Smlouva ✔

3.

„Chceš pomoct?" Nabízí se Mathias, když mě několik minut sleduje, jak zápasím se zapínáním svatebních šatů, které je na zádech. Nerada, ale souhlasím. Musím, pokud v nich nechci strávit celou noc.

„Když budeš tak hodnej" zašeptám potichu a ruce chystám dopředu, abych si hned mohla zakrýt prsa. Když je zip rozepnutý až dolů a šaty padají k zemi, slyším Mathiasovo polknutí a tiché zalapání po dechu. Rychle tisknu ruku na prsa a druhou se natahuju pro smetanovou saténovou noční košilku se špagetovýma ramínkama, kterou jsem si přichystala na postel. Vystoupím z kolečka, které šaty na zemi vytvořily a spěchám do koupelny. Na zádech cítím Mathiasovo pohled, který mi nahání růž do tváří a husí kůži po těle. Jakby taky ne, moje sněhově bílé mini kalhotky a podvazky by nenechaly chladného ani polárního medvěda. Bohužel. Tohle jsem nedomyslela. S úlevou za sebou zaklapávám dveře a konečně můžu dát ruku z hrudě pryč. Košilku pokládám na křeslo, které tu je a o které teď opírám jednu nohu tak, aby se mi lépe svlékaly podvazky. Když jsem konečně nahá, jedním pohybem smotávám vlasy, které skřipcem připínám k temeni hlavy. Ještě že sem všechny potřebné věci dopravili předem. Pod kapkami vody, mám pocit znovuzrození. Všechno ze mě smývá a já se cítím volná, i když opak je pravdou. Ode dneška jsem uvrhnutá za několik centimetrů silné mříže a stal se ze mě vězeň. Vězeň ve vlastním životě.

„Shannie?"

Otevírám oči a zmateně se rozhlížím kolem sebe.

„Shannie, jsi v pořádku?"

„Jo, promiň" vypínám sprchu a vylézám ven.

Po otevření dveří je v pokoji přítmí. Přesto vidím, že Mathias sedí na okraji manželské postele a hledí z okna na noční město. Jen co mě zaznamená, vstává a odchází tam, odkud jsem já vyšla. Jdu na druhou stranu postele, než seděl Mathias a na malou sesličku pokládám to málo, které jsem v koupelně svlékla. Zároveň si všímám, že moje svatební šaty jsou pověšené na ramínku, které visí na hraně skříně. Až teď si uvědomuju, jak jsou krásné. Mírně se pousměju a rukou přejedu přes krajku i bohatou sukni. Po chvilce se otáčím a sedám si na kraj postele, sepnuté ruce pokládám do klína a cítím, jak na mě padá veškerá tíha dnešního dne, o které jsem si myslela, že jsem jí smyla. Slzy tekoucí po tvářích nechávám jejich osudu a přemýšlím nad tím svým.

„Shannie" prohýbá se matrace hned vedle mě.

„Mathiasi, prosím..." vzlyknu a cítím, jak se jeho ruka omotala kolem mého pasu. Zavírám své uslzené oči a čekám, co bude dál. Je mi jasné, že očekává svatební noc.

„Nemusíš se mě bát. Neublížím ti!" Něžně mě líbá na rameno, které ovane jeho horký dech. Drobně se oklepu. Slastí, ne hnusem. I to málo totiž stačí, aby mnou projel vzrušující impuls. Jsem zmatená. Otevírám oči a ruka mi z klína vyskočí na Mathiasovo stehno. Je nahé! Má nahé stehno! V rychlosti se podívám, jestli je to pravda a opravdu, on vedle mě sedí jen v boxerkách na svém pěkném vypracovaném těle. Tak rychle, jak jsem tam svou ruku dala, jí zase stahuju zpátky a pohled zapichuji do tmavé podlahy.

„Lehnu si na zem" zvedá se Mathias a svou utíkající rukou nechává teplou stopu na mém pase.

„Ne" vyděšeně se k němu otáčím, vstávám a jelikož Mathias stojí stále na místě, stojím těsně před ním. „Postel je dost velká." Vyhrknu a za nervózního prohrabování vlasů si sedám. Neuchází mi však jeho pobavený úsměv. Jenže místo toho, aby mě to rozčílilo, mě to, kdo ví proč těší. Protáčím sama nad sebou oči, lehám si na samý kraj postele a chystám se co nejdřív usnout.

„Dobrou noc Shannie." Přistává mi na tváři pusa a pak už cítím jen houpání, jelikož se Mathias uvelebuje ke spánku.

„Dobrou."

Ráno se probouzím v prostředku postele, s Mathiasovýma rukama kolem svého těla. Nejdřív chvíli nevěřícně mrkám, než mi dochází, že mi byla v noci zima. Ale že by mě to nahnalo do jeho náruče, to ne, to si nemůžu připustit. Jenže je v ní tak příjemné teplo.

„Dobré ráno!" Šeptá mi Mathias nakřáplým hlasem do ucha a mnou projíždí stejný impuls jako včera.

„Dobré" snažím se co nejrychleji dostat z jeho sevření. Prohrábnu tašku, vezmu nějaké věci a mizím v koupelně. Doufám, že než se upravím, dám se vnitřně do kupy. Už když otevírám dveře zpět do pokoje, vím, že to byl omyl. Mathias stojí u okna a dívá se na mrakodrapy, které se tyčí kousek od nás. Jenže on tam stojí zase jen v boxerkách. Pokud jsem si včera v přítmí myslela, že má pěkné tělo, musím dneska, za plného denního světla přiznat, že jsem se mýlila. On má sexy tělo, které svádí k hříchu každičkým milimetrem. Hlasitě si povzdychnu, čímž upoutávám jeho pozornost.

„Děje se něco?" Ptá se mě s úsměvem na rtech.

„N... ne, ne, nic se neděje." Koktám, takže radši rychle přecházím ke své straně postele, na kterou si sedám. A zatímco Mathias se jde do koupelny zkulturnit jako já, přerovnávám tašku a chystám jí na cestu. Jedeme do Clevelandu. Ne na svatební cestu, ta nás prý čeká později, stěhujeme se tam. Naši otcové nám totiž koupili krachující firmu na naše jména a je teď na nás, dát ji do zelených čísel. Báječný svatební dar, ale co byste čekali od mužů, kteří kvůli majetku zaprodali své jediné děti. Pozitivum je, že pokud se nám to povede, přijdeme si na pěkné jmění, ale pokud ne, budeme na mizině.

„Shannie, jsi připravená?" Ozve se Mathias, který se už vrátil z koupelny. Má na sobě džíny stejně jako já a k nim světle modrou košili. Podívám se na své obyčejné tričko a na Mathiase.

„Mám se převléknout?"

„Ne, proč? Takhle ti to sluší." Nechápavě se na mě podívá a jde dobalit své věci.

O půl hodiny později sedíme v hotelové restauraci na snídani, po které nás čeká několikahodinová cesta do nového domova. Mohli jsme letět letadlem, soukromým, ale Mathias si chce převést svého miláčka, velkého, tmavě modrého Forda. Navíc se prý můžeme po cestě ještě někde zastavit. Je mi to upřímně jedno, stejně se mi tam nechce.

„Chtěla bych se ještě stavit za Marwinem."

„Dobře Shannie" překvapuje mě Mathias svou odpovědí. Myslela jsem, že mi to nedovolí a já budu muset utéct, ale nemůžu odjet a nevidět ho.

„Tady zastav a prosím, nevystupuj." Podívám se prosebně na stranu řidiče, zatímco si rozepínám bezpečnostní pás. Mathias jenom kývne. Rychle opouštím auto a ještě rychleji spěchám mě tolik známou uličkou k Marwinovo domu. Dvakrát krátce zazvoním. To bývalo celých osm let naše znamení.

„Ahoj Shannie" přivine si mě do náruče a mě okamžitě začnou po tvářích stékat slzy.

„Marwine!" přisaju se na jeho rty, které mi tak moc chybí.

„To je on?" Kývne hlavou k silnici, když se od sebe na chvíli odpoutáme, abychom nabrali potřebný kyslík.

„Jo, odjíždíme do Clevelandu. Přišla jsem... přišla jsem se rozloučit Marwine. Nevím, jak to bude, nevím nic." Vzlyknu a hlavu bořím do jeho hrudi. Vůně, kterou jsem vždycky tak milovala, mě hladí po nose a já jí z plných plic nasávám a snažím se jí uchovat ve své mysli. Cítím, že je to naposled, i když si to mozek a hlavně srdce nechce přiznat.

„Chápu Shannie. Těžko se mi to říká, ale přemýšlel jsem o tom. Oproti tvému otci nemám šanci a ty zase nemáš šanci se vykoupit. Je mi to tak líto Shannie! Věř mi, že jsem zkoušel najít nějakou skulinku, ale..." Bere mou hlavu do dlaní a palci stírá slzy na tvářích. „Miluju tě a vždycky milovat budu, pamatuj si to Shannie." Naklání se k mým rtům, které něžně, procítěně líbá. „Sbohem lásko."

Dělá krok vzad a i jemu z očí stékají slzy. Naše ruce se natahují, až se dotýkají jen prsty. I ty se ale po chvíli rozpojují. Marwin mizí za dveřmi, které se zavírají a já i přes vzlyky slyším, jak se po nich sesunul k zemi a nechává průchod svým emocím.

Hroutím se k zemi. Tolik let lásky a zbydou pouze vzpomínky a to jen kvůli jedné pitomé smlouvě. Hučí mi v uších a zcela zřetelně slyším, jak moje duše křičí. Lehám si do trávy, schovávám své tělo do klubíčka, když mě někdo opatrně zvedá a nese pryč.

Mathias. Pokládá mě na zadní sedadla, přehazuje přese mě deku, pásá a pak pomalu odjíždí pryč.