshody, které teď mezi námi jsou, přijde a Davida vypoklonkuje.

„Víš, že mi to vůbec nevadí?" Naklání svou hlavu ke straně a přibližuje se k mému uchu.

„Chtěl jsem se s tebou ještě rozloučit, když jsi mě rozhodla přestěhovat. Zítra odjíždím."

„Dobře, takže ahoj Davide, měj se hezky a ať se ti daří." Pronáším ještě relativně v klidu. Jen do té doby, než mi oči zabloudí k našim oknům. Mathias. Místo toho, aby mi šel pomoct, stojí u okna a sleduje nás. Proč?

„Díky Shannie, ale já myslel jiné rozloučení." Natlačí se ještě víc na mě, což ve mně začíná vyvolávat paniku. Pryč je klid, který jsem před chvilkou předstírala. Moje srdce tluče jako na poplach, stejně jako dech, který hruď zvedá nahoru a dolu. Jsem přimáčknutá na auto, v ruce držím pitomé spisy a nemůžu se hnout. Když se snažím ještě o kousek odtáhnout dozadu, jedna jeho ruka se odlepuje od auta a ocitá se na mých zádech, kde mě tlačí přesně opačně, než chci já. To co mi šeptá nevnímám, ale když svým jazykem přejíždí od ucha po mé tváři až ke rtům, bojím se nejhoršího. Mathias mě nezachrání, co bych taky chtěla, když se chovám jak blbá a celou dobu ho odmítám. Musím si poradit sama. Ale jak?

„Davide, co chceš?" Zašeptám do jeho rtů, které jsou položené na těch mých. Jenže když už s nimi pohnu, David to bere jako výzvu a začne mě líbat.

Jinak, než tenkrát. Něžněji, opatrněji. Jsem zmatená. Snažím se ho zastavit, prosím, slibuji, ale on si toho nevšímá a dál líbá mé rty, jako bych s ním souhlasila.

Po chvilce rezignuji. Nemám sílu se s ním prát, nemá cenu mluvit, když toho jen využívá. Jen tam tak stojím, oči mám zavřené a na tvářích cítím první slzy. Všechno se hroutí. Zrovna teď, když jsem si přiznala city k Mathiasovi.

Sevření povoluje a Davidovo ruce se přesouvají do mých vlasů. Pomalu je prohrabuje, natáčí, než mi palci setře slzy. Oddaluje se, ale zase ne moc. Opírá totiž svoje čelo o to mé.

„Shannie, ty jsi první ženská s kterou bych to myslel vážně. Omlouvám se za všechno, co jsem ti provedl. Odpusť mi prosím." Zadýchaně šeptá a palci dál stírá tekoucí slzy.

Je jako vyměněný a malou chvíli je mi ho i líto. Pak se ale rychle vzpamatovávám. Polknu, nadechnu se a už chci něco říct, jenže David mě předbíhá.

„Pšt, vím, že je to pro tebe těžký. Uvažuj nad tím alespoň. Chci se kvůli tobě změnit Shannie. Dej mi šanci."

„Davide, u mě nikdy šanci mít nebudeš. Jsem vdaná a miluju Mathiase." Poměrně lehce ho odstrkuji, ale místo toho, abych utíkala, stojím jako přikovaná a hledím na tu hromádku neštěstí, stojící přede mnou.

„Na mě to hrát nemusíš. Prokouknul jsem vás hned první den. Nemiluješ ho, ale se mnou bys mohla..."

„Davide! Nic s tebou nebude. Jsi součást firmy, nic víc. Nepokaž si tu důvěru, kterou do tebe já i Mathias vkládáme, když jsme ti svěřili pobočku v Cincinneti." Povzdechnu si.

„Nezklamu tě Shannie." Líbá mě na tvář, otáčí se na patě, míří ke svému autu, do kterého nasedá a odjíždí pryč. Ještě chvíli sleduji usazující se prach, který po něm zbyl, než si celá rozklepaná sedám do auta a snažím se vydýchat předešlou situaci. Nikdy by mě nenapadlo, že by...

„Shannie, jsi v pořádku? Zahlídla jsem vás z okna a tak jsem hned letěla sem." Vyhrkne na mě udýchaná Wanda. Zvedám k ní své oči, z kterých se zase valí potoky slz.

„Za chvíli možná budu."

„Kde je vůbec Mathias, ty jsi mu nevolala?"

„Wando, Mathiasovi jsem ukradená. Viděl nás z okna."

„To je..."

„Nech to být, nemá to cenu. Nemáš kapesník?" Poprosím, ale už při bližším pohledu na její upnuté šaty vím, že nemá.

„Nemám, ale můžu ti pro něj skočit." Nabízí hned.

„To je dobrý, díky." Utírám si slzy prsty, zvedám se, zamykám auto a v doprovodu Wandy se vydávám do práce. Přes recepci, kde na mě recepční nevěřícně kouká, výtahem, až ke mně do kanceláře. Až tam se ode mě za stálého ujišťování, že jsem v pořádku, Wanda odpojuje.