Smlouva ✔

24.

Pondělní schůzka s panem Nelsonem dopadla nad očekávání dobře. Pobočka v Cincinneti bude a já jako důmyslná žena navrhla, jako jejího vedoucího Davida. Nějaké zkušenosti má, a když nebude o všem rozhodovat sám, tak by to nemuselo skončit tak tragicky, jako tady. Ale to nejdůležitější, nebude už tady otravovat. Velký to důvod k radosti! Hned jsem to musela říct Wandě. Pravda, chvíli jsem jí hledala, jelikož jsem ani nevěděla, kde dělá, což je ostuda, ale našla jsem jí na mzdovém. Měla stejně jako já nesmírnou radost. I ona měla s Davidem svojí nedobrou zkušenost. A já tak možná kvůli jednomu neřádovi našla kamarádku.

Celý zbytek týdne jsem ležela v papírech a makala jako šroubek. Ani dnes to není jiné. Jen co jsem ráno dorazila do práce, čekala na mě Wanda a předávala mi mzdy ke schválení. Ty jsem prošla jako první a pak se vrhla na milion dalších věcí, které mají nálepku neodkladné. Mám čím dál tím víc pocit, že je to na každém dokumentu, který se mi dostane pod ruce.

„V kolik přiletí Nora?" Ptá se Mathias, který si u mě dělá kafe. Jeho otázka mě překvapuje, neboť po sobotní radosti z uzavřené smlouvy, kdy mě dokonce políbil, se choval velmi odměřeně. V práci sice hrál, jak mě miluje a vše je v naprostém pořádku, ale doma jsem ho skoro neviděla. Neustále někam odjížděl a vracel se až pozdě v noci.

„Za deset tři."

„No, nechci tě honit, ale budou dvě." Otáčí se ke mně s kouřícím hrnkem. Hm, hned bych si dala taky.

„Cože?" Vystřelím pohledem na hodiny a zhrozím se.

„Nestíhám!"

„Ale stíháš, běž, já to dodělám."

„Ne, to je dobrý, tohle nespěchá, můžu to dodělat v pondělí. Jen mi prosím vypni laptop a zamkni. Dík!" Přehazuji si kabelku přes rameno a za Mathiasovo pošklebování mizím pryč.

Na letiště dojíždím jen tak tak. Nevím, co mají lidi za blbý zlozvyk, vždycky v pátek zacpat nejdůležitější tepny ve městě, ale je to všude stejný. V Baltimoru i v Clevelandu. Zamykám svého žlutého broučka, spěchajíc do letištní haly. Podpadky klapají a já vcházím právě v momentě, kdy oznamují Nory přílet. Stihla jsem to, díky Bohu! Stavím se na místo, odkud mám nejlepší výhled a vydýchávám se. Člověk by neřekl, že mě kousek z parkoviště sem tolik vyčerpá. Měla bych už konečně začít s během.

„Shannie!" Ozývá se hlas Nory, a když se přiblíží, vrháme se jedna druhé do náruče.

„Chyběla jsi mi, Noro!" Přiznávám s očima plnýma slz.

„Ale no tak, přece bys nebrečela, tak hrozný to snad není ne?" Chytá Nora držadlo svého kufru a druhou rukou mě. Jdeme k autu a já nemůžu uvěřit, že máme celý víkend na klábosení. Jako za starých časů.

„Ty bláho, to je bejvák!" Žasne Nora nad naším domem. Právě jí provádím celým přízemím a stejně tak jako já, je unešená z galerie.

„Pojď, ukážu ti pokoj, kde budeš spát."

„Myslíš, že budeme spát?" Zasměje se a cupitá za mnou po schodech nahoru. Ubytuji jí v jednom z hostitelských pokojů, kam stačí jenom postavit svůj kufr, rozhlídnout se a už pokračujeme do místnosti, z které nebude chtít odejít. Na to jí znám až moc dobře.

„Tak, tady asi strávíme nejvíc času" otevírám dveře do kinosálu, strkajíc překvapenou Noru dovnitř. Nevěřícně se rozhlíží po všech těch kožených křeslech, než jí zrak zabloudí i na druhou stranu, na obrovskou obrazovku. Brada padá hluboko pod normální úroveň, až mám sto chutí jí trošku podepřít, aby si nezpůsobila nějaký úraz.

„Noro, žiješ?" Zasměju se nad jejím vykolejením. Pravda však je, že jsem na tom první den byla stejně.

„Ne, právě jsem umřela závistí. Tady odtud nevystrčím hlavu, ani patu!" Svalí své tělo do jednoho z křesel, pohodlně se uvelebí a obdaří mě svým širokým úsměvem.

„Dobře. Dojdu pro něco k jídlu a pití, co chceš? Kafe jako vždycky?"

„Velký prosím."

Upřesňuje svůj požadavek, zatímco já už vycházím ze dveří. V kuchyni připravím rychlé občerstvení v podobě toustů, dva velké hrnky kafe, které jsou naplněné až po okraj a vše vyskládám na tác. Ještě než ho uchopím do rukou, obracím se ke skříni a vytahuji z ní popcorn. Ten má Nora ráda. Vkládám pytlík do mikrovlnné trouby, nastavuji požadovaný čas a teď už doopravdy chytám tác a opatrně, jak nejlíp můžu, se s ním přemisťuji o patro výš.

Už od schodů slyším, že Nora nezahálela a stihla prozkoumat, co v té velké kouzelné placce dávají.

„Chceš se na něco podívat?" Pokládám tác na zem.

„Ne, chci, abys mi řekla všechno, co se tady děje. Jsem zvědavá." Posouvá své tělo na zem, kde skládá nohy do tureckého sedu.

„Tak ještě vydrž, doběhnu ti pro popcorn." Mrknu na ní a vracím se zpátky do přízemí. Nasypu pukance do misky, vytáhnu skleničky, flašku vína a s novou várkou občerstvení spěchám za nedočkavou Norou.

„Tak, kde bych začala." Trpce se usměju a přejedu prsty po kořeni nosu, než své oči zastavím na těch Nořiných.

„Všechno jsem zvorala Noro. A když říkám všechno, tak myslím všechno." Začínám své svěřování, které by mi mohlo trošku pomoct. Trošku víc.

Když se po několika dlouhých minutách, kdy jsem střídavě upíjela víno a vyprávěla můj vztah s Mathiasem i Marwinem zastavuji, stékají mi po tvářích slzy jako hrachy. Hrubě si je hranou dlaně stírám a je mi jedno, že si tím rozmazávám i svojí černou řasenku, kterou jsem si ráno tak pečlivě nanášela. Teď je mi všechno jedno. Tolik mi tohle vyzpovídání chybělo, říct všechny věci nahlas a nepřemýšlet o nich.

„Shannie, zavři oči."

„Proč?" Vzlyknu a snažím se přes slzy podívat na Noru, která se přesunula blíž ke mně. Stejně na ní špatně vidím, tak by to nemělo ani cenu.

„Neptej se a zavři je, prosím."

„Hm." Plním její přání, přemýšlejíc, k čemu mi to v tuhle chvíli bude. Jestli si myslí, že mi tím pomůže zastavit slzy, tak je na velkém omylu. Stejně potečou.

„Tak a teď mi řekni, kdo tě jako první napadne, když řeknu Ma..."

„Mathias." Vyhrknu, aniž bych přemýšlela.

„Dobře, představ si ho. Jak ho vidíš?"

„V Paříži, než jsme šli do klubu. Hrozně mu to slušelo. Usmíval se." A i já se teď usmívám nad tou vzpomínkou. Byl šťastný a já taky. Jenže jsem to celé pokazila. Otevírám oči, znovu si je otírám.

„Díky Noro, jen nevím, jestli mi to k něčemu bude. Od toho incidentu se ke mně chová dost, rezervovaně. V mezích slušnosti, ale nic víc. Ne tak jako dřív. Odradila jsem ho, ztratila. Nadobro. Navíc, každý večer někam mizí." Klopím hlavu ke skleničce, kde zbyl po vínu jen malý červený flíček a otisk rtěnky.