Smlouva ✔

19.

Jsem vzhůru už od šesti. Neustálé pobíhání sester po chodbě a hlasitá mluva jednoho z doktorů mě nadobro probraly. Ani mi to nevadí, alespoň mám čas přemýšlet, co znamenala Mathiasova zpráva, kterou jsem našla poté, co jsem se vrátila včera večer ze sprchy. Stálo v ní jenom Paříž nebo Barcelona? Nechápala jsem, co tím myslí, ale vždycky mi byla bližší Paříž, do které jsem se chtěla jednou podívat. Proto jsem mu odepsala, že Paříž a doufala, že se ještě ozve. Nestalo se tak a já usínala s otázkou v hlavě, proč to chtěl vědět. Vezme mě do Paříže?

„Paní Steixner, vaše snídaně!" Vchází do pokoje sestřička, pokládající tác s jídlem na stoleček. Poté přechází blíž ke mně a už anglicky mi sděluje, že za půl hodiny přijde doktor, prohlídne mě a pokud bude vše v pořádku, pustí mě domů.

Jen co odejde, pouštím se do křupavé bagety s paštikou a usrkávám jakýsi tmavý čaj, neznámé chuti. Ani mi to moc nevadí, je to dobré, takže jsem nasnídaná, jedna dvě. Odkládám tác zpátky na stoleček, zvedám své přeležené tělo a jdu se vysprchovat. Potom už by nemusel být čas.

O pár minut později proklepávám mokrý ručník, který následně přehazuji přes pelest postele. To už vchází do pokoje doktor s širokým úsměvem na tváři. Prohlédne mě téměř od hlavy k patě, než nazná, že jsem v pořádku a můžu jít domů. Ještě se prý staví s propouštěcí zprávou, kterou mám předat svému ošetřujícímu lékaři. Bezva!

Otáčím se ke skříňce, vytahuju své oblečení, které ale hned zase vracím zpět. Je stále ještě špinavé, takže tady budu muset čekat na Mathiase v erární košili a doufat, že mi něco přinese. Z přemýšlení, jestli mu nemám pro jistotu zavolat, mě ruší vyzvánění telefonu, který vesele poskakuje na nočním stolku.

„Noro, ahojky!" Zahulákám na svou kamarádku. „Není nějak moc brzy na hovor přes oceán?"

„Čau Shannie! Tím jako chceš říct, že ti nemůžu zavolat?"

„Ne, tak jsem to nemyslela, ráda tě slyším."

„Tak povídej, stejně ti je to jasný, proč volám." Zasměje se do telefonu a já vím, že ho nepoloží, dokud jí všechno nepovím.

„Řeknu ti to, ale nejdřív mi pověz, proč jsi uváděla na hotelu číslo na Mathiase? On přijel Noro, chápeš to!" Sedám na postel a natahuju své nohy.

„Co tam dělá?"

„Zavolala mu ta recepční, když jsem se jim tam složila."

„Co že si se? Shannie, řekni mi to od začátku, nějak to nepobírám."

„Přiletěla jsem, našla Marwina, viděla ho, jak vychází s nějakou ženskou ze dveří baráku, pak jsem za ním jela do práce a tam mu vlezla do kanceláře."

„No a? Shannie, nenapínej!"

„Řekl mi, že mě rád vidí, ale že je mezi námi konec. Já mám svůj život a on prý musí zkusit žít beze mě. Jenže pak mi řekl, že mě bude vždycky milovat, Noro. Já, já nevím, co si o tom mám myslet. To jako že někdy možná? Brečela jsem, jela do hotelu a tam se jim složila na recepci. Probudila jsem se v nemocnici a u postele seděl Mathias." Vychrlím na ní.

„On za tebou přijel, protože se bál Shannie!"

„Jo, to mi taky říkal, ale já nevím."

„Co nevíš Shannie, máš chlapa, který tě miluje, letí za tebou přes půl světa a ty nevíš? Prober se!"

„Noro, to není tak jednoduchý. Osm let jsem chodila s Marwinem, nemůžu se jen tak odmilovat a zase se na povel zamilovat do člověka, kterýho jsem ještě před měsícem nenáviděla. Slyšíš to? Před měsícem!" Nechávám svá záda plácnout na postel.

„Shannie, řekni mi teď upřímně, cítíš k němu něco? A pravdu!"

„Pravdu? Noro!" Zakňourám.

„Shannie, přiznej si to!"

„Dobře a co chceš slyšet? Že kdykoliv je blízko mě, tak se mi rozbuší srdce. Když na mě sáhne, projede mnou taková energie, že bych dokázala rozsvítit žárovku, nebo že když mě líbá, tak jsem celá ztracená a v duchu se modlím, ať to nikdy neskončí? Noro, jsem z toho chlapa vedle jak ta jedle, takhle jsem se necítila ani s Marwem, když jsme byli na začátku. Šíleně mě přitahuje, moje tělo po něm šílí, ale hlava to nedává a vždycky to stopne. Jako bych tam měla nějakou klapku, která se secvakne a dál nic. Nemůžu, zaprvé je to moc brzo a za druhý, fakt to nejde. Mám výčitky svědomí, že tak rychle zapomínám na Marwina. Já ho pořád miluju Noro! Vím, že mě Mathias miluje, několikrát mi to řekl, chová se ke mně naprosto úžasně, ale já mu teď nemůžu nic dát. Prostě to nejde." Nervózně si přejíždím celou dobu po čele a zavřených očích. „Je to složitý Noro."

„No holka, lítáš v tom až po uši." Konstatuje, jako bych to nevěděla.

„A co radíš?"

„Nevím Shannie, opravdu nevím. Napadají mě jenom takový ty kraviny, jako vyspat se s někým cizím, aby ses zbavila napětí a zmatku v hlavě, nebo se opít a prostě to prubnout. Ale ani jedna možnost mi nepřijde vůči vám oběma fér."

„Tak vidíš. Bezvýchodná situace." Vracím se zpátky do sedu a krve by se ve mně nedořezal. Za dveřmi stojí Mathias. „Noro, musím končit, ahoj." Rychle se loučím a mačkám červené tlačítko.

„Jak... jak dlouho tady stojíš?"

„Teď jsem došel a neboj, neposlouchal jsem tě. Ale... každá situace má nějaký východisko Shannie." Mrká a dělá krok směrem ke mně. Natahuje ruku, v které drží velkou tašku a podává mi jí.

„Přinesl jsem ti nějaké věci."

„Díky" beru tašku a celá vyjukaná se odcházím do koupelny převléct. Slyšel mě a dělá, jakože nic, nebo přišel až později? Jak to zjistím a zjistím to vůbec?

„Bože můj" sedám na vanu, přehrabujíc se v tašce. Je tam několik kousků, ale ani jeden nepoznávám.

„Tys mi koupil oblečení?" Stojím s nakrčeným obočím mezi dveřmi koupelny a sleduji Mathiasovo úsměv, když nepatrně nakloní hlavu na stranu a kývne.

„Jo, nechtěl jsem se ti přehrabovat v kufru, tak jsem něco vybral. Snad ti to bude."

„Jsi neskutečnej, fakt!" Vracím se zpátky do koupelny a vytahuji z tašky lehké černé šaty, poseté barevnými kvítky. Nedůvěřivě si je oblékám, ale výsledek mě překvapuje. Sednou mi jak ulité. Výstřih, který je tak akorát, v pase ozdobný červený střapec, zadní délka ke kotníkům, zatímco ta přední končí o kousek výš. Když se zatočím, dělá sukně široké kolo a já se zase cítím, jako malá holka, která se takhle předváděla v máminých šatech. Rychle ještě zalovím v tašce a nedočkavě vytahuji slabý červený svetřík a černé kožené botky, které byly až na dně. Obyčejné páskové, ale s dlouhými koženými provázky na zavázání. Přesně můj vkus.

„Teda Shannie... sluší ti to!" Zarazí na mě Mathias své oči, jen co otevřu dveře.

„Díky, moc se mi to líbí." Dojdu až k němu a se zatajeným dechem mu lípnu jednu rychlou pusu na tvář.

Hbitě omotává ruce kolem mého pasu a do vlasů zašeptá.

„To jsem rád Shannie."