Smlouva ✔

22.

Cesta domů je naplněná tichem, které mě pronásleduje už dobrých dvacet hodin. Mathias si mě nevšímá a já pro jistotu mlčím. Nechci mu ublížit ještě víc, než už jsem udělala.

Přestože jsem nesmírně unavená a rozlámaná a nejraději bych si jen tak lehla a nic nedělala, beru po odložení svého kufru do pokoje klíčky od auta a vydávám se na nákup. Nejdřív mířím do potravin, kde rovnám do vozíku bezmyšlenkovitě téměř vše, co mi přijde pod ruku. Následně jdu za Tomem do řeznictví. Jeho široký úsměv mi dokáže na chvíli spravit náladu, která by mi možná vydržela o chvíli déle, pokud by se mnou okatě neflirtoval.  Možná, že bych na to jindy měla náladu a dokonce to i přivítala, ne však dnes. Můj úsměv přechází do křečovitého šklebu, rychle beru maso, kuře a mizím pryč. Jedu co nejrychleji domů. Mám dneska všeho plný zuby a už chci mít konečně klid. Jenže v mojí hlavě to na klid nevypadá. Ještě dlouho ne.

Po dovláčení všech tašek do kuchyně zjišťuji, že je zde nějaké ticho. V obýváku na stole leží nedopitá sklenička čehosi hnusného, co voní, nebo spíš smrdí stejně jako to v baru. Rozhlížím se zmateně kolem sebe, ale po Mathiasovi ani památka.

„Mathiasi? Mathiasi, jsi tu?"

Nic. „Jasně, skoro čtyřiadvacet hodin s tebou nemluví a teď se bude dobrovolně hlásit. Bože Shannie!" Mumlám si sama pro sebe, cestou do patra. Nakouknu k sobě, nic. K Mathiasovi, nic. Prolezu celý dům, ale Mathias nikde. Až v garáži je místo jeho auta prázdné místo. S myšlenkou, že snad bude v pořádku, se vracím do kuchyně a dávám se do vybalování nákupu a následně do vaření. Nechce se mi, jsem unavená, ale to je to jediné, co mě v tuto chvíli uklidní.

Sedím na sedačce v obýváku, nepřítomně hledím z okna na to, jaká se venku rozprostřela tma a neustále se vracím k pohodě v Paříži, kterou jsem zničila jednou pitomou větou. Kdyby tak šel vrátit čas. Povzdechnu si a dál přemýšlím nad blbostma.

Ruší mě až bláznivé zvonění telefonu. Vylítnu, div že se nepřerazím o vlastní nohy a uháním ke stolu v kuchyni, kde mám ten křáp odložený.

„Mathiasi?" Zakřičím, jen co si ho přiložím k uchu.

„Dobrý večer paní Steixner, tady Wanda. Omlouvám se, že volám takhle pozdě, ale jsem v jednom baru a je tu váš manžel a..."

„Co mu je?" Mnu si nervózně čelo, cupitajíc po schodech k sobě.

„No, on trochu víc přebral a pár holek už toho využívá. Nic mi do toho není, vážně, ale objevil se tady David, teda mladší pan Porter, tak jsem myslela, že..."

„Wando, kde jste?" To už si přehazuji svetr přes ramena, beru kabelku a běžím do garáže. Zadávám do navigace adresu baru, kterou jsem se právě dozvěděla a vyjíždím na svou bláznivou jízdu do místa, kde to vůbec neznám.

„Paní Steixner!" Mává na mě drobná blondýnka. No jasně, to je ta, kterou jsem potkala hned první den ve firmě. Uvědomuji si cestou k ní, hledajíc ještě očima Mathiasovo auto. Mám ho, stojí u vedlejší budovy.

„Shannie, Wando. Ráda tě zase vidím, ale teď mi řekni, kde mám muže." Beru jí za loket a otáčím se směrem ke vchodu.

„Sedí tam v rohu." Ukazuje na Mathiase a tři, nebo čtyři mladé holky, které se po něm doslova plazí.

Zastavuji nedaleko od nich a s výdechem se otáčím k Wandě.

„Wando, uděláš pro ně ještě něco prosím?"

„Jo, co?" Přiblíží hlavu ke mně, aby líp slyšela v tom řevu.

„Jdi prosím k Mathiasovi, sedni si mu na klín a pošeptej mu, že... no prostě mu slib sex, když s tebou hned půjde. Musíme ho dostat pryč. Se mnou by nešel. Uděláš to prosím pro mě? Stačí, když ho dovedeš na chodbu, tam ho chytneme a odvedeme ke mně do auta. Prosím."

„Je to můj šéf!"

„A já tvoje šéfová. Prosím, Wando. On si nic pamatovat nebude. Neboj."

„Dobře" mrkne na mě, stáhne výstřih proklatě nízko a jde na věc.

Schovaná za jakéhosi svalovce sleduji celou tu komedii na vlastní oči. Mělo by mi to být jedno, že se po něm válí ženský, ostatně bych si nemohla přát nic lepšího. Sama jsem mu řekla, ať si najde milenku, ale někde uvnitř mě hlodá červík pochybnosti. Vadí mi to, nelíbí se mi to a hlavně ten pohled bolí.

Netrvá ani pět minut a jak Wanda, tak Mathias se k nelibosti ostatních zvedají a pomalu kráčí k východu. Dělám pár kroků k chodbě, kde na mě po chvilce naráží. Beru Mathiase za jednu paži, Wanda za druhou a táhneme ho ven. David, kterého jsem stihla zaregistrovat na druhé straně klubu, si nás vůbec nevšimnul.

„Shannie, co ty tady chceš?"

„Vezmu tě domů Mathiasi." Zapínám mu pás okolo hrudi a zavírám dveře auta.

„Díky Wando, tohle už zvládnu. Máš to u mě."

„Není zač Shannie." Nakloní se a kamarádsky mně obejme. Vzápětí ještě dodá.

„Jeď opatrně!"

„Díky" zašeptám ještě jednou, než obcházím kapotu a usedám na místo řidiče.

A zatímco já řídím v naprostém tichu, dumajíc, že teď jsme si teoreticky kvit, Mathias má potřebu povídat a vylévat si srdíčko. Překvapuje mě, že na to, jak je opilý, mluví celkem srozumitelně.

„Řeklas, ať si někoho najdu a teď se ti to nelíbí? Proč? Stejně odejdeš, tak co. Všechno je zbytečný. Všecičko. Celý půlrok mám kvůli tobě celibát a... a ty seš jak ta, jak ledová královna. Nejsem pro tebe dost dobrej. Nikdo by nebyl. Jsem jen syn nepřítele, kterej tě ale miluje, víš? Tak moc tě miluje, že všechny co ho chtěly, poslal k šípku. Pryč a jedinou, kterou miluje on, nemůže mít. Víš proč? Nechce ho. Ale já vím, co ona ne! Miluje ho taky, moc, ale nepřizná to. Tělo mi to říká, víš, pokaždý, když se jí dotknu. Já to cítím a ona mi tvrdí, představ si to, tvrdí mi že mě nechce. Chápeš to? Proč? Dám jí všechno, všecičko. Já za ní položím i život, takovej jsem já!"

„Mathiasi, mlč prosím."Začínají mě pálit oči od zadržovaných slz. Je sice opilý, přesto mě jeho slova bodají jak milion špendlíků.

„Proč bych měl mlčet? Já rád povídám. Jenže ona mě nechce. Ty mě nechceš! Teda ona by mě chtěla, ale nechce. Ale až mě pozná, bude mě chtít. Víš? Já to vím!" Já jí miluju!"

„Dost Mathiasi!" Brzdím před domem. Ještě chvíli a řeknu něco, co nechci. Takhle ho raději s vypětím všech sil táhnu po schodech nahoru, do jeho pokoje. Jenže on se automaticky na vratkých nohách hrne ke mně. Nechávám ho tedy padnout na mou postel, vysvlékám mu oblečení, až leží jen v boxerkách a hodně dlouhou chvíli se od něj nemůžu odtrhnout. V ruce mačkám jeho kalhoty a prohlížím si toho bezbranného muže, který pomalu usíná. Až jeho „stejně tě miluju" mě probírá z transu. Přehazuji přes něj deku, beru si ze skříně oblečení na zítra a jdu si lehnout k němu do ložnice. Veškeré oblečení nás obou pokládám na sedačku, kterou tam má a vypínám jeho telefon. Zítra jdu do práce já, Mathias se musí prospat.