Smlouva ✔

10.

Nikdy bych neřekla, že se dá dům zařídit během dvou dnů. A tak když Mathias odpoledne vybaluje veškeré nářadí a zahradní nábytek, který ráno vybral, vydávám se do obchodu, abych nakoupila potraviny. Včera jsem toho totiž vzala málo. Jenže dneska už budeme moct zapnout lednici a tak je potřeba jí taky naplnit, abych měla z čeho vařit. Sice jídlo v té restauraci, kde jsme dnes byli nebylo špatné, ale nedovedu si představit, že bych se takhle stravovala každý den. Na rozdíl o mého otce, který si v pravidelných návštěvách restaurací libuje. Já mám ráda domácí kuchyni a vaření je pro mě určitý druh relaxu. Stejně jako klavír. No jo, klavír, ještě k němu musím koupit židličku, nebo raději lavičku, ta je pohodlnější. Zajíždím na stejné parkoviště jako včera a mířím nejdřív do prodejny hudebních nástrojů.

„Dobrý den, stalo se něco s klavírem?" Starostlivě se na mě podívá muž, který mi ho včera prodával.

„Ne, ne, všechno je v pořádku, jen jsem zapomněla koupit židličku." Usměju se na něj a svými slovy vykouzlím úsměv i na jeho tváři.

„Ach ano, tak se pojďte podívat, co tu máme!" Natahuje ruku do rohu místnosti, kde je několik židliček. Jsou hezké a pohodlné, přesto vybírám zhruba metr dlouhou obyčejnou lavičku s vínovým podsedákem. Zaplatím, nechám si jí odnést do auta a pokračuju dál do potravin. Tady při projíždění mezi regály zjišťuji, že nevím, co má Mathias rád. Chvíli uvažuji nad tím, že bych mu zavolala a zeptala se, ale pak tuto možnost zavrhuji. Bude jíst to, co uvařím a pokud mu to nebude chutnat, má smůlu.

Před domem se potkávám s Mathiasem, který právě něco odnáší na zahradu. Hned se ale vrací a pomáhá mi s plnými taškami do kuchyně.

„Díky." Podívám se na něj, když donese i tu poslední.

„Budeš mě k něčemu potřebovat Shannie? Nechceš třeba pomoct tady v kuchyni? Já to můžu smontovat později." Vyvádí mě trošku z míry. Čekala jsem, že domácnost nebude nic pro něj. Takže si ho chvíli prohlížím a přemýšlím.

„Jo, vlastně jo. V autě je ještě lavička ke klavíru, tak jestli bys jí prosím donesl."

„Jasně a chceš auto hodit do garáže?"

„Když budeš tak hodnej!" Volám za ním do chodby. Hodnej, hodnej, neříkala jsem si, že se doma budu chovat podle svýho? Připadá mi, že poslední dobou, přesněji všechen čas od narozenin jedu na autopilota, který nějak moc zapomíná. Tohle přece není to, co jsem chtěla! Měla jsem dům zařizovat s Marwinem, měla jsem být šťastná a místo toho jsem s někým, ke komu sice už necítím takovou nenávist, jako dřív, ale přesto s ním nechci mít nic společného. Chci si od něj držet odstup, ale jde to vůbec, když jsme nuceni být spolu? Přemítám a postupně hledám pro nákup to nejlepší místo ve skříňkách. V samém tom přemýšlení o mě a o tom, kam co dát, tak aby to bylo po ruce a neměla jsem v tom zmatek, si ani nevšímám, že Mathias sedí u klavíru a něco potichu hraje. Když si to uvědomím, nechám ruce v klidu a zaposlouchám se do té něžné melodie. Hraje nádherně.

„Pozítří jdeme do firmy!"

„Co?" Nechápavě zamrkám a podívám se směrem ke klavíru. Mathias už sedí otočený ke mně a i na tu vzdálenost několika metrů si mě bedlivě prohlíží.

„Musíme začít něco dělat, pokud nechceme zkrachovat ještě dřív, než se o něco pokusíme." Vstává a jde za mnou. „Neboj, jenom se představíme, vyslechneme toho, co to tam teď řídí, vezmeme haldu papírů a můžeme jet domů." Tiskne se na má záda a rukama hladí ramena.

„Mathiasi!" Ustupuji od něj, takže jeho ruce spadnou dolů a on si povzdechne.

„Shannie..."

„Budeš, budeš něco k jídlu? Co vlastně jíš, co ti nechutná?" Snažím se odvést hovor někam jinam. Nechci aby věděl, že mě moje tělo při každém jeho doteku zrazuje čím dál tím víc. A nejhorší na tom je, že jsme spolu jenom chvíli a ještě horší, než je nejhorší, že on se mě bude snažit dotýkat co nejvíc.

„Co?" Otáčím se na něj celá zmatená, když se lehce dotkne mé ruky.

„Říkám, že mi nechutnají plody moře, ryby taky moc nemusím a co vysloveně nesnáším je špenát. Jinak sním skoro všechno."

„Nebudeš mít sílu" prohodím s mírným úšklebkem a protáhnu se kolem něj k lince, kde poklízím zbytek nákupu.

„Nepotřebuji sílu ze špenátu." Zašeptá do mého ucha a zase se na mě namáčkne.

„Mat..."

„Já vím" přejede od ramen skoro až k prstům a o kousek odstoupí. Přesto ale cítím jeho dech na zádech. „Chceš s něčím pomoct?"

„Ne, děkuju, udělám večeři a potom tě zavolám." Odpovídám v pohybu a dál poklízím potraviny.

Mathias někam odešel a tak mám čas věnovat se vaření. Ne že bych byla nějaká výborná kuchařka, to bych o sobě netvrdila, ale jíst se to dá a dle názoru ostatních, je to i dobrý. A navíc, mě to baví.

I když jsem teď docela dlouhou dobu plnila ledničku, stejně si nepamatuju, co je v ní. Otevírám jí a hledím do ní jak do výkladní skříně. Vůbec mě nenapadá, co udělat k večeři. Inspirace došla a můj hlad je spíš malý hládek. Nakonec beru papriku, rajčata, okurku a další ingredience a pokládám to na kuchyňský ostrůvek. Otáčím se k jedné ze skříněk a marně v ní hledám těstoviny.

„Hm, tak tady ne." Konstatuji, když jí celou prohlédnu, ale nic nenacházím. Otevírám další a bohužel se situace opakuje. „Kam jsem je dala?" Kroutím hlavou a točím se kolem své osy, sledujíc všechny skříňky v kuchyni. Následně se rozhodnu učinit ještě jeden pokus a vykročím k dalšímu z možných úkrytů. „No tady jste!" Roztahuji své rty do úsměvu, když konečně nacházím to, co potřebuji. Dávám vařit vodu a do bublající sypu celý obsah balení. Než se mi uvaří, nakrájím zeleninu. Vše házím a následně promíchávám ve skleněné misce, kterou jsem naštěstí našla hned na první pokus. Když jsou hotové těstoviny, nechávám je chvilku vychladnout a mezi tím si připravuji bagetku, kterou jen zlehka opražím na pánvi. „Bezva!" Pochválím se nad hotovým dílem, které vypadá přímo k sežrání. Což vlastně je. Ještě kdybych měla něco zelenýho navrch, pak by to bylo dokonalé.

„Mathiasi! Jídlo!" Houknu do obýváku a můj hlas se nese celým domem. Za chvíli už slyším dupot po schodech a během chvilky sedí Mathias naproti mně u jídelního stolu v kuchyni. Chvilku se vrtí, jako by si sedl na hřebíky, pak ale natáčí svůj pohled na terasu a naklání tam i svou hlavu.

„Nedáme si to tam?"

„Jo" neváhám ani chvilku. Miluju jíst na terase, na čerstvém vzduchu. Zvedám se a zatímco Mathias otevírá dveře s mísou salátu v ruce, já beru tác s bagetkama i malé misky, které zatím zejí prázdnotou.

„Ještě pro něco dojdu" otáčí se Mathias a mizí v domě. Chvíli štrachá u linky a vrací se s vínem a dvěma skleničkama. „Takhle to bude dokonalý!" Mrkne na mě a podává jednu sklenku, naplněnou rudou tekutinou.

„Na tebe Shannie!" Slabě ťukne.

„Na zdraví!"