Smlouva ✔

4.

„Kde jsme?" Mžourám ospale po autě.

„Kousek za Pittsburghem. Ještě dvě hodinky a budeme tam. Koupil jsem něco k jídlu, jestli chceš, tak někde zastavím. Nemáš žízeň?" Sleduje mě Mathias ve zpětném zrcátku.

„Jo, někde zastav prosím." Odepínám pás a sedám si. Prsty přejedu po svých vlasech, trošku je urovnám a zadívám se na krajinu za oknem. Nic mi neříká, jedu tudy poprvé. Po několika minutách sjíždí Mathias do rozkvetlých polí lučních máků a zastavuje. Vylézám z auta, nasávám ten nádherně čistý vzduch a protahuju své zkroucené tělo. Všechno mě bolí, ale nejvíc duše.

„Tak si pojď sednout!" Volá na mě Mathias, který o kousek dál rozprostřel deku a snesl na ní všechno, co nakoupil. Pomalu se vydávám za ním.

„Ty vozíš v autě deku?"

„Jasně, standartní výbava. Sedej a ber si, co chceš." Ukáže na místo naproti.

Nevím, odkud to jídlo je, ale vypadá výtečně. „Ježiš, to je dobrý!" Zamumlám ještě s plnou pusou a hned si hrnu další sousto do úst. Mám hrozný hlad. Mathias se jen usmívá a sám si jídla jen uždibuje. „Tobě to nechutná?" Házím po něm nechápavý pohled.

„Ne, je to výborný, jen, já už jsem něco snědl, hned jak jsem to koupil. Tak dobře to vonělo, že jsem neodolal." Povytáhne nevinně koutky úst o trošku výš. Sluníčko se mu opírá do tváře a on září jako baterka.

„Aha" kývnu a znovu se zakousávám do té dobroty.

„Shannie," podívá se mi do očí, když je k němu zvednu. „Mrzí mě to s Marwinem, je to určitě prima kluk, ale kdyby ti to tvůj otec řekl, jak bylo dohodnuto..."

Nechá větu vyšumět do ztracena. Pomalu dožvýkávám a znova si jí opakuju v hlavě. Jo, Marwin je moc prima kluk, kterýho celým svým srdcem miluju, ale on to moc lehce a brzo vzdal. Třeba nemáme žádnou šanci, ale naděje přeci umírá poslední, nebo ne?

„Jak řekl?" Ptám se ihned po spolknutí posledního sousta.

„Dohodli se, že nám to řeknou v patnácti, abychom si nenašli někoho jiného. Mě to táta řekl, všechno co se té smlouvy týká, ten tvůj..."

„Neřekl mi nic a nechal mě celé ty roky milovat Marwina? I když věděl, že mi ho stejně nedovolí nikdy si vzít?" Naštvaně vstávám a začínám pochodovat sem a tam.

„Víš Shannie, mě to nevadí" zvedá ke mně hlavu „vždycky ses mi líbila. Když jsem se dozvěděl, že ti to otec neřekl, chtěl jsem ti to říct sám, ale nemohl jsem. Tak jsem s tebou chtěl chodit, normálně, bez pitomý smlouvy, ale i to mi zakázal."

„Tak ses začal kurvit!" Rozhodím rukama a nechápu proč mi to najednou tak vadí.

„Jo!" Zvýší na mě hlas a vstává stejně tak rychle, jako vypustil to slovo z úst. „Kurvil jsem se, ale žádnou jsem doopravdy nemiloval a víš proč paní chytrá?" To už na mě řve. „Protože jsem chtěl tebe! Celou tu dobu jsem toužil jenom po tobě, miluju tě Shannie!" Projíždí si prsty jeho už tak dost rozcuchanými vlasy. „Kurva Shannie, vždyť já jsem v tom stejně jako ty, já tu stupidní smlouvu nesepsal a sorry, ale dvacet milionů na vyplacení fakt nemám!"

„Deset!" Oponuju.

„Dvacet, přečti si pořádně to, co naši milovaní otcové sepsali. Deset za každýho!" Naštvaně se otáčí a odchází k autu. Já přikládám ruku na pusu ve snaze utlumit vzlyk a výkřik, který se mi dere z úst.

„To nemůžou myslet vážně!" Šeptám sama sobě, když padám na zem. Lehám na záda, rukama chytám hlavu a oči se mi mlží od slz. Má budoucnost po boku Mathiase je ještě černější, než jsem si myslela. Ale v jednom má pravdu. On za to nemůže. Je stejnou obětí, jako já a nic na tom nemění fakt, že mě údajně miluje. Křivdím mu, celou tu dobu mu křivdím. Místo abych si zlost vylívala na našich otcích, odnáší to Mathias. Musím se mu omluvit a snažit se nějak dohodnout, abychom aspoň nějak vycházeli, když už spolu musíme žít.

Utírám si oči a začínám rovnat všechno z deky mimo ní. Poté jí skládám, beru věci a odcházím k autu, kde sedí Mathias a hlavu má, stejně jako ruce, položenou na volantu. Když vše položím na zadní sedadla, sedám na své místo dopředu.

„Fakt jsi žádnou nemiloval?" Šeptám opatrně.

„Ne." Vydechne a unaveně zvedá hlavu. „Je to smutný a hrdý na to nejsem, ale ani jedna pro mě nic neznamenala. Viděl jsem v tom jenom povyražení a vzdor proti otci. Po mámině smrti se změnil, ženský se vedle něj střídaly jako denní noviny a já každý den sledoval, jak na mámu zapomíná víc a víc. Vadilo mi to, jak na ní mohl tak najednou zapomenout? Jakoby nikdy nežila! Máma..." Zhluboka vydechne, zakroutí hlavou a snad zahání všechny špatné myšlenky. „Pamatuješ si, jak jsme byli v tom velkém aquaparku? To mi bylo čtrnáct. Tenkrát jsem se do tebe zamiloval, a ač je to k neuvěření, nepřešlo mě to. Máma vždycky říkala, že srdce by měl člověk ztratit jen pro tu jednu jedinou. Možná jsem ho ztratil rychle a příliš brzy, ale nelituju toho, ani teď ne Shannie... Vždycky si přála dceru, jako jsi ty, líbila ses jí a ten prsten, který jsem ti včera navléknul na prst, byl její. Dala... dala mi ho v nemocnici. Dostala ho od své matky a chtěla, ať ho jednou nosí ta, které bude patřit moje srdce."

„Omlouvám se, je mi líto co jsem řekla a udělala, nezasloužíš si to Mathiasi." Nevědomky přejíždím prsty přes prstýnek na své levé ruce.

„Já bych se měl omluvit. Ty jsi na to měla týden, já dvanáct let. Kdyby žila máma, nikdy by to nedovolila, ale ona o té smlouvě nevěděla. Nikomu to neřekli. Nikdy by nedovolila zničit ti takhle život. Měla tě ráda jako vlastní."

„Mě? Ty máš život stejně zničený, tak jako já!" Vzhlédnu na něj, ale Mathias hledí před auto.

„Ne Shannie, já jsem tě chtěl, takže tohle je pro mě výhra a budu dělat všechno proto, aby ses na mě jednou dívala stejným milujícím pohledem jako na Marwina." Na krátkou chvilku se na mě podívá, nepatrně se usměje a pak chytá prsty klíček, kterým startuje a vyjíždí zpět na silnici.

Já upírám svůj pohled na měnící se krajinu a nořím se do vzpomínek na jeho mámu tak, jak si jí pamatuju z dětství. Byla to skvělá ženská, krásná a kdykoliv se naše rodiny sešly, trávila s námi hodně času. Uměla výborné moučníky, zaplétané copy, naslouchat a dobře poradit. To moje máma nikdy neuměla a do dneška neumí. Jenže pak jí srazilo auto a ona zraněním po pár dnech podlehla. To mi bylo třináct a Mathiasovi se blížily patnácté narozeniny...