Smlouva ✔

35.

Víkend s Norou byl tak jako vždycky úžasný, ale moc krátký. Kdyby nemusela do práce a nestýskalo se jí tolik po Gilbertovi, klidně by tu prý zůstala třeba celý týden. Jenže bohužel. Povinnosti volaly, takže jsem jí v neděli navečer vyprovodila na letiště a pak už se nemohla dočkat pondělka, až vyzpovídám Davida, jak je na tom Mathias. Jenže ten hajzlík mi nic moc neřekl. Vlastně se nechtěl o návštěvě Clevelandu vůbec bavit. Jen se na mě tak potutelně usmíval a jediné, co byl ochotný prozradit bylo, že je všechno v pořádku. Nevím, co to mělo znamenat, ale mě teda v pořádku nepřipadá vůbec nic.

A to se nezměnilo ani dnes. Stejně jako v pondělí a včera, zkouším vyzvídat, ale odpovědí mi je jen tajuplný úsměv a mlčení. Začínám z toho pěkně zuřit. Vadí mi, že beztak něco ví a prostě mi to říct nechce. Nemůžu se soustředit na práci a to mi ještě David oznámil, že má dvě nové schůzky a byl by rád, kdyby tam šel sám.

„Shannie, ty jsi naštvaná?"

„Ne asi! Na něco se tě od pondělka ptám a ty jsi horší než kdoví jakej starej tajemnej hrad." Prskám na něj od laptopu a po očku sleduju, jak se dusí smíchy.

„To mi chceš jako říct, že jsem starej?"

„Jo, jsi starej a zlej!" Házím po něm naštvaně propisku.

„A teď už padej, než tě zbančím do kuličky starouši!"

Jenže on místo toho, aby se otočil a šel pryč, jde přímo ke mně. Jeho tvář je napnutá a v očích má zase ten pohled, jaký měl na parkovišti, když mě přimáčkl k autu. Cítím, jak se to ve mně stahuje a strachem přestávám dýchat. Oli přece říkal, že mi neublíží a spolu jsme si to vyříkali, tak proč se teď blíží jako šelma ke své oběti? Zastavuje přede mnou, natáčí si mě i s křeslem proti sobě, zapírá své ruce o opěrky a oči zapichuje do těch mých, které se zrovna vystrašeně protočily kol dokola.

„Shannie." Vydechne a je na něm vidět, že to, co se chystá říct, nebude říkat s nějakým velkým nadšením.

„Mathias je v pořádku, ale tak nějak to není on. Na zahradě prý můžete hrát golf, jak často tam seká trávu. Má tě rád, bohužel pro mě, chybíš mu, podruhé bohužel, ale podle Olivera musíš ještě chvilku vydržet."

„Ale..."

„Víc nevím, promiň." Skáče mi do řeči. Poté mě pohladí po tváři a odchází pryč.

Ještě chvíli sedím tak, jak mě natočil, koukám na smutné oči růžového slona a pak si jdu dolů koupit kafe a něco sladkého.

Těsně před odjezdem domů mi na stole přistávají dvě nové smlouvy. Zběžně je překontroluji, usměju se na Davida a s tím, že je zpracuji zítra, se chystám k odchodu. Zastavuje mě dlaň na mém rameni. S mírným cuknutím se otáčím zpátky, otevírám pusu, že něco řeknu, když mě David předbíhá.

„Můžu tě pozvat na večeři? Budu hodnej, slibuji." Přísahá s druhou rukou na svém srdci a tváří se u toho tak, že byste mu dali poslední penny. Dívám se na něj a srovnávám ho s tím Davidem, který mě dneska tak vystrašil. Možná to nic neznamenalo, možná mě chtěl jenom zastrašit, možná jsem ho tím svým dotazováním na Mathiase naštvala. A možná to jen já vidím všechno jinak, než to je.

„Tak jo, ale počítej s tím, že dneska mám hlad, že bych sežrala i slona." Nenápadně ho upozorňuji na to, že levný to mít rozhodně nebude. Od desíti, kdy jsem si byla pro něco dobrýho, jsem nic nejedla.

Venku nasedáme do jeho auta a během chvilky se prodíráme hustou městskou dopravou. Nemám vůbec tušení, kam mě to veze. Být vrah, tak má situaci usnadněnou. I kdybych přežila, nikdo by mě nikdy nenašel. Vyprsknu nad tou úvahou smíchy a nemůžu se zastavit. Až tak směšné mi to přijde.

„Co tě tak rozesmálo?" Natáčí ke mně David hlavu.

„Ale, skoro nic, jen jsem si říkala, že pokud bys byl vrah a někde mě tady zamordoval, tak mě nikdo nenajde, Nemám totiž vůbec šajna, kde jsme."

„Shannie, jak jsi na tohle pro Boha přišla? Já a vrah? Já, takovej mírumilovněj člověk. Nezapomínej, že jsem pediatr." Téměř se dusí smíchy, jak jsem ho pobavila.

„No, jen si mě představ s malým miminem v náručí. Nejsem roztomilej?"

Zastavujeme mezitím na parkovišti. Vystupuji z auta, zavírám dveře a opírám se o střechu.

„Jenže já nejsem malý mimino a ze začátku jsi moc mírumilovně nevypadal. To musíš uznat."

„Jo, to máš pravdu. Přesto, já a vrah? Přísahal jsem, že budu lidem pomáhat, ne jim ubližovat." Obchází auto, nabízí mi rámě a odvádí do blízkého podniku. Přesto si ho neodpouštím ještě trošku popíchnout.

„Pomáhat do hrobu?"

„Shannie!"

***

Ráno mám pocit, že se z té postele ani nevykulím. Vůbec mi neslehlo. Když pomyslím, co všechno jsem do sebe včera dostala, protáčím sama nad sebou oči. Když ono to ale bylo všechno tak strašně dobrý, nešlo tam něco nechat. A David, když viděl, jak mi chutná, objednával dál a dál. Takže nakonec z večeře byly hody. A to doslova.

„Bože můj, Shannie, ty jsi hovádko!" Plácám se po čele a kulím na bok. To je trošku lepší. Přesto se mi nikam nechce. Natahuji se na stolek pro telefon a píšu Davidovi krátkou zprávu, že přijdu déle. Odpovědí, která na sebe nenechá dlouho čekat je jen několik řad vysmátých smajlíků. Pomalu už telefon pokládám zpátky, když mě napadá, že bych mohla zavolat Mathiasovi a sama se zeptat, jak se má. Ťukám na jeho kontakt a nechávám telefon vyzvánět, když si to po chvilce rozmýšlím. Mačkám červený obdélníček, dumajíc, co jsem mu vlastně chtěla říct. Ubohé, jak se máš? Co děláš? Stýská se ti?

Jde to se mnou z kopce. Jak by se asi měl? Chodí do práce a dělá i za mě. Takže je tam nejspíš od rána do večera a nemá na nic jinýho čas. Možná ještě na to sekání trávy. A určitě se mu nestýská, proč taky? Pokládám si nesmyslné otázky a ještě nesmyslněji na ně odpovídám. Ruší mě až telefon, který mi začíná tancovat v ruce.

„Mathiasi?" Nadšeně vykřiknu.

„Á Shannie, je mi líto, ale to jsem jen já Oliver. Ahoj." Ozývá se smutně z druhého konce.

„Ahoj a promiň." Spěšně si na posteli sedám, jakoby stál Oli vedle mě a já před ním nechtěla být rozpláclá jak velryba.

„Děje se něco?"

„Ne, všechno dobrý, jen potřebuji, abys v sobotu přijela s Davidem sem. Ve čtyři odpoledne musíš být v Edwins. Mám potencionálního zákazníka, který chce jednat jenom s tebou. Zná tě z Baltimoru. Jo a Mathias o tom nesmí vědět, tak mu prosím nic neříkej." Vysype na mě na jeden zátah. Ani nemám chvilku všechno zpracovat a už zase něco mele.

„Počkej Oli, počkej. Nech mě taky nadechnout. Nevím tomu ani hlavu, ani patu. Kdo to je a proč chce jenom mě? Mathias je spolumajitel, stejně se všechno dozví, i když teď spolu nekomunikujeme. Sám jsi říkal, že nemáme." Přejíždím levou rukou po čele a odhrnuji slepené vlasy, které mi tam ulpěly.

„Jo, to máš vlastně pravdu, ale i tak. On nechtěl, ať to někdo jiný ví. Zatím. Takže ani David. Jasný? Jen mu řekni, ať tě tam vyloží, ale jinak nic. Budete tam mít zamluvený stůl. Hele, už musím končit, tak v sobotu Shannie, pa!"