Smlouva ✔

11.

Včerejší den bych mohla opakovat nekonečněkrát. Chodit po obchodech a vybírat si oblečení, no, které ženské by se to nelíbilo? A jak jsem tak zjistila, Cleveland je k nákupům přímo stvořený. Jenže to bylo včera. Dnes nás čeká první pracovní den. I když Mathias říkal, že se tam moc dlouho nezdržíme, jen se seznámíme. Jenže já tyhle první dny a seznamování nemám vůbec ráda. Takže jsem už cestou do ‚práce' mírně nervózní.

„Shannie, podívej se prosím na tohle." Strká mi Mathias do ruky nějaké lejstro. Rychle ho projedu na jedné i druhé straně. Jsou to jen z internetu vytáhnuté informace o původním majiteli, panu Porterovi.

„Co přesně tě zajímá?"

„Můžeš mi to přečíst prosím?"

„Alan Porter, šedesát sedm let, ženatý, tři děti, z nichž nejmladší syn po něm přebral firmu, když se pan Porter rozhodl s manželkou cestovat. Do roka byla firma na dně. No asi tomu Davídek moc nerozuměl, že to nechal krachnout." Podívám se na Mathiase, který ale hledí před sebe, jelikož jsme na nějaké pro mě složité křižovatce. Jenže to je pro mě každá druhá, takže jsem zvědavá, jak tady budu jezdit. Vždycky mi trvá docela dlouho, než si zvyknu.

„A teď to vede kdo?" Na chvíli se na mě natočí. Zabořím oči do papírů a hledám v té spleti písmenek onu informaci.

„Prakticky Alan, i když je stále jako majitel psaný David."

„A ty zbylé dvě děti? Měli tam nějaký podíl?"

„Jedno je v Anglii, to je dcera a to druhý" na chvíli se odmlčím a hledám. „Jo, už to mám, druhý je syn a ten žije v Texasu, kde má svůj ranč. Podíl neměl ani jeden."

„Díky" odpoví Mathias a parkuje na středně velkém parkovišti u třípatrové budovy. Jsme tu. Když auto zastaví svá kola, otočí se a pohladí mou nohu. „Jdeme na to!"

Vyskočí z auta a už mi otevírá dveře. Nabízí rámě, nasazuje úsměv a oba, jako manželé Steixner - šílené to označení - kráčíme vstříc našemu novému pracovnímu osudu.

Na recepci sedící postarší usměvavá dáma, volá hned panu Porterovi a posílá nás výtahem do druhého patra.

„Dobrý den, vítejte pane Steixner, paní..." Vítá nás menší muž v dobře padnoucím obleku. „Jsem Alan Porter a tohle je můj syn David." Otáčí se za sebe a ukazuje na vysokého špinavého blonďáka, který ze mě nespouští své modré oči. Uvádí mě tak do rozpaků, které se zvětší, když mi o několik vteřin déle podrží ruku při představování. „Tudy" promlouvá zase pan Porter „už na vás čekáme v zasedačce. Dáte si něco k pití?" Ukáže k dvojitým dveřím, za kterými je přes mléčné sklo vidět velký stůl.

„Minerálku, pro oba prosím." Prohodí Mathias, bere mě kolem pasu, přitahuje k sobě a pomalu míří k zasedačce, kde všechny přítomné pozdravíme. V čele stolu odsune židli nejdříve mě a teprve poté si sedá v mé těsné blízkosti. Když se usadí i oba muži Porterovi a před námi je požadovaná minerálka, přichází na řadu představování lidí sedících okolo stolu, i samotné firmy. Všeho se ujal starší z mužů, který nezapomněl podotknout, že celá tato situace vznikla jen na základě špatných rozhodnutí jeho syna Davida. Ten, sedící přesně na druhém konci stolu než já, na mě po celou tu dobu zírá. Doslova a do písmene zírá. Už mu chybí jen ta otevřená pusa. Snažím se na něj nedívat, jenže moje oči mi tam samy sklouzávají. Je to už od pohledu floutek a jasný sukničkář, ale moc hezký a já si prostě nemůžu pomoct. Ty modré oči mě přitahují. Zhluboka dýchám, snažíc se uklidnit.

Když se dostává konečně ke slovu Mathias, objevuje se jeho ruka na mé noze. Nechápavě se na něj podívám, ale on si mě vůbec nevšímá a svůj pohled směřuje k oběma Porterům. Pro jistotu poslouchám každé jeho slovo, to abych se případně mohla zapojit i já. Zatím jsem tady ve svých šatech, vypadajících jako sukně s košilí jen pouhá ozdoba. Když David zvyšuje hlas a nesmyslně argumentuje, Mathias začíná mou nohu mačkat. Odhodlávám se a proplétám si s ním prsty. Došlo mi, že potřebuje uklidnit. Tady jde o firmu, o naší společnou firmu, teď musí jít moje ‚já' stranou.