Smlouva ✔

28.

Sedím na zemi už pekelně dlouho. Slzy vyschly, na tvářích po nich zbyly jen seschlé čáry a moje oči se průběžně zavírají a otevírají. To podle toho, co slyším za dveřmi. A že za tu dobu, co tu sedím, toho bylo slyšet už dost. Nejdřív Hugo telefonoval s několika lidmi z jeho firmy, potom s Mathiasem, který mu nejspíš vysvětloval, že spolu nemáme společnou ložnici a potom volal s mým tátou. Z toho hovoru jsem pochopila, že otec vůbec neví, že zde Hugo je. A nejspíš to tak má i zůstat.

Zavírám zase na chvilku oči, za kterými si představuji, jak krásně mi bylo, když jsem byla malá. Nic jsem neřešila a užívala si života.

„No konečně jsi doma!"

Vytřeštím oči, než mi dochází, že Hugo vítá Mathiase. Spěšně kouknu na hodinky. Je teprve pět, to není pozdě. Naopak, řekla bych, že dneska je tady o dost dříve, než jindy. To chodí kolem osmé večerní a ještě si bere práci domů. Nevím, jestli teda poslední dobou něco doma udělal, když jezdíval pryč, ale ono je to stejně jedno. Nakonec jí udělat musí.

„Proč jsi přijel?" Ozývá se ze spodu Mathias a následné dupání prozrazuje, že jde nahoru.

„Už jsem to říkal, varovat vás před Robertem. Zítra se tady jako náhodou objeví a bude se zajímat, nejen o firmu Mathiasi. Takže bych ti radil, ať je všechno v pořádku a tím myslím, i to vaše oddělené spaní. Ty nevíš, čeho všeho je schopnej."

„Všechno je v pořádku tati." Povzdechne si Mathias a do něčeho bouchne. Že by stáli na galerce? Vždyť tady mu musí být jasné, že všechno slyším?

„Nikdy jsi neuměl lhát, Maty. Co Shannie?"

On mu řekl Maty? Nikdy jsem neslyšela nikoho, že by mu tak říkal, vždycky to byl Mathias. I já mu neříkám nějakou zdrobnělinou. Ale tohle se mi líbí, třeba...

„Má to, co chtěla."

„A to je co? Ksakru mluv, tahám to z tebe jak tele z jalový krávy."

Povzdychne si Hugo a já to zřetelně slyším i za zavřenými dveřmi. Působí teď jako starostlivý otec, kterému na svém synu opravdu záleží.

„Má to, co chtěla, víc ze mě nedostaneš."

„Bože, vy jste ještě horší, než jsem si myslel. Oba mi tvrdíte, že ten druhý má to, co chtěl. Ale co to je, to si necháváte pro sebe. Pěkně děkuju synu! Teď mi dej nějaký pokoj, ať se můžu konečně natáhnout." Slyším tlumený smích a následné bouchnutí dveří od vedle.

Když cvaknou i druhé dveře vstávám, jdu si do koupelny opláchnout obličej a poté se vydávám do kuchyně připravit něco lehkého k večeři. I když spolu s Mathiasem nemluvíme, vařím každý den. A on mi každý den dělá snídaně. Jsme zvláštní, jakoby jsme se oba přesvědčovali, že tak je to správně.

„Děláš večeři?" Ruší mě z pohody Hugo, který usedá na jednu z barových židliček. Zapírá bradu o dlaň a upřeně mě sleduje. Myslela jsem, že se šel natáhnout.

„Jo, budou makarony s kuřecím a zeleninou." Na chvilku se na něj podívám a pak vracím oči k masu, které právě krájím na slabé nudličky. I bez krve je tu atmosféra jako po vraždě.

„Nechceš pomoct? Cítím se nevyužitý, když tady jen tak sedím." Zabručí Hugo a plácne oběma rukama do desky pultu. Svým gestem mě rozesměje. Je jako malé nudící se dítě. Jenže to by si nikdy dobrovolně neřeklo o práci. Beru misku se zeleninou a stavím jí i s prkýnkem a nožem před něj.

„Na nudličky."

„Rozkaz šéfe!" Zasalutuje jako voják a dává se do práce.¨

Jenže jak po chvilce zjišťuji, Hugo neumí mlčet. Nebo nechce. Když mu na některé otázky neodpovídám, začíná vyprávět, jaké to bylo, když byl malý. U některých historek žasnu, u některých se můžu počůrat smíchy. Člověk by neřekl, co všechno se dá vyvádět na farmě, se třemi sourozenci. To já bohužel neznám. Jedináček, vyrůstající v přepychu, ve velkém městě, kde je jeho otec považovaný za něco víc. Ne, to se nedá srovnávat. Proto jsem do jeho vyprávění tak zabraná, že si ani nevšímám Mathiase sedícího vedle něj. Když se od sporáku otáčím pro zeleninu, doslova se lekám.

„Ale Shannie, Matyho přece znáš!" Pohladí mě Hugo po ruce a pomáhá sbírat rozsypanou zeleninu. Já jen klopím hlavu, jelikož se červenám. Ano, samozřejmě že Mathiase znám ale nečekala jsem ho tady. Myslela jsem, že bude zašitý ve své ložnici, nebo se zase vypaří pryč. Jenže jak vidno, rozhodl se trávit volný čas se svým otcem, který ho tráví se mnou. Ironie osudu.

Beru misku, která už je zase plná zeleniny a otáčím se s ní k pánvi, ve které se mi zlatí cibule i maso. Všechno do ní vysypu, ochutím a přiklopím poklicí. Stáhnu teplotu, zkontroluji makarony, a když ještě nejsou al dente, dávám se do přípravy dipu. Na ostrůvek před oba Steixnery rovnám misku, všechny potřebné suroviny a na okenním parapetu ustřihávám trošku pažitky, která mu s česnekem dává pikantní chuť.

„Co to bude dobrého?" Ptá se Hugo, který si vše postupně prohlíží. Jenže než stačím odpovědět, předbíhá mě Mathias.

„Výborný česnekový dip. Po něm se můžu utlouct, viď Shannie?" Naklání hlavu na stranu a mému prchlivému pohledu věnuje malý úsměv.

„Jo, proto ho taky musím dělat z dvojité dávky." Dívám se do zelených očí, tentokrát Hugových. Opravdu je mají stejné. Tvarem, barvou, jen ten pohled je jiný. Zatímco u Mathiase se tam po Paříži uhnízdilo zklamání, Hugovi oči vyzařují moudrost a pochopení. Nikdy jsem si toho nevšimla a tak pohledem do nich nejspíš překračuji určitou mez slušnosti.

„Máš stejný pohled jako Barbara." Probouzí mě Hugovo hlas a já rychle klopím oči k ostrůvku. Bože můj, Shannie, co to vyvádíš? Ptám se sama sebe.

„Pardon."

„Ne, neomlouvej se, já si tak aspoň mohl na chvilku připomenout její pohled, který jsem tak miloval. Byla stejně výjimečná žena, jako ty Shannie."

„Já nejsem ničím výjimečná Hugo" beru jogurt a vyklápím ho do misky k zakysané smetaně. Následně přidám pár lžic majonézy, sůl a začínám loupat česnek. Na druhé straně se to odmlčelo. Buďto se mnou souhlasí, nebo nesouhlasí, ale mlčí, aby neřekli něco, co by bylo špatně. Ve vypjatých situacích člověk nikdy neví. Pro mě jedině dobře, nemám ráda tyhle řeči. Raději budu snášet jejich tichou společnost, než poslouchat o tom, jak je kdo dokonalý a výjimečný. Automaticky dodělávám dip, zeleninu a konečně i makarony, které jsou akorát.

„Jdu přichystat jídelnu" slézá Mathias z barové židličky a se vším potřebným odchází vedle. Po chvilce ho s Hugem následujeme s talíři v ruce. Usedáme na židle a za vzájemného popřání dobré chuti se dáváme se do jídla.