Smlouva ✔

27.

Po bláznivé pondělní noci, kterou jsme oba s Mathiasem strávili v klubu až do jeho zavíračky, to vypadá, že je mezi námi definitivní konec. Já ho viděla líbat se s jinou a on viděl mě, jak se natruc líbám s Paulem. Chovali jsme se jako děti. Když můžeš ty, tak já taky! Vznášelo se nad námi neonovým písmem.

Nevím, z jakého důvodu tam byl Mathias, ale já se šla jen opít. Rozhodně jsem neměla v úmyslu hrát tyhle dětinské hry. Jednu chvíli to vypadalo kdo z koho a my málem udělali celému klubu erotické představení. Celou tu dobu jsme se dívali jeden druhému do očí a vnitřně jsme nad sebou brečeli. Jak jsem postupně střízlivěla, viděla jsem všechnu tu bezmoc v jeho očích. I já jí tam měla.

Když se klub začal zavírat, využila jsem chvíle, kdy si Paul odskočil a zmizela jsem ven. Podařilo se mi chytit taxíka a nasednout do něj. Nečekala jsem však, že se dveře po mém zavření znovu otevřou a nastoupí Mathias. Zatímco on diktoval adresu, já jen nevěřila vlastním očím. Bylo to tak zvláštní.

Cesta proběhla v tichosti, tak jako pobyt doma. Vlastně od toho incidentu máme tichou domácnost a musím říct, že je to ubíjející. A ještě víc ubíjející je to divadlo, které hrajeme v práci. Pokaždé, když se objevím na parkovišti, přispěchá mi Mathias naproti. A i když tady David dávno není a tudíž nehrozí žádné nebezpečí, omotá kolem mě své ruce, políbí a za umělého úsměvu mě odvádí až za dveře kanceláře. Tam mě pustí a jde k sobě. Na poradách si pokládá ruku na mé stehno a něžně je hladí. Usmívá se na všechny strany, kde může, tam mě políbí, jen aby všichni viděli, jak jsme šťastní. Kdyby tak věděli.

Stejné to bylo i dnes. Měla jsem zpoždění, jelikož jsem se musela pro něco stavit v obchodě. Ale už když jsem zajížděla na parkoviště, viděla jsem Mathiase stát u okna. Během chvilky přiběhl dolů a následoval stejný rituál, jako vždycky. Obejmutí, polibek a cesta nahoru s úsměvem na tváři.

„Shannie?" Nakukuje do mé kanceláře Wanda a vytrhává mě tak z nic nedělajícího bloumání vzpomínkami. Přesměrovávám svůj pohled ke dveřím, v kterých stále vyčkává a s vráskou na čele si mě prohlíží.
„Nestůj tam tak, sedej a povídej, co se děje."

„To bych se měla zeptat já tebe. Jsi v pohodě?" Sedá do křesla na druhé straně stolu, přehazuje nohu přes nohu a pohodlně se uvelebuje i se složkami, které stále svírá v náručí.

„Já?" Zeptám se pobaveně. „Já jsem v nejlepším pořádku. Nemůže být líp."

„Kecko." Zakroutí hlavou, ale jinak to nerozvádí, za což jsem jí vděčná.

„Mám pro tebe pár složek, můžeme na ně kouknout?"

Kývnu hlavou a to je pro Wandu signál, kdy otevře první ze složek a začne na mě hrnout všechny informace. Snažím se pozorně poslouchat, což se mi vcelku daří. Pár otázek, návrhů a za dvě hodinky máme hotovo. Ještě než Wanda odejde, dáváme si kafíčko a klábosíme o blbostech. Jenže čas tak moc letí a navíc je pátek. To se nikomu nechce zůstávat v práci až příliš dlouho. Takže když zase osiřím, pouštím se do práce, kterou už bych měla dávno hotovou, kdybych tu ráno jen tak neseděla a nebyla myšlenkama někde jinde. Jenže, poručte si. Nejde to, aspoň mě ne. Takže makám, až se ze mě kouří a ani nevnímám, že na mě někdo mluví. Zaregistruji to v momentě, kdy si ona osoba sedá naproti mně a já konečně zvedám zvědavě hlavu.

„Shannie, jsem rád, že mě konečně vnímáš. Neměla bys tu práci tak žrát, neboj, ona nikam neuteče. Věř mi, mám to odzkoušené." Mrkne a široce se na mě usměje.

Jeho bych tady nečekala. Sám Steixner starší.

„Co vy tady?"

„No, moc velkou radost nemáš? To jsem na tom tak špatně?" Naklání se nad stůl a nespouští oči z těch mých.

„Ne, tak jsem to nemyslela. Pardon. Jen..."

„Jen jsem vás překvapil. Tváříš se stejně, jako Mathias, děje se něco?"

„Ne, neděje se nic tati, jen jsi měl nejdřív zavolat, že přijedeš. Víš, že tyhle přepadovky nesnáším." Huláká Mathias ode dveří, o které se stačil opřít.

„Myslím synu, že tentokrát mi budeš děkovat." Otáčí se Hugo na svého syna. Ten si zakládá ruce na prsa a pobaveně si odfrkne.

„Když myslíš."

„Zítra tu máš tátu." Podívá se Hugo zase na mě a já pod jeho slovy doslova zamrzám. Táta? Ne, toho nechci vidět, ne teď!

„Shannie? Jsi v pořádku?"

„Ne, musím domů. Omluvte mě." V rychlosti vypínám laptop, složky shrnuji do šuplíku, vstávám a mířím ke dveřím. V hlavě mi běhá tisíc, ne milion věcí, které musím udělat, než se tady zjeví otec.

„Pojedu s tebou Shannie, snad to nebude vadit." Chytá mě starší ze Steixnerů za rameno, zatímco ten mladší mě líbá na rty. Jak mazané.

Cesta domů, kdy mi v závěsu jede Mathiasův otec, utíká nebezpečně rychle. Abych přehlušila některé své myšlenky, které myslí na to, co by se mohlo stát, kdyby... mám hudbu puštěnou na plné pecky. Když se přede mnou objevuje náš dům, nevím, jestli si mám oddechnout radostí, nebo vydechnout strachem.

„Teda Shannie, máte to tady útulné, hezky jste si to zařídili, jen co je pravda." Otáčí se Mathiasův otec kol dokola a téměř nad vším žasne.

„Mathias si koupil klavír? Bože, už jsem ho neslyšel hrát celou věčnost." Přejde ke klavíru, otevře ho a prsty přejede po klávesách, než je usadí do základní polohy. Poté se domem rozlehne melodie z opery Nabucco, sbor židovských otroků. Ohromeně sedám na jednu z pohovek a vychutnávám si nečekaný klavírní koncert.

„Tohle je moje nejmilovanější" zašeptám, když dozní i ten poslední tón.

„I moje Shannie. Verdi a Mozart byli prostě géniové a jejich skladby neomrzí ani s přibývajícími léty. Spíš bych řekl, že čím starší, tím lepší." Usměje se na mě a poté se znovu natočí ke klaviatuře a začne hrát. Tentokrát je to Malá noční hudba od Mozarta. Sedám na lavičku vedle něj a pozvolna se zapojuji do hraní. Je to báječné, už dlouho jsem nehrála s někým čtyřručně a myslím, že nám to jde dost dobře.

„Netušil jsem, že umíš hrát."

„Já jsem koupila klavír. Dokáže mě odprostit od problémů, zbavit všeho špatného a zlepšit náladu." Krčím rameny, za která mě Hugo chytá. Jeho úsměv povadá a já vnitřně cítím, že to, co mi řekne, nebude nic příjemného.

„Shannie, co se děje. Mathias se tvářil, jako by mu ulítly včely, když jsem se zeptal na tebe a ty se tváříš úplně stejně. Nepohodli jste se?"

Co mu mám říct, je to Mathiasův otec. To on podepsal tu pitomou smlouvu, která nám obrátila život vzhůru nohama. To on má zásluhu na tom, jak to teď je. To on...

„Shannie" mírně zmáčkne rameno, ale to už vyskakuji na nohy.

Přecházím na pomezí kuchyně, kde se chytám za hlavu. Tolik bych mu chtěla všechno vyčíst, říct mu to pěkně od plic, ale copak můžu? Je to jeho otec!

„Já..." začínám nejistě, ale při pohledu na osobu, která na mě upírá své stejně zelené oči, jako má Mathias, to ve mně bouchá.

„Zničili jste s tátou všechno, co jsem měla. Byla jsem šťastná, měla jsem kluka, kterýho jsem milovala, vždyť mě požádal o ruku Hugo! A vaše pitomá smlouva mi všechno zničila. Vám vůbec nešlo o nás dva, vy jste viděli jenom peníze, peníze a zase jenom peníze! A teď mi řekni Hugo, jak jsem se měla zamilovat do Mathiase, když jsem ho nenáviděla? Víš, jak je to těžký, když pořád doufáš, že to půjde změnit? Že seženeš peníze, že se vykoupíš! Víš, jak je těžký přestat někoho milovat, když ti nic neudělal? Ani jeden nevíte, jak mi je. Jedinej kdo se zajímal, byl Mathias, ale tomu už je taky všechno jedno."

„Co se stalo Shannie" uvězňuje mě ve svém držení a já se tak zastavuji. Zvedám oči k těm jeho a drze vyprsknu.

„Má to, co chtěl!" Vytrhávám se a utíkám nahoru do svého pokoje. Zavírám za sebou dveře, po kterých se následně pomalu sesouvám na zem.