Smlouva ✔

15.

„Shannie, Shannie, Shannie" přitahuje si mě Mathias do náruče, jen co se za námi zavřeli dveře od naší kanceláře. „Víš jakej jsem o tebe měl strach?"

„Jsem v pořádku." Snažím se vymanit z jeho sevření, které ale nepolevuje.

„Shannie" zvedá ukazováčkem mojí bradu výš a zahledí se mi do očí. „Neunesl bych, kdyby ti ublížil!"

„Mathiasi, jsem v pohodě."

„Tak proto se na mě teď díváš tím toužícím pohledem, rty se ti pootevírají, oči přivírají a srdce bouchá, jakoby chtělo vyskočit?"

„Mat..." Chci pohledem uhnout, ale on si mě zase natáčí.

„Já to cítím Shannie, neschováš to. Chceš mě!" Naklání se k mým ústům a já cítím jeho horký dech. Oči nadobro zavírám a v hlavě se to honí o sto šest. Má pravdu?

A pak to ucítím. Jeho rty, které se dotkly těch mých. Projíždí mnou neskutečná energie, ale než dorazí na svůj konec, rozrazí se dveře. Chci od něj odskočit, ale Mathias se ani nepohne.

„Přišli ti řemeslníci... pardon... no ne." Slyším hlasité uchechtnutí.

„Dej nám minutku Davide!" Zavrčí Mathias, opět se přisaje na mé rty a začne mě líbat.

„To stačí!" Odstrkuji ho, když dveře cvaknou a já si celou situaci pořádně uvědomím. To jsem tak blbá, že se tady nechávám líbat od Mathiase? No asi už to tak bude. Jenže srdce mi stále buší a já teď nevím, zda je to tím polibkem, nebo strachem z Davida.

„Shannie!"

„Shannie, pojď se mnou prosím." Hladí mě Mathias po rameni, což mému klidu vůbec nepřispívá.

„Kam?"

„Musím dohodnout ty řemeslníky a nechci tě tady nechávat samotnou."

„Já to přežiju, neboj. Kde budu mít kancelář?" Podívám se na něj, odkládajíc svou kabelku i tašku s laptopem a papíry na jeho pracovní stůl.

„No, to je právě to, co potřebuju vyřešit. Nechám zbourat půlku téhle zdi, aby byli naše kanceláře propojené."

„Proč?" Otáčím se na něj.

„Protože nechci, aby tě David obtěžoval. Takhle budeš hned vedle a já to k tobě budu mít blízko. A jsme oba majitelé, tak budeme stejně řešit spoustu věcí spolu. Doufám, že ti to nevadí." Podívá se na mě provinilým pohledem, jako když si malý kluk hraje s prakem a rozbije okno.

Chvíli přemýšlím. Vadí mi to, nebo nevadí? Je pravda, že mi David nahání trošku strach a mám nepříjemný pocit, kdykoliv je mi nablízku a je taky pravda, že budeme muset s Mathiasem hodně spolupracovat. Doma v Baltimoru jsem taky byla hned vedle táty. Jenže, čím blíž budu Mathiasovi, tím víc z něj budu nervóznější, protože se v jeho blízkosti moje tělo chová jak utržené ze řetězu. Teď, co bude menší zlo. David, nebo Mathias?

„Shannie, odpověz mi prosím." Vytrhává mě z přemýšlení Mathiasův naléhavý hlas.

„Jo, jen, mohlo by místo tý zdi být alespoň sklo? Víš, aby se daly kanceláře oddělit." Upřesňuji.

„Jo, to dohodneme, tak pojď." Otevírá dveře a rukou mě vyzívá k odchodu.

O necelou půl hodinku se z naší, tedy z Mathiasovo kanceláře vytrácí poslední řemeslník, který vše doměřoval, a my se konečně můžeme pustit do práce. Prý to za zítřek stihnou, takže v pondělí bude hotovo. Usedám na druhou stranu Mathiasovo velkého stolu, zapínám laptop, když se naše nohy pod stolem dotknou.

„Promiň, jsem zvyklá mít natažené nohy." Omlouvám se a stahuji je zpátky. Jenže mi tam vzadu zůstala jedna lodička.

„A vyzuté! Klidně si je tam nech, mě to nevadí." Usmívá se Mathias, dívaje se pod stůl a přikopávaje mi ztracenou botu.

„Dík" vracím své nohy do té pohodlné pozice a dávám se do práce. Štos papírů, které potřebuji zpracovat je dosti velký a tak neotálím. Za chvíli už nevím o světě, proto mě tak vyleká, když poslepu sahám po lejstru, které se posunulo o kousek dopředu a místo papíru se dotýkám příjemně teplé ruky. Než mi to dojde, stačí mě Mathias chytit.

„Dáme kafe?"

„Jo, dojdu pro něj." Rychle stahuji ruku k sobě a zvedám se. To samé ale dělá Mathias.

„Co děláš?" Ptám se už cestou z kanceláře, když se jeho ruka objevuje na mém boku.

„Jdu s tebou."

„Myslíš, že nezvládnu uvařit kafe?"

„To jistě zvládneš, ale když se nenápadně otočíš, tak ten důvod, proč jdu raději s tebou, uvidíš." Naklání se k mému uchu tak, aby ho dotyčný neslyšel. Jsme v celé budově jen my, on a recepční.

„David?" Pro jistotu se zeptám, i když je mi to jasné.

„On má na tebe snad nějaký radar." Zakroutí hlavou a podrží mi dveře do kuchyňky.

Chvilku se přehrabuji ve skříňce nad kávovarem, než nacházím ty správně velké hrnečky. Namačkám příslušnou volbu a pak už stačí jen chvilka a celou místností se line omamná vůně kávové vzpruhy.

„Tak jdeme" popohání mě Mathias a otevírá všechny dveře, které cestou zpět potkáváme. V kanceláři si neodpouští pohlazení po zádech a pusu na tvář, jakožto poděkování za kafe.

Opět usedáme každý na svojí židli a za občasného ucucnutí z hrnečku se dáváme do práce. Ještě párkrát se naše ruce dotknou, ale já se snažím dělat, jako že se nic nestalo, i když ta energie, která mnou prochází, mi to vesele vyvrací. Dokonce se přistihnu, že Mathiase přes hranu laptopu sleduji. To, jak se soustředí, až se mu dělá malá drobná vráska na čele, která mu ale neuvěřitelně sluší. To, jak se pokaždé zhluboka nadechne, když se snaží na něco přijít, i to, jak uvolňující výdech následuje, když se mu to podaří. Je kouzelný... Pak ale rychle promrkám oči a vracím se zpátky ke své práci. Mám štěstí, že mě neviděl.

Čas utíká neuvěřitelně rychle, já se kroutím na židli a už nevím, jak si nohy natáhnout tak, abych se nedotkla Mathiase a aby mě nebolely. Takže si zouvám boty a zkouším přehodit pravou nohu přes levou. Pozdě mi dochází, že to není zrovna nejlepší nápad, dělat toto pod nižším stolem, než jsem měla v Baltimoru. Jak svou nohu natahuji o něco víc, abych jí přehodila přes koleno, ocitá se přímo v Mathiasovo klíně. Třeštím na něj oči a nejsem schopná s ní jakkoli pohnout. Jenže stejně paralyzovaný je i Mathias, který se na mě dívá tak zvláštním pohledem, který jsem schopná rozluštit až ve chvíli, když se to pod mou nohou začíná pnout. A sakra! Pusa se mi otevírá a oči přivírají. Už zase. Místo toho, abych se co nejrychleji odsunula, na něj zírám.

„Shannie" broukne Mathias pokládaje svou ruku na mou nohu, která stále leží na jeho vzdouvající se chloubě. „Neříkám, že to není příjemný ale... nechal bych to na doma." Začne prsty jezdit po mém nártu a já nekontrolovatelně slabě slastně vydechnu. Hned na to si studem skousávám ret a klopím oči.

„Shannie..." Zachraptí a nebýt toho stolu mezi námi, tak se asi neudržím.

„Pro... promiň." Konečně se odsunuji a pomalu nohou vyjíždím z pod jeho ruky, která tak krásně hřála. Boty nechávám pod stolem a pro jistotu se stěhuji i s laptopem na pohovku, kde si sedám zády k Mathiasovi. Nejsem teď schopná podívat se mu do očí.