Smlouva ✔

33.

Léto se přehouplo do své druhé poloviny, začíná nový týden a já sedím ve svém autě a mířím do Cincinnati. Oli to dokonale naplánoval, takže ani samotný Mathias neví pravý důvod mého odjezdu. Žije v představě, že tam opravdu potřebuje David pomoc. Pravda, netvářil se na to moc nadšeně, ale Oli ho ujistil, že se mi nemůže nic stát. Bylo to vcelku komické. My se proti sobě snažíme bojovat, děláme, jakoby ten druhý neexistoval, nezáleželo nám na něm, ale zároveň se o sebe bojíme.

Ráno mi Mathias před odjezdem do práce udělal nejen snídani, ale i svačinu na cestu, což mi vykouzlilo úsměv na tváři, jen co jsem vstoupila do kuchyně. U všeho ležel lísteček s přáním šťastné cesty a prosba, zda bych ho mohla prozvonit, až dojedu na místo.

Cesta ubíhá bez větších potíží. Na to, že je pondělí, je na silnicích klid. Kousek před Columbusem, který je zhruba v polovině mé čtyřhodinové cesty zastavuji, abych se protáhla a taky abych ochutnala Mathiasovo svačinu, na kterou jsem měla chuť už ráno. On prostě ví, jak na mě. Takže sedám na kapotu, vedle sebe stavím termohrnek s kafem a otevírám krabičku, ve které jsou uložené dva vytuněné hot dogy. Po chvilce už jen blahem mručím a mlaskám.

***

Padesát osm B. Rozhlížím se ve velkém bytovém komplexu, kde mám pronajatý byt. Bloudím po chodbě stejně dlouhé, jako byla cesta sem a za sebou táhnu dva kufry narvané vším možným. Je to nekonečné a strašidelné. Nikde nikdo, jen za dveřmi je sem tam slyšet, že tu někdo bydlí.

Když konečně nacházím číslo, které se mi jako přívěsek houpe na klíčích od Oliho, rychle dveře odemykám. A tak jak na mě chodba působila ponuře, byt je nádherně prosluněn západním sluníčkem. Je to jako tolikrát popisované světlo na konci tunelu, o kterém hovoří tisíce přeživších vlastní smrt. A třeba to platí i pro mě. Všechno špatné a nejasné nechávám za sebou a to dobré budu vyhlížet. Restart celého mého já začíná.

Kufry nechávám stát hned za dveřmi, pokukujíc po střídmě, ale vkusně zařízeném obýváku. Světlo ho nádherně prosvětluje a za zlatem ozářenými okny je terasa, na kterou se hned vydávám. Sluníčko mě svými teplými paprsky přivítá a samotná terasa nabízí úchvatný pohled na celé Cincinnati. Tohle bude místo, kde budu čerpat energii. Přejíždím prsty po zábradlí a vracím se zpátky dovnitř. Ještě než prozkoumám zbytek bytu, vytahuji telefon a píši Mathiasovi krátkou zprávu, že jsem dorazila v pořádku a vše je ok.

Než stačím telefon položit na stoleček a vydat se směr ložnice, pípne mi příchozí zpráva.

*Dobře, opatruj se. M*

Čtu si tu zprávu několikrát, než mi dochází, že musel být pěkně nervózní a beztak kontroloval telefon každou chvilku, když odepsal okamžitě. Tohle zjištění mě zahřívá na srdíčku a zároveň si uvědomuji, jak moc mi chybí. Ať už je to jeho úsměv, jeho chůze, pohled, kdy mám pocit, že vidí až do nejzazších koutů mojí duše, nebo jen jeho dech, který už se několikrát laskal s mojí kůží.

Brr, oklepu se, jen co si představím to příjemné, vzrušující teplo. A to víc mě utvrzuje v tom, že láska je fakt mocná čarodějka, jinak by nebylo možné, aby mi Mathias chyběl víc než Marwin, s kterým jsem byla několik let. Teď vidím, co všechno je jiné, o co všechno nechci přijít.

Přecházím k zavazadlům, která vybaluji a posléze hledám na internetu cestu do práce. Poté se ukládám ke spánku. V mé nové velké posteli, v které se cítím tak sama.

Říká se, že to, co se zdá první noc na novém místě, se splní. Kéž by to byla pravda. Ráno totiž vstávám s úsměvem na rtech a dobrou náladou. Zdálo se mi o Mathiasovi. A bylo to tak krásný.