Smlouva ✔

13.

Ani nevím, jak jsem se včera večer dostala do postele. Po dlouhé sprše jsem v pokoji našla jídlo, které uvařil Mathias a i když jsem neměla vůbec žádný hlad, po ochutnání jsem všechno snědla. Bylo to výborné. Pak jsem usnula. Poslední, co si pamatuju je, jak sedím v křesle, bradu opřenou o kolena a koukám z okna na nebe. A teď? Probouzím se přikrytá v posteli, kde mě zase slunce šimrá svými paprsky. Natáhnu ruce za hlavu a s mručením se protáhnu. Vypadá to na krásný den. Jenže počkat, dneska jsme měli jít zase do práce. „Bože, já jsem zaspala!" Plácnu se dlaní do čela a skáču z postele. Letím do koupelny, kde v rychlosti dělám vše, co mi pomůže vypadat jako člověk a když se nahá vracím k šatníku, přemítám, jak se co nejlépe vyhnu Davidovi. Fuj, už ráno na něj musím myslet! Ještě hodinky a telefon. Otáčím se ke stolu, kde by měli být a také že jsou, ale vedle nich je položený papír s Mathiasovo písmem.

Krásné ráno Shannie,

jel jsem do práce. Ty zůstaň doma, odpočiň si a pokud ti vyjde chvilka, prosím podívej se na ty papíry ze včera. Večer bychom je mohli probrat.

Snídani máš v kuchyni.

Mathias

Hm, to nezní špatně, i když takhle to bude vypadat, jako že se Davida bojím, ale kašlu na to. Užiju si volný den.

Mířím opět k šatníku, ze kterého beru krátké džínové šortky, triko s americkou vlajkou a takto pohodlně oblečená jdu na onu snídani, která mě dole čeká. Nevím, jestli si tím chce vyžehlit ten včerejšek, ale pokud by mi připravoval snídaně každý den, nic bych proti tomu neměla.

„Palačinky? Ten chlap se mi snad zdá!" Kroutím pobaveně hlavou nad talířem úhledně vyskládaných palačinek. Beru z lednice jahodový jam a vařím si čaj. O chvíli později sedím na terase a vychutnávám si dokonalou chuť jemného těsta. Musím uznat, že je má lepší, než já. Nejspíš bych ho měla nechávat v kuchyni častěji.

Po dojedení ještě pár minut poslouchám okolní šum, než se vydávám k papírům z práce. Pohodlně se usazuji na jednu z pohovek v obýváku, pouštím potichu hudbu a beru první papír. A další a další. Blok se mi plní poznámkami a nápady, čas utíká, aniž bych ho nějak zvlášť vnímala. Jsem ponořená v pracovních věcech až do samého konce, až do poslední tečky na papíře. Když konečně zvedám hlavu, kterou jsem měla tak dlouho skloněnou, musím si nejdřív prokřupnout krk. Až poté nakláním ruku s hodinkama ke svým očím.

„Tři hodiny papírování? Skvělý!" Zabroukám potichu. Zvedám své rozlámané tělo, jdu se do kuchyně napít a prozkoumat lednici, co je tam k jídlu. Nakonec se rozhoduji, že zajedu něco koupit. Beru peněženku, klíčky od auta, od domu a jdu vnitřkem do garáže.

Už při cestě přemýšlím, co bych tak mohla uvařit. Jenže mě nic nenapadá. Mám sice chuť na kuře, ale na dobrý, domácí kuře, pěkně vypečený, takový, jako dělala Ruth u nás doma. S nádivkou a malýma brambůrkama. Jenže to bych potřebovala kuře od farmáře, ne ty chcíplotinky z obchodu, zabalený ve folii a tvářící se, jak moc jsou čerstvý.

Zajíždím do podzemních garáží obchodního centra, kde jsem ještě nebyla, i když stojí hned vedle toho prvního. Když konečně nacházím volné místo a úspěšně na něj zaparkuju, začínám se soukat ven. V tu dobu mi dochází, jak blbý to byl nápad, jet jen v kraťoučkých šortkách. Téměř celá moje stehna jsou totiž přilepená k černé kožené sedačce a tak mi tam jistě zůstane načervenalý obtisk. Proto moje první po vysednutí je, pořádné promnutí stehen a jejich poplácání. Což jim sice nevrátí jejich původní barvu, ale snad trošku rozproudí krev. Ach jo, budu si sem muset dát nějakou dečku, nebo kousek látky, aby se to už neopakovalo. Nebo, myslet na to už doma. Jenže koho by to napadlo, když moje minulé auto, mělo látkové sedačky a něco podobného v něm nehrozilo. Beru raději všechny své věci a vydávám se do budovy nade mnou. A vezmu to od vrchu. Stoupám tedy na eskalátory a nechávám se vyvážet až do posledního parta, kde vystupuji hned naproti kavárně. Vůně kávy mi připomíná její několikahodinovou absenci a tak než se naděju, stojím u pultu a diktuji svou objednávku. S kávou v ruce mířím k malému stolečku, jenže než tam dojdu, rozmýšlím si to. Je poledne a já musím něco uvařit. Teda nemusím, ale když už mi Mathias udělal snídani a nechal mě doma, chci se mu trošku odvděčit. Takže stoleček míjím a pokračuji dál, kolem obchodů, které navštívím snad někdy jindy. Už jsem v nejspodnějším patře, kelímek od kafe prázdný a nikde nic. Vidím to na návrat do prvního obchoďáku do potravin, pro zafóliovanou chcíplotinku, když se kolem mě pomalu šourá stará žena s hůlkou a v ruce nese balíček, nápadně připomínající kuře. Možná jsem tou představou pečeného kuřete tak zblbnutá, že ho vidím i tam, kde není, ale něco mi říká, že tahle žena bude vědět, kde ho koupit.

„Promiňte!" otáčím se na tu malou osůbku. „Promiňte, můžu se vás na něco zeptat, prosím?"

„Ale jistě, co by tě zajímalo děvče!" Natočí ke mně své blankytně modré oči.

„Víte, sháním kuře, ale nějaké pořádné, nejlépe od farmáře. Ale nedávno jsme se přestěhovali a já se tady ještě tolik nevyznám. Mohla byste mi poradit, prosím? Všimla jsem si, že nejspíš jedno takové nesete." Vybalím na ní jedním dechem.

„Pojď, pojď ven, já ti to ukáži." Usměje se na mě, ale hned se otáčí a svým pomalým šouráním se sune ke dveřím. „Tak" zastavuje za první lavičkou venku a zvedá pravou ruku, v níž drží hůlku a začíná ukazovat. „Půjdeš tady tou ulicí a třetí odbočka vpravo. Je to ten bílo-žlutý dům. Hartley je nejlepší farmář z okolí. Budeš spokojená, když tak řekni, že tě poslala Hannah."

„Dobře, děkuju moc!"

„Není za co děvče!" Naposled se na mě usměje a vrací se zpět, zatímco já se dávám na cestu za svým vysněným kuřetem. Jdu pěšky, od obchoďáku se to zdá být jen kousek a hlavně nechci riskovat opětovné přilepení ke své tak úžasné kožené sedačce. Takže, rovně a doprava, no vida, jsem tu. Sice nápadný dům, ale nenápadná prodejna v něm. Otevírám těžké dveře, nad kterými cinkne zvoneček a než se stačím rozhlídnout, ozývá se ze zadní místnosti „moment!"

Přecházím k pultu a prohlížím si vystavené maso i vzadu pěkně vypasená kuřata.

„Tak, jsem zde, co to bude?"

Zvedám oči k tomu krásnému, zvučnému hlasu, jenže on to není jen krásný hlas. Přede mnou stojí nádherný mladý muž v řeznické zástěře, vlasy stažené do culíku, šibalský úsměv na tváři a dvě čokoládové oči, které mě pozorují.

„Ah, pardon, já... já bych chtěla jedno velké kuře prosím." Sklápím svůj zrak opět k masu, jelikož na tvářích cítím červeň a v hrudi silný tlukot.

„Jak jste nás našla?" Snaží se se mnou dát do řeči, balíc u toho kuře do papírového sáčku.

„Doporučila vás Hannah." Přiznám se, snažíc se uklidnit.

„Jo Hannah" zasměje se. „Tak to jste se jí musela líbit, když nás prozradila."

„Co prosím?" Nechápavě se na něj podívám a je mi jedno, že uvidí, jak mě vyvedl z míry.

„Všechno máme na objednávku pro stálé zákazníky a nové už nepřijímáme."

„To jste měl říct hned" vydechnu a vracím mu kuře zpátky. Jenže on jen kroutí hlavou, že ne. „Proč?"

„Hannah není jediná, koho jste okouzlila." Mrkne na mě.