Smlouva ✔

14.

Kuře se v troubě peče i s nádivkou, brambůrky se opékají o patro níže a já sedím u stolu, prohlížejíc si vizitku Toma Hartleyho. Farmář, řezník Tom Hartley. Zajímavý muž, který mě dokázal vyvést z míry. Srdce se mi při pohledu do jeho čokoládových očí rozbušilo a já byla poprvé od Marwina ztracená. Marwina, který je bůh ví kde. Nora totiž psala, že hned po mé svatbě přijmul, nebo si spíš vynutil nabídku z práce, kterou už několikrát odmítl. A pak prostě odjel do Evropy dohlížet na kooperace podniku, kde dělá. Tím je mi definitivně jasné, proč nezvedá telefon a i to, že to se mnou vzdal. Když nad tím tak přemýšlím, nemůžu mu to mít za zlé. On se neprovinil. To já jsem vdaná, já jsem ta, která je někde jinde, než měla být. Bohužel.

Zvedám se, vizitku schovávám do peněženky a jdu zkontrolovat kuře. Začíná krásně vonět, což je známka toho, že už bude brzy hotové.

Nevím v kolik Mathias přijde, proto vše v troubě dávám na udržovací program. V obýváku roztřídím pracovní papíry, které uložím do úhledných komínků, připravené k večernímu projití a pak nevím co. Jenže jak tak sedím na sedačce, oči mi samy sklouznou ke klavíru. Usměju se a jdu si sednout k těm černo bílým klávesám, na které pokládám své prsty. Zavírám oči a dávám se do hraní. Uklidňuje mě to. Když už mě prsty začínají bolet a Mathias stále nikde, nespokojeně si povzdechnu a jdu nahoru, do svého pokoje. Snažím se nějak zaměstnat, ale nic mě nenapadá. Tak se rozhoduji, že si hodím sprchu. Nebo raději vanu. Naložit se do vany, mezi tu horu mýdlových bublinek, jééé. Jenže to má háček, moje koupelna a vlastně i všechny ostatní mají jenom sprchový kout. Jediná vana, která v tomhle obrovským baráku je, se nachází v koupelně hlavní ložnice, tudíž ložnice, ve které bivakuje Mathias. Ale co, ten není doma a než přijde, budu venku. Rychlé rozhodnutí a už beru svůj sprchový gel, ze kterého se budu snažit vykouzlit ony bublinky, župan, ručník a jdu přes chodbu za svým cílem.

O chvíli později si už lebedím v teplé vodě a hrnu na sebe tvořící se pěnu. Když jsem celá ponořená a schovaná v pěnovém kabátku, nasazuji do uší sluchátka s mojí oblíbenou hudbou, zavírám oči a odpočívám.

„Shannie!" Probouzí mě lehký dotek ve vlasech a vyndání sluchátek z uší. „Shannie, vylez už! Máš to celý studený."

„Cože?" Párkrát zamrkám, až jsem schopná zaostřit na Mathiase nade mnou. Stojí tam jen v ručníku, který má omotaný kolem boků, po hrudi mu ještě stéká pár kapek vody a tvář zdobí pobavený úsměv.

„Vylez, vždyť máš vodu jako led!"

„Se o mě staráš jako bych byla tvoje man-žel-ka." Mumlám nesmyslnou větu, jejíž obsah mě dochází až na samotném konci.

„Ale ty jsi moje manželka Shannie!" Cvrnká mě do nosu. „Chceš podat ručník?"

„Ne díky, jen jdi pryč prosím."

„Jsem v jídelně!" Slyším Mathiasův hlas, jen co o pár minut později scházím v županu dolů.

„Svíčky jo?" Zastavuji se ve dveřích s pohledem na stůl, kde je naservírované kuře, nalité víno a zapálené svíčky. Hotová romantická véča.

„Hm."

„Mathiasi, co se děje?" Nedůvěřivě se na něj podívám a usedám na židli, kterou mi galantně odsunul.

„Nic, jen potřebuju trošku zlepšit den." Krčí rameny odcházejíc na druhou stranu stolu.

Proč jsme kupovali stůl pro deset lidí, když u něj sedíme sami dva?

„David?" Pozvedávám obočí, i když je to jasný a Mathiasovo pohled mi to potvrzuje. „Zítra jdu s tebou. Na kolikátou jsi zvyklý chodit?"

„Do práce?"

„Ne, do postele. Jasně že do práce!" Uchechtnu se a beru do ruky příbor.

„Na osmou."

„Tak brzo?"

„To není brzo, ale pokud jsi zvyklá chodit jinak, tak choď, mě to vadit nebude. I když, kvůli němu bych tě měl nejraději u sebe." Svírá těsněji příbor v rukou.

„No já jsem zvyklá chodit na devátou, desátou. Nesnáším ten ranní shon. Klidně jsem tam potom do jedenácti, ale ráno se musím vyspat, jinak jsem tak trošku pro-tiv-ná."

„Tak pro tebe budu chodit na parkoviště, mě to problém nedělá. Dívala se na ty papíry?"

„Jo, mám je v obýváku a je toho dost, co bych s tebou chtěla probrat."

***

Nevím, jak mohl Mathias na osmou odjet do práce, když jsme nad těma prokletejma papírama seděli do půl dvanáctý. A to je ke všemu ještě sobota! Protáčím nad tou představou oči a velmi neochotně pouštím nohy z postele dolů. Je tři čtvrtě na devět a já se musím přimět k nějaké činnosti. Jako, jít se umýt, namalovat, učesat, oblíknout, nasnídat a pak vyrazit do práce. Je toho nějak moc, ale zvládám. Musím. V kuchyni na mě zase čeká snídaně i se vzkazem, že až budu na parkovišti, mám ho prozvonit. Jak milé. Sedám na terasu a v poklidu si vychutnávám lívance s javorovým sirupem. Za námi na hřišti běhají hráči baseballu a tím mi připomínají, že bych se měla co nejdřív začít zase hýbat. Moje pravidelné běhací hodinky se po přestěhování jaksi vytratily. A pokud mi bude Mathias chystat pokaždé sladkou snídani, za chvilku už bych se nemusela ani hnout. Zakroutím nad tím hlavou, protože je to i tak milé, že si ráno najde chvilku na mojí snídani. Zvedám se, odnáším nádobí do kuchyně a střídám je v rukou za věci do práce. Beru klíčky od auta a odjíždím.

Cesta po Clevelandu je hotový horor. Ne že bych nebyla na velký hustý provoz zvyklá, ale tohle je něco úplně jiného. Dvakrát se mi daří odbočit někam jinam a jednou se vmotávám do jednosměrek. Celou cestu si tak prodlužuji o dobrou půl hodinku. Když parkuji na parkovišti před firmou, jsem neskonale šťastná, že jsem vůbec dojela. Vystoupím z auta, urovnám své červené šaty, beru všechny věci a s odhodlaným výrazem ve tváři mířím k recepci. Na slečnu za pultem házím milý úsměv i zdvořilý pozdrav a rázným krokem jdu k výtahu. Mám štěstí, že tu nikdo jiný nečeká. Pojedu sama, ono co bych vlastně chtěla, když je sobota a v práci budeme snad jen my dva. Jenže když už stojím ve výtahové kabince a natahuji se po knoflíku s číslem tři, objevuje se mezi zavírajícími se dveřmi ruka, která je zastavuje a do výtahu vpadává David. Co ten tady ksakru dělá?

„Ale ale, koťátko jde do práce!" Uvězní mě mezi jeho nataženými pažemi, které opírá o zeď výtahu.

Dívám se mu přímo do očí a nedávám najevo nic než svou nadřazenost. Dneska mě nedostane. Dneska, ani nikdy jindy! Zrovna se nadechuji, že mu nějak peprně odpovím, když mi začne vyhrávat telefon. „Dovolíš?" Drze ho odstrčím a lovím z kabelky tu zvonící věc.

„Miláčku, už jedu, jsem ve výtahu." Žvatlám sladce do telefonu. „Teď jsem zrovna Davidovi říkala, jak jsi mi ráno v posteli chyběl, lásko!"

„Ty mě taky zlatíčko!" Ozývá se z druhého konce, jenže to už výtah cinkne a zastavuje. Dveře se otevírají a já vystupuji do Mathiasovo náruče.

„Chybělas mi Shannie!" Omotávají se kolem mě silné paže a ve vlasech cítím jeho rty. David jen nasupeně prochází kolem nás a míří naštěstí na druhou stranu chodby, do své kanceláře s dveřmi číslo třicet dva.