Smlouva ✔

12.

Velice ráda a rychle jsem vypadla z toho prokletého baráku, kde teď budu trávit většinu svého času. Už proto musím nějak vymyslet, jak Davida dostat pryč. Jenže celé to má háček. Naši milovaní otcové se při koupi zavázali, že jak Alanovi, tak Davidovi zůstanou pracovní místa zachována. Jsem v pasti do té doby, než vymyslím nějaký plán, jak se ho zbavit.

„Shannie, tady jsi!" Volá na mě Mathias a svými dlouhými kroky se přibližuje. „Stalo se něco?"

Odlepuju se od auta a sedám si na své místo. „Ne, nic."

„To vyprávěj někomu jinýmu. Co se stalo?" Bere mě za ruce, jen co dosedne za volant.

„To je to na mě tolik vidět?" Klopím oči, sledujíc naše spojené ruce.

„Jsi celá bílá a třeseš se." Přitahuje si mě do náruče a ani neví, jak jsem za to v tuhle chvíli ráda. Zase můžu poslouchat jeho srdce, které snad ani jiné tempo, než to svoje pomalé neumí. Zavírám oči a nechávám se tím tlukotem uklidňovat.

„Kdo to byl?"

„Shannie, kdo to byl?" Pohladí mě po vlasech, kam mi hned dává polibek.

„David po mě vyjel." Zašeptám mu do hrudi. Slyším bouchnutí do volantu a tiché klení.

„Neublíží ti, neboj. Budu pořád s tebou."

„To mám brát jako slib, nebo jako výhružku?" Slabě se uchechtnu vracejíc se zpátky na svou sedačku.

„Obojí Shannie, obojí." Naklání se ke mně, líbá na tvář a poté už startuje. „Potřebuješ ještě někam, nebo rovnou domů?"

„Domů" hlesnu unaveně.

Doma, kde je to vůbec doma? Tam kde člověk bydlí, nebo tam, kde má srdce? Údajně tam, kde má knihovnu, kde si pověsí klobouk, nebo i tam, kde ho má někdo rád. Nevím, jestli alespoň jeden bod splňuji, ale i když se to nezdá, začínám si tady zvykat a cítit se jako doma. A to ještě neuběhl ani týden, co jsme tady. Taková pidi chvilička v porovnání s Baltimorem, kde jsem žila od narození. Zvláštní. To mě přivádí k myšlence, co asi dělá Marwin? S ním jsem chtěla být doma, doma. Kdybych mohla, zavolám mu, jenže vůbec nechápu, proč je jeho číslo už týden hluché. To náš vztah opravdu tak radikálně ukončil? Hodil celých těch osm let za hlavu, tak jakoby nikdy nic nebylo? Zastavuji v pohybu své ruce, které krájí maso a přemýšlím, jestli by toho byl schopný. Vždyť o něm vím úplně všechno...

„Shannie, děje se něco?"

„Co?" vylítnu. „Au!"

„Ukaž, co se ti stalo?" Přiskakuje ke mně Mathias a okamžitě mi zkoumá levou ruku, na níž je naštěstí jen drobná čára od nože.

„To je dobrý" vytrhávám se mu a pouštím na ránu studenou vodu. „Jen jsem se na chvíli zamyslela."

„David? Přísahám, že pokud ti ublíží, tak ho zabiju!" Pokládá své ruce na mé boky a hlavu opírá o rameno. Přesně takhle to dělával Marwin, když mě sledoval při vaření. Bylo to sice nepohodlné, ale mně se to moc líbilo.

„Taky a Marwin. Nemůžu... nemůžu se mu dovolat." Povzdechnu si. Nejraději bych před jeho doteky utekla, ale zrovna teď mi to připomíná Marwina a uklidňuje mě to.

„Běž si odpočinout, já to dodělám." Zašeptá mi Mathias do ucha a hned vedle mě políbí. Rukama párkrát přejede přes boky nahoru a dolu, než se otočí k ostrůvku, na kterém leží zčásti rozkrájené maso. Nemám náladu se s ním dohadovat, jestli to zvládne, nebo ne. Je mi to jedno. Utírám ruku do utěrky, otáčím se, naposled kontroluju věci na pultu a odcházím do svého pokoje. Ještě z galerie se dívám do kuchyně, ale vypadá to, že Mathias nevaří poprvé. Potěšující zpráva. Poté už zaplouvám k sobě, lehám na postel a se zavřenýma očima se snažím zaprvé uklidnit svůj dech a zadruhé odpoutat se od Marwina, který už nejspíš odpoutaný je. Přestřihnul tu pupeční šňůru, kterou jsme si k sobě natáhli a celou dobu opečovávali. Přestřihnul, poté co jí naši otcové pošlapali...

Probouzí mě drobné ťukání na dveře a jejich následné otevření, kdy do místnosti proniká příjemně linoucí se vůně.

„Promiň" nakukuje dovnitř Mathias. „Nechtěl jsem tě vzbudit, mám hotový jídlo, dáš si?"

„Jo, za chvilku jsem dole. Dík." Pozoruji pomalu se zavírající dveře. Neochotně se zvedám do sedu a po delší chvilce, hledíc na jedno místo na zemi se vyhrabu z postele a jdu nejdřív do koupelny. Tuším, že na mě nebude veselej pohled. A mám pravdu. Při pohledu do zrcadla se zhrozím sama sebe. Po kolikáté už? Myslím, že to nemá ani cenu počítat. Shazuji ze sebe tedy všechno oblečení a mířím pod sprchu. Jen co se dotknu kohoutků, hlasitě vykřiknu. Neodhaduji jejich pootočení a pouštím na sebe ledovou. Tělem mi projíždí mrazivá vlna, kterou se snažím vydržet. Rychle tedy beru do ruky sprcháč, ale při pohledu na něj se zašklebím. Tenhle už ne. Vylézám ze sprchového koutu a tak jak jsem, nahá a mokrá, mířím do pokoje, kde jsou na zemi položené stále nevybalené tašky a v jedné z nich i můj oblíbený meruňkový sprchový gel. Voda ze mě kape, přesto se přehrabuju v taškách, protože nevím, v které je.

„Shannie nestal..." Zaráží se Mathias v půli věty a já v pohybu. Pozdě mi dochází, že jsem před ním tak, jak mě pán Bůh stvořil. Rychle se snažím zakrýt rukama, jelikož je všechno, co by mě mohlo schovat o mnoho víc, z mého dosahu a nalezená flaštička sprchového gelu toho moc nezakryje.

„Budeš tady ještě dlouho stát?" Cuknu hlavou k Mathiasovi, který stále stojí zaražený ve dveřích a očima mě svléká. No, vlastně už ne, když před ním stojím nahá. Zavírám oči, abych neviděla to, co se mu boulí v teplákách, jenž mé oči tak přitahuje a potichu ho poprosím. „Mathiasi, můžeš jít prosím pryč!"

„Rád bych... ale nejde to." Ozývá se nebezpečně blízko mého ucha a už jen z toho najednou hlubokého, nakřáplého hlasu mi naskakuje husí kůže na těle. Když se mě pak dotknou i jeho ruce, jsem ztracená.

„Mathiasi prosím" zašeptám, ale vůbec to nezní tak, jak bych chtěla. Zní to až moc roztouženě.

„Shannie... jsi nádherná." Stoupá si za mě, hlavu opírá o tu mou a rukama kopíruje křivky mého těla. Jeho doteky jsou jako motýlí šimrání. Lehké, až nadpozemské, ale moc příjemné. Klopím hlavu dopředu a chci udělat krok od něj. Nemůžu, nechci! S ním ne!

„Shannie" chytá mě jedna jeho ruka za pas a přitahuje si mě do těsné blízkosti. Takové, že cítím každý jeho sval na hrudi, i ten jeden, který má uvězněný dole v boxerkách. Po tvářích mi začínají téct slzy, mísící se s vodou, která mi stéká z mokrých vlasů. Pláču pro svou rozpolcenost. Jedno moje já touží po něžných dotecích, objetí, které mi dodá bezpečí, a možná i sexu a to druhé se zcela logicky brání, jelikož jsem byla do tohoto svazku nucena vstoupit nedobrovolně a s člověkem, kterého jsem nikdy nechtěla. Jenže s ním musím žít a co je nejhorší, moje vlastní tělo mě zrazuje. Po pár dnech jeho blízkosti. Jak dlouho to ještě vydržím?

„Miluju tě" šeptá mi Mathias sladce do ucha a opatrně mi stahuje ruce, které mě zakrývají. Stále stojí za mnou, těsně přitisknutý, ale teď už hladí celé mé tělo, které mu nestydatě dává najevo, jak po něm touží. Tělo ano, mysl ne. „Tolik tě chci Shannie" pokrývá můj krk jedním polibkem vedle druhého.

Lhala bych, kdybych řekla, že já...

„Nemůžu" hlesnu potichu vydávajíc se zpět do koupelny. Bez meruňkového sprcháče, který zůstal ležet na zemi a bez Mathiase, který možná doufal, přesto mě nechal jít.