Smlouva ✔

26.

Žaluzie jsou stažené, dveře otevřené, takže se snažím svůj pláč co nejvíc krotit. I přes to, že se mi to moc nedaří, přes slzy toho moc nevidím a myšlenkami jsem kdesi ve vzduchoprázdnu, zapínám laptop a pouštím se do práce. Už to vypadá, že se pomalu uklidňuji, když se ve dveřích objevuje Mathias a s neutrálním výrazem jde ke mně. Zatím nic neříká, žádný pozdrav, žádná otázka na to, jak mi je, nic. Když stojí těsně u stolu, hází přede mě složku, na kterou nechápavě hledím.

„Krásný měsíční výročí!"

Jediná věta, která z něj vypadne, má hodně hořkou příchuť. Než stačím zareagovat, zmizí u sebe v kanceláři, zavírá za sebou dveře a tak jen čekám, kdy se vysunou žaluzie až nahoru, aby si mohl užít pohled na mě. Nic se však neděje.

Otáčím proto hlavu ke složce, beru jí do rukou a přisouvám blíž k sobě. Kapesníčkem pořádně utírám oči, abych viděla, co se v nich skrývá a levačkou opatrně překlápím desky. Čekám všechno možné, jen ne to, co tam nacházím. 

Polykám a je to jako bych polykala ježky. Stejně bodavé a suché.

Ve složce je místo dokumentů šek na dvacet milionů dolarů a nevyplněné papíry k rozvodu, na kterých je jen Mathiasův podpis. Do rukou se dává třas, hrdlo se mi svírá a uvnitř mě se roztahuje prázdnota. Ještě před měsícem jsem si přesně tohle přála. Dala bych za to cokoliv. Dneska už vím, že měl Mathias pravdu, když mi na svatební hostině tvrdil, že mě udělá šťastnou a rozvodový papíry nebudou potřeba. Nejsou, přesto teď leží přede mnou.

Složku zavírám, rukama se chytám za hlavu a pláču. Je pozdě. Moc pozdě a pokud bych teď Mathiasovi řekla to, co jsem měla v plánu, vysmál by se mi.

Vstávám, nejistě přecházím ke kávovaru a snažím se namačkat kafe, jaké potřebuji. Jenže jen co hrneček uchopím, jeho obsah vylévám, jak se mi třesou ruce. Nechávám ho stát na místě, otáčím se a sesouvám na zem. Lokty opírám o kolena a svůj pohled soustředím před sebe, na nohy stolu. Není na nich nic zajímavého, jen se nacházejí v rovině, kam padl můj zrak.

Nevím, jak dlouho na té zemi sedím, ale když se posunou dveře, vyjeknu leknutím. Rychle zvedám oči nahoru, jenže příchozí Mathias mi nevěnuje ani vteřinku své pozornosti. Pokládá na můj stůl nějaké papíry, otáčí se a možná v tu chvíli se na mě podívá. Jenže to už nevím, nedívám se na něj. Jen cítím takové to teplo pohledu.

Tentokrát zůstávají dveře otevřené. Ze svého posedu vidím, jak si Mathias sedá za stůl a stejně jako já před chvílí, bere svou hlavu do rukou. Zmáčkne vlasy, jako by si je chtěl vytrhnout a něco mumlá. Nerozumím mu. Je dost daleko a mluví potichu. Následuje bouchnutí pěstí do stolu a už hlasité zařvání.

„Kurva!"

Přestože ho sleduji, trhnu sebou. Znělo to tak bolestně, zoufale a já jsem si vědoma, že strůjcem všeho jsem já.

Polykám slzy, zvedám své tělo a studené kafe, stále stojící vedle kávovaru vylévám. Přešla mě na něj chuť. Přecházím ke svému stolu. Složku zavírám do prvního šuplíku a pro jistotu ho zamykám. Nevím, jestli budu klidnější, když bude pod zámkem, ale dneska už jí nechci ani vidět. Raději se pouštím do práce, které mám zase až nad hlavu.

Domů odjíždím kolem páté večerní. Jedu schválně pomalu, protože Mathias odjel půl hodiny přede mnou. Nevím, jak to bude doma vypadat. Nevím, jestli se mu chci vyhýbat, nebo ho naopak vidět co nejvíc. Než si v hlavě stačím všechno srovnat a přijít na nějaké řešení, ocitám se doma. S velkým povzdechem procházím chodbou z garáže do kuchyně, kde si natáčím sklenici vody, abych se trošku uklidnila. Opírám své tělo o kuchyňský ostrůvek a poslouchám ztichlý dům. Kde je Mathias? Auto stojí v garáži, ale dům je mrtvý. Odkládám prázdnou sklenku a vydávám se do svého pokoje. Jen co za sebou zaklapnu dveře, otevírají se ty Mathiasovo a on sbíhá schody dolů. Z okna pak vidím, jak odjíždí pryč. Sedám zkroušeně na postel, kde se po chvilce rozhoduji, že takhle by to dál nešlo. Ze skříně vybírám to nejvíc sexy oblečení, co mám, vlasy vyčesávám do vysokého culíku a na líčení trošku přidávám. Sluší mi to. Do malé kabelky ukládám peněženku a telefon, z kterého jsem si přivolala taxík. Poté si sedám na postel a čekám.

Taxíkem se nechávám odvést do klubu, v kterém jsem byla pro Mathiase. S drinkem v ruce usedám na jedno z křesel, která jsou kolem kulatých stolků, a pozoruji hemžící se okolí. Netrvá dlouho a na vedlejší křeslo si sedá pohledný mladý muž. Nejdřív dělám, že ho nevidím, ale jeho trpělivost je o mnoho větší, něž ta moje. Nakonec se ukazuje jako příjemná společnost, která mě ale nalévá jedním drinkem za druhým. Než se naděju, točí se se mnou celý svět a ke stolu přibyli další muži. Já se však zaměřuji jen na toho jednoho, na toho, který tu byl první. Na Paula. Jeho prsty začínají zkoumat mé tělo a rty se nebezpečně přibližují. Zavírám oči a čekám. Jenže ono se nic neděje. Místo na rty mě políbí na tvář a do ucha zašeptá, jak moc mě chce. Otevírám oči, vyhledám ty jeho a mírně se usměju. V tu chvíli se ale za ním mihne známá postava. Poznávám jí, i když je rozmazaná. Mathias. A není sám. Jako klíště se ho drží jedna z těch holek, které ho tenkrát oblézaly. Krev se mi hrne do už tak dost překrvené hlavy a já začínám ztěžka dýchat. Zatímco oni zapadají do křesel několik míst od nás, já se za Paulova zvědavého pohledu zvedám a mířím k baru. Ani si nevšímám, že mi sukně vyjela těsně pod zadek. Objednávám ten nejtvrdší alkohol a jen co ho přede mě barman staví, klopím ho bez rozmyslu do sebe.

„Krásko, kampak jsi mi utekla?" Omotávají se kolem mého pasu dvě silné ruce.

„Nikam, jen se napít." Drmolím, mávajíc prázdnou skleničkou na barmana.

„Ještě jednou!" Poroučím, když přijde přede mě. Bere si ode mě sklenku a během chvilky jí doplní další várkou zabijácké tekutiny. Ještě ani nestačí postavit flašku, z které naléval a já už mám vypito. Škytám, a kdyby mě Paul nedržel, spadla bych na zem. Takhle jen cítím, jak mě chytá pevněji a vláčí ke stolu, kde jsme seděli. Sedá na křeslo a mě si posazuje na klín. Hroutím se na jeho hruď a oči se mi zavírají.

„Ale no tak, krásko, snad nebudeš spát. Zábava teprve začíná!" Počechrá mé vlasy a rukou zajede pod tričko, kde mě hřeje na holé kůži. Zvedám opilé oči od země, ale ten pohled jsem si mohla odpustit. Je sice hodně rozmazaný, ale já ho vidím i tak dost jasně. Přede mnou sedí Mathias a na jeho klíně se rozvaluje ona dlouhovlasá nádhera. Ruce omotané kolem jeho krku a zrovna mu něco šeptá do ucha. Poté se na něj usměje a blíží se k jeho rtům. V tu chvíli se na mě Mathias podívá.