Smlouva ✔

34.

Seděli jsme s Davidem ještě hodně dlouho. Pochopila jsem, že ve svém jádru to opravdu není špatný kluk. Oli měl pravdu, vůbec jsem ho neznala. Takže když jsem skončila vyprávění i já, bylo jasné, že nic nebude tak, jako dřív. Věděla jsem, že v Davidovi, i přes to, co ke mně cítí a co mi provedl, budu mít oporu a dobrého kamaráda. Kamaráda, na kterého se můžu spolehnout, ač to ze začátku vypadalo přesně naopak.

No a tak jak jsem si myslela, že tady nebudu mít co dělat, už od toho rozhovoru prakticky sedím za laptopem a makám. Výmluva se stala skutečností. Zeď zdobí obrázek andělských křídel, na stole se mi kupí živé kytky, které mi včera i dnes donesl David jako omluvu a na komodě stojí nakonec místo květináče velký růžový slon. Je to sice šílený kýč, ale tomu prostě nešlo odolat. Do těch jeho smutných očí jsem se zamilovala.

„Haló?" Mačkám telefon k rameni a rychle ťukám do klávesnice, abych dopsala myšlenku.

„Shannie, to jsem já! Nora." Ozývá se z druhé strany.

Se vším končím, všeho nechávám, pohodlně se uvelebuji v křesle a nohy házím na stůl. Na Noru si musím udělat čas.

Nakonec se náš hovor protáhnul na víc než hodinu a panty mám rozcvičené, tak jako nikdy. Ale nejúžasnější a nejpozitivnější zpráva je, že zítra přijede a budeme mít víkend jen pro sebe. Ani jí moc nevadilo, že jsem o kousek jinde, tak nějak naznačila, že kvůli mně a své zvědavosti by za mnou přiletěla klidně i na měsíc.

Teď ještě vyvstává otázka, jestli trefím na letiště. Ale co, v nejhorším to jistí taxi.

Rychle se běžím tou novinkou pochlubit za Davidem, jenže ten sedí ve stejné poloze, jako já před chvílí a u ucha třímá telefon. Potichu se vracím zpátky k sobě a snažím se dodělat předešlou práci. Však on se potom přijde zeptat, co jsem chtěla.

Zase datluji do laptopu, připravuji podklady, píšu zprávy a vlastně vše, co tak nějak dělám i v Clevelandu. A musím uznat, že založit tady pobočku byl výborný tah. Naší firmě to pomáhá a hlavně přináší nemalé zisky. Jenže o ty mi už nejde.

„Shannie, co jsi potřebovala?" Naklání se David do kanceláře.

„Zítra přijede Nora, moje kamarádka, tak jsem si říkala, že bych zůstala doma." Vstávám, obcházím stůl a sedám si na něj zepředu hned vedle kytek.

„Hm, škoda, rád bych jí poznal, ale právě jsem byl povolán k šéfovi."

„Jako k Mathiasovi?" Valím oči nad tou zprávou. Matně vzpomínám, jestli jsme o tom někdy mluvili a hlavně, jestli je to nutné, když jsem tady.

„Nad čím přemýšlíš?"

„Proč tam máš jet, když jsem tady" přiznávám upřímně.

„Víš, nedává mi to smysl, všechno co potřebují vědět ví a tak mě nenapadá jediný důvod, proč bys tam měl jet. Chtějí nějakou zprávu, nebo tak něco?" Vrtá mi hlavou, ale jak to tak vypadá, na nic nepřijdu.

„Jo, Mathias chce celkové shrnutí a Oliver smlouvy ke kontrole. Víš co Shannie, neřeš to. Já se rád zase uvidím s kámošema a v pondělí tu jsem jak na koni." Mrká na mě a vrací se zpátky k sobě.

„Jo!" Zahuláká a během chvilky je zase mezi dveřmi.

„Ty jsi šéfová, takže je jen na tobě, jestli tu zítra budeš, nebo ne."

****

Vezu Noru z letiště k sobě do bytu a poslouchám její vyprávění. Ještě se jí pusa nezavřela a to už jedeme půl hodiny. Jak to ta holka dělá, že má pořád co vyprávět? Kroutím hlavou, ale sama moc dobře vím, že takhle ukecaná je už od dětství. Vždycky jí bylo těžké zastavit.

Když parkuji v podzemních garážích mého přechodného domova, vím o Gilbertovi snad i to, jaké číslo ponožek nosí. Pomáhám Noře vyndat její kufr a naviguji k výtahu. Na dlouhé tmavé chodbě se drží blízko u mě, jelikož má stejně stísněný pocit, jako jsem měla já na začátku týdne. Ale nějak jsem si už zvykla. I na ten nádherný výhled z terasy, který Nora zrovna obdivuje.

„Dáme kafe?" protočím se kolem futer.

„Si piš a budeš mi vyprávět, co děláš čtyři hodiny od Mathiase!" Zapíchne svůj dlouhý na červeno nalakovaný nehet do mého ramene. Tak jako vždy mi tam stoprocentně zůstane rýha ještě další tři dny.

„Ale nejdřív si musím odskočit. Kudy?"

„Vedle vchodu vlevo" uhýbám ze dveří, aby mohla projít. Sama se potom vydávám do kuchyně, kde chystám kávu a malé občerstvení. Nora je totiž vždycky hrozně hladová. Hotová tasemnice.

„Tak, povídej, co se stalo tak hroznýho, že jsi mu to neřekla?" Ptá se Nora a hned srká ještě teplé kafe.

„Všechno se to zase zamotalo Noro. David mě tenkrát odchytnul na parkovišti, uvěznil a líbal. Mathias to viděl, a když jsem přišla ubrečená nahoru, hodil mi na stůl složku s šekem na dvacet melounů a rozvodovýma papírama. Nemohla jsem mu říct, že ho miluju a chci ho stejně jako on mě. V tu chvíli jsem si nebyla jistá, jestli se na mě ještě někdy vůbec podívá, natož, jestli mě ještě miluje." Máchám rukama kolem sebe, až si Nora ochranitelsky kryje hrnek, abych jí ho nevylila.

„Pak přijel Hugo, Mathiasovo otec, aby nás varoval před mým otcem. Když se u nás zjevil on, bylo hlavní téma práce a dítě. Představ si, že my podle smlouvy máme mít do pěti let mimino. To je co?"

„Kecáš! To přece nemohli..."

„Mohli, je to tam prý černý na bílým. Fakt!" Potvrzuji zrůdnost smlouvy, než pokračuji dál.

„Naštěstí táta musel rychle odjet, nějaký problémy v práci. Jenže on se další pátek objevil znova. Zase kecal o práci, a když přišlo na řadu soukromí, vypadla jsem spát. Jenže jsem musela do Mathiasovo ložnice, protože podle smlouvy, máme sdílet jednu postel. No a pak jsem se s Mathiasem pohádala, prali jsme se a pak..."

„Pak jste se spolu vyspali." Doplňuje mě Nora. Odkládá hrnek na stůl a přišoupává své křeslo blíž k tomu mému.

„Jo" kývám na souhlas.

„Bylo to nečekaný, živočišný, úžasný. Jako když před žíznícího postavíš sklenici vody. Rychlé chtivé osvěžující, ale bylo toho málo. Když nám pak došlo, co se stalo, chtěla jsem mu říct, že ho miluju, jenže on promluvil jako první. Prý to byla chyba. Normálně se oblíknul a odešel."

„Třeba to tak nemyslel Shannie." Utěšuje mě.

„Ale jo, situace se otočila. Mathiasovi se mnou došla trpělivost. Ale Oli, to je náš právník, mě poslal sem, že si prý musíme odpočinout a začít jako každý jiný pár. Nevím, jak to chce teda udělat, ale já jsem pro. A víš co je největší prča? Že jsem tady s Davidem, kterého jsem sem poslala, abych se ho zbavila. Dobrý ne?" Začnu se přes slzy, které začaly někdy v půlce mého vyprávění téct, smát. Přijde mi to všechno tak absurdní, že to až není možné. Pokud by mi to někdo vyprávěl, nebudu tomu věřit.

„To je ten z toho parkoviště?"

„Jo, to je ten, kterej po mě vyjel a kterej mi pěkně zavařil. Jenže je úplně jinej. Všechno jsme si vyříkali a pohoda."

„Tak to je dobře." Upije další lok svého kafe, než se na mě zase podívá.

„No a jak to tedy bude dál. Jak dlouho budeš tady?"

Krčím rameny že nevím, protože opravdu nemám tušení. Nevím, jak Oli zdůvodnil Mathiasovi to, že pro něj nepřipravil ony rozvodový papíry, nevím, co má vlastně v plánu, jestli se někdy vrátím domů, nebo jestli mi najde něco jiného, fakt vůbec nic netuším. A zatím jsem se to rozhodla neřešit. Budu si v klidu užívat své nucené pracovní dovolené, jak jsem si to nazvala a až se vrátím, budu usilovat o Mathiase stůj co stůj. On to ze začátku taky dělal.