Smlouva ✔

20.

Někdy mám pocit, že se pohybuji mimo tuto realitu, někde úplně jinde, kde neexistuje nic špatného. Nebo je tam prostě jenom jiná Shannie. Poté, co mě včera Mathias odvezl z nemocnice do hotelu, kde jsem posbírala své věci, vydali jsme se na letiště, kde na nás už čekalo letadlo pana Steixnera staršího. Mého tchána. Bože, to zní hrozně! No a to letadlo nás přemístilo do Paříže. Města lásky, Eiffelovky, muzeí, kaváren a taky malého, ale útulného bytu, který tady starý pán vlastní. Mathias mi to vysvětloval tak, že otec sem několikrát do roka jezdí vyřizovat obchody a chtěl mít něco svého. Proto si koupil tento střešní byt, z kterého je nádherný pohled nejen na dominantu celé Paříže, ale i na veškerý shon na ulicích. Tak nějak nevím, co sledovat dřív, všechno má své kouzlo. Když jsme sem včera přišli, nemohl mě Mathias z terasy dostat dobrou hodinu. Zamilovala jsem si to tady. Až když mi slíbil, že pokud budu chtít, můžeme se sem někdy vrátit, byla jsem svolná k programu, který měl naplánovaný. Pro jistotu jsem se ho ani neptala, kdy to všechno stihnul zajistit a naplánovat. Jedno se mu ale muselo nechat. Bylo to perfektní. Chodili jsme uličkami, které měli své osobité kouzlo, ale nebylo tam tělo na těle, jako na hlavních třídách. Ale hlavně, v ničem na mě netlačil. Jak by řekla Nora, získává si mě a jde na to dobře.

Večer jsem padla do postele a spala jako zabitá. Až dnes ráno jsem zjistila, že Mathias spal na gauči v malém obýváku, který je spojený s kuchyňským koutkem. Potichu jsem kolem něj prošla s hrnkem kafe a šla se uvelebit na terasu, která mi prostě a doslova nedala spát. A tak tady už dobrou hodinu nastavuji tvář sluníčku, které je o trošku blíž a snažím se opálit svou bledou kůži. Možná jsem posledních pár minut i usnula, protože, když se za mnou ozve Mathiasovo hlas, nepatrně sebou cuknu a zbytek kafe v hrnečku téměř vyšplíchne ven.

„Tobě se tady líbí viď?" Pohladí mě Mathias po rameni a stoupá si vedle křesílka, v kterém se právě rozvaluji.

„Jo, je to tady nádherné. Kdyby to šlo, hned bych si tuhle terasu převezla domů." Natáčím hlavu vzhůru mhouříc oči.

„Domluvím to s tátou. Mohli bychom sem v létě na dovolenou. Co říkáš?"

„Hm." Dostávám ze sebe přidušeně. Kdo ví, co bude v létě.

Mathias asi pochopil mojí neurčitou odpověď a tak se raději od tohoto tématu vzdaluje a nadhazuje jiné.

„Připravená na nákupy?"

„Co?" Sedám do vzpřímené polohy, otáčím celou horní polovinu svého těla, dávajíc si ruku nad oči jako kšilt, abych na něj lépe viděla.

„My jdeme nakupovat?"

„Přece sis nemyslela, že budeme v Paříži a ty odjedeš s prázdnou!" Uchechtne se.

„No, ráda bych si něco koupila, ale je to v tuhle dobu vhodný? Víš, firma, ten mínus a tak?"

„Myslím, že tolik utrácet, abychom ohrozili firmu, zase nebudeme. Na to máme jiný experty a navíc, pokud vyjde obchod s Nelsonem, budeme za vodou. Takže oblíkat a razíme! Šup, než si to rozmyslím lásko!"

Popohání mě a já v nadšení přehlížím jméno nového zákazníka i oslovení lásko.

Celý den je jako sen. Nikdy bych neřekla, že bude Mathias ochotný se mnou prolézt snad všechny obchoďáky a salony v Paříži. Neříkám, že ve všech jsem si něco koupila, ale i tak se na mém předloktí houpe několik papírových tašek. A pozdní oběd? V útulné restauraci na Champs Elysées.

„Shannie?"

„Ano?" Odtrhávám svůj pohled od okna a soustředím se na Mathiasovy oči, které se na mě spokojeně usmívají.

„Říkal jsem si, že bychom si mohli jít večer někam sednout, zatancovat... Co ty na to? Večerní Paříž je krásná."

Ještě než stačím nad jeho návrhem zapřemýšlet, dere se z mých úst jednoznačné „ano." Zarážím se sama nad sebou, co jsem to zase zbrkle vyřkla, ale Mathias se celý rozzářil, tak svou odpověď nechávám tak, jak je. Třeba to bude prima zakončení dnešního dne.

Pomalu dojídáme sladký desert, Mathias platí a vydáváme se klikatými uličkami zpět k našemu dočasnému příbytku. Já se odebírám do koupelny, kde bych se nejraději, pokud bych mohla, naložila do vany, která je u velkého okna, takže se z ní dá tak jako z terasy pozorovat okolní svět, aniž by mě někdo viděl. Takhle si jen sedám na její okraj, nohy přehazuju dovnitř a s příslibem pozdější sprchy napouštím vodu alespoň po kotníky. Mathias s někým telefonuje a podle slov, která jsem zaslechla, je to někdo z firmy.

O dvě hodiny později už stojím celá nedočkavá u hlavních dveří a obouvám si lodičky, které barevně ladí s mým novým, tmavě modrým overalem. Vlasy mám stáhnuté do volného culíku a na rameni malou námořnickou kabelku, do které se vešel jenom telefon, kapesníčky a rtěnka.

„Můžeme?" Otáčí se na mě Mathias, kterému to neskutečně sekne. K bílým kalhotám si vzal tmavě modrou košili s krátkým rukávem, snad aby se mnou ladil a přes ramena přehodil lehký svetr. Úplný playboy!

Taxík nás odváží pro mě neznámo kam, ale že jsme na místě, poznávám hned. Podnik na lodi, která se plaví po Sieně. Líp Mathias nemohl vybrat. Už když se blížíme po krátkém mole a následně po celkem vratké lávce, ohlušuje nás moderní hudba, která se line z útrob lodě. Mathias mě chytá za ruku, táhne dovnitř a zastavuje až u baru, kde mě vybízí k sednutí na jedinou prázdnou barovku. Lusknutím prstů, spíš tedy pohybem, než že by to bylo slyšet, přivolává barmana a objednává nám něco k pití. Následně se jednou rukou opírá o bar a druhou mě chytá kolem pasu. Všem okolo tak vysílá jasné signály – bacha, nešahat, tahle je moje! Musím se nad tím pousmát. Pomalu se ke mně nahýbá, ale v tu chvíli před nás barman staví široké skleničky s nazlátlým obsahem. Mathias se zase oddálí, rukou na baru mi přisune jednu ze sklenek, ťukne si se mnou a oba naráz jí vypijeme na ex.

„Brr!" Oklepu se. „Co to bylo?"

„Pravá skotská" odpoví s úsměvem od ucha k uchu.

„Chceš mě zabít, nebo jenom ožrat?" Nakláním se k němu a i po té jedné skleničce mám co dělat, abych udržela balanc.

„Ani jedno, jen tě dát do nálady." Přejede mi palcem po čelisti a znovu volá barmana.

„Ne Mathiasi, já už to nebudu!" Zakoulím očima a zhluboka vydechnu. Stále mám tu hnusnou pachuť na jazyku.

„Neboj Shannie." Posouvá ke mně tentokrát malou flašku s minerálkou.