Smlouva ✔

5.

Na benzínce kousek před Clevelandem naposled zastavujeme a oba míříme na toalety. Při pohledu do zrcadla nepoznávám sama sebe. Po téměř sedmihodinové cestě vypadám jak po tom největším flámu. Studenou vodou a pár šminky se snažím zachránit, co se dá a o pár minut později a pár stupňů spokojenosti výš, vycházím ven. V automatu si kupuji kávu a než se připraví, váhám, zda koupit i Mathiasovi, když nevím, jestli a jakou vůbec pije. Nakonec se rozhoduju, že mu kupím stejnou, jako mám já. Čekám, než se natočí i do druhého kelímku a poté s oběma kráčím k autu odstaveném na boku benzínky. Cestou se rozhlížím po okolí a mířím na stranu řidiče. Mathias má otevřené dveře a něco datluje do telefonu.

„Koupila jsem ti kafe!" Podávám mu jeden z kelímků. Zvedá oči od přístroje, rty roztáhne do širokého úsměvu a rukou šátrá kdesi vedle sebe.

„Já tobě taky!" Mění mnou koupený kelímek za ten, co koupil on. „Jen nevím, co piješ, tak jsem vzal moje oblíbené Cappuccino. Mám rád tu mléčnou pěnu." Pokrčí rameny a napije se. „To je taky Cappuccino!" Vyvalí na mě oči.

Tentokrát krčím rameny já. „Nevěděla jsem, co piješ, tak jsem vzala své oblíbené Cappuccino." Zopakuji větu, kterou řekl jako první a neubráním se pobavenému smíchu. „V kterém hotelu budeme spát?" Podívám se na něj přes víčko kelímku, ale on už zase něco píše.

„Nebudeme spát v hotelu. Máme svůj dům." Zasadí telefon do držáku na čelním skle a zapíná navigaci. Poté mi pokyne, abych si šla sednout. Celou dobu, než obejdu auto mi vrtá hlavou, jaký dům. Proto se hned s otevřením dveří ptám.

„Jaký dům? Tys koupil dům?" Beru
ze střechy jedno z kafí, které jsem si tam odložila a ukládám ho do držáku na palubce. Poté sedám, pásám se a stále čekám na odpověď. „Je to tajný, že mi neodpovídáš?" Usrknu z druhého kelímku a celá se natáčím k Mathiasovi.

„Není to tajný, jen nevím, co je to za dům. Koupil ho tvůj táta a mně dal jen adresu a klíče. Jediný co vím je, že ho ten můj měl vybavit nábytkem, ale když jsem nedopatřením viděl, co vybral, tak jsem mu to zatrhnul, že si vybereme nábytek sami. Kupodivu ani neprotestoval a dal mi kreditku. Dělali s tím oba hrozný tajnosti, takže i já sám jsem zvědavej, co to bude zač."

„A jaká že je adresa?" Zvědavě si od něj beru papírek, na kterém poznávám písmo svého otce. „Beachwood, 24626 Tunbridge Ln" čtu nahlas jednou i podruhé. „Něco mi to říká." Mračím čelo a usilovně přemýšlím.

„Tys tady už byla?"

„Ne, to ne, ale je mi to povědomé. Beachwood je předměstí Clevelandu, taková klidná čtvrť s rodinýma domkama. Asi před půl rokem jsem to hledala tátovi. Neříkej, že už tenkrát... " Vyvalím na něj oči. „Jeď, teď jsem ještě zvědavější!" Popoháním Mathiase a srkám z kelímku kafe.

Zanedlouho projíždíme spletí křižovatek po několika proudé silnici, nájezd na odbočku vlevo, poté za benzínkou vpravo a celkem dlouhá cesta kolem nákupáků, škol, muzea, policie, hasičů, za kterými odbočujeme vlevo, do zóny rodinných domků. Nedočkavě sleduji domy po obou stranách a odhaduji, který bude náš. Jeden hezčí než druhý a kolem plno zeleně. Docela se těším. Navigace hlásí cíl naší cesty a my zastavujeme před jediným patrovým domem, který tu je. Velký, různě šedým obkladem obložený dům, s vydlážděným placem před troj garáží, naproti nimž stojí basketbalový koš. Mathias zajíždí před jednu z garáží, z kastlíku vyndává klíče a vystupuje. S pohledem na nádherné vstupní dveře automaticky odepínám bezpečnostní pás a jdu za Mathiasem. Ten už stojí u dveří a čeká na mě.

„Vítej doma Shannie, na!" Podává mi klíče, ustupujíc kousek do strany. O tom ‚doma' sice pochybuji, přesto zhluboka vydechnu a odemykám dveře, za kterými ani jeden nevíme, co se skrývá. Mačkám kliku dolů a pak konečně otevírám. Ráda bych udělala krok vpřed, jenže jsem ohromená tím prostorem. Nasucho polknu a jediné, co mi prolítne hlavou je, že se táta musel pořádně plácnout přes kapsu.

„Tak běž!" Zlehka mě Mathias popostrčí, zavírajíc za námi dveře. S hlavou kroutící ze strany na stranu kráčím vpřed do obrovské místnosti.

„Tady bude obývák, je tu nádherné okno a tamhle kuchyně." Ukazuju daným směrem, kterým se hned vydávám. „A tady jídelna. Je to nádherný!" Prosvištím jako střela kolem Mathiase a můj pohled zůstává přišpendlený nahoře. „Galerie," vydechnu a hned se hrnu ke schodům, po kterých spěchám do patra. Pohled z galerie dolů na obývák, kterému dominuje krb, je úžasný. Když přivřu oči, už ho vidím vybavený pohodlnou sedačkou, v které se budu rozvalovat a popíjet sklenku vína.

Když si prohlédnu celý dům, musím konstatovat, že je to tu sice velké, ale nádherné. Pět pokojů, šest koupelen, tři garáže, terasa a kino sál, který je s koupelnami jako jediný zařízený. Před obří televizí je v řadě postavených sedm velkých pohodlných kožených křesel. Už jsem je i vyzkoušela. Všechny.

„Shannie?" Volá na mě Mathias, který se kamsi vytratil, zatímco já stojím v budoucí kuchyni a hledím z okna ven na terasu a ještě dál. Za námi je nějaké hřiště, budu muset zjistit jaké.

„Ano?" Ozývám se, když už na mě volá podruhé.

„Shannie, pojď prosím za mnou."

„Kde jsi?" Otáčím se od okna.

„V garáži! Dá se jít domem!"

Vydávám se tedy po hlase, až stojím ve dveřích garáže. To co vidím, mi otevírá ústa. Stojí tam mé auto, které mi naši dali před týdnem k narozeninám. Jdu k němu, otevírám dveře u řidiče a kontroluji, zda je to opravdu ono. A je, vůně, kterou jsem si stačila koupit je přesně tam, kam jsem jí dala a i v přihrádce jsou mé věci.

„Kdy to převezli?" Otáčím se na Mathiase.

„Nevím, ale byl tu dopis, že v technický místnosti máme matrace, na kterých můžeme spát, než si koupíme postel a kontakt na paní, kterou nám najali jako hospodyni." Otáčí ke mně kus papíru. Tátovo písmo to tentokrát není, takže to musel psát pan Steixner. „Jo a ještě něco tam bylo." Dodává Mathias a zpoza zad mi podává kovovou cedulku. Beru jí do ruky a otáčím lícem k sobě.

Shannie & Mathias Steixner

Jmenovka na schránku.