Smlouva ✔

8.

Procházíme už několikátý obchod a zatím jsme nenašli nic, co by nás trklo do očí. Ale zjistili jsme, že máme stejný vkus.

„Jedeme, jinam, tady nic není!" Otáčí se na mě Mathias, který byl prozkoumat jednu z postelí. Bere mě za ruku a jdeme k autu. Do navigace v telefonu cvaká další adresu a vyjíždíme. Když přijíždíme k danému obchodu, vypadá spíš jako hangár na letadla. Ovšem, jen co otevřeme velké těžké dveře, ocitáme se mezi miliony druhy nábytku.

„Tak jestli si tady nic nevybereme, tak už nikde." Natáčím se ohromeně na Mathiase, který mě zase drží. Tentokrát kolem pasu a nějak moc si to užívá.

„Ložnice jako první, nebo kuchyně?" Sklání se s šibalským pohledem ke mně a dává mi polibek na tvář. Jen si hlasitě povzdechnu s tím, že už mu něco řeknu, ale objevuje se vedle nás prodavač. Nechávám mluvit Mathiase a po chvilce už jako dva věrní pejsci kráčíme za mladým mužem ke kuchyňským linkám. Na jeho dotaz, jak velké jsou prostory pro kuchyň, vytahuji z kabelky plánky, které jsme našly v krabici a podávám mu je.

„Když mě omluvíte, půjdu si to prohlídnout" podívám se na oba muže.

„Samozřejmě lásko" líbá mě Mathias na rty a s úsměvem prodavači sděluje, že jsme se předevčírem vzali.

„Gratuluji a možná vás potěším, pro novomanžele tu máme speciální slevu na postele!" Rozzáří se muži očka a málem mu vypadnou, když mu Mathias oznamuje, že potřebujeme vybavit celý dům, jelikož jsme se právě přistěhovali a dům je prázdný. To už ale odcházím na konec uličky a hledám něco, co se mi bude líbit. Tak jako se mi v předešlých obchodech nic nelíbilo, tady mám dilema, co vybrat. Nakonec volám na Mathiase, aby se k tomu taky vyjádřil.

„Líbí se mi tahle slonová kost, ta by to tam pěkně prosvětlila, tahle hnědá by zase ladila s výmalbou, co tam je a ještě se mi líbí tahle čistě bílá. Co ty na to?" Chodím s ním od jedné kuchyně k druhé a ukazuji, co mě zaujalo. Nejdéle se však zdržuji u té hnědé, ta o trošičku vede. „Tak co?" Zvedám k němu oči.

„Jsou nádherné všechny, ale myslím, že by do toho prostoru nejvíc ladila tahle hnědá."

„Dobře, takže bereme tady tu hnědou." Oznamuji prodavači.

„Shannie, jdi s pánem vymyslet kuchyň, já zatím obejdu zbytek ano?" Zmáčne mi zadek a přisaje se na mé rty. Tohle si doma vypije! Využívá chvíle, kdy mu nemůžu vynadat. Ale jelikož jsem mu řekla, že se na veřejnosti budu přetvařovat, mile se na něj usmívám a stejně jako on, mu zmáčku zadek. Když vidím pobavený pohled prodavače, ještě ho při odchodu provokativně přes ten zadek plácnu a mrknu na něj.

„Zatím zlato!" Pak už se otáčím a jdu s mužem do kanceláře, kde vcelku rychle vybavujeme kuchyň vším potřebným. Je parádní, že v návrhu jsou i elektrospotřebiče.

„Tak, dívám se na naše skladové zásoby a potěším vás mladá paní" zvedá svou usměvavou tvář od monitoru počítače. „Všechno máme skladem, takže to můžeme ihned po zaplacení vyskladnit a dodat. Budete chtít i montáž?"

„Samozřejmě, sami bychom to nezvládli a pokud by to bylo co nejrychleji, budu šťastná jako blecha." Opět se zadívá na monitor, něco naťuká a pak se jeho úsměv rozjede od ucha k uchu.

„Dneska od dvou hodin by byla volná jedna parta a pokud byste vybrali ještě něco, mohl bych jí hned napsat i na zítra, či pozítří."

„Udělejte to prosím. Já jdu za..." Na chvíli se zarazím. „Já jdu za manželem." Zvedám se a odcházím hledat Mathiase.