Smlouva ✔

18.

„Dále" ozývá se téměř okamžitě a mě naskakuje husí kůže. Naposledy vydechnu, položím ruku na kliku a vcházím.

„Ahoj Marwine" špitnu slyšíc své srdce tlouct až v uších. Jak ráda ho zase vidím.

„Shannie!"

„To už mě ani neobejmeš?" Zeptám se po chvilce, kdy na mě nevěřícně kulí oči, ale stále sedí za svým pracovním stolem.

„Promiň Shannie, promiň, ale ty jsi mě tak vyvedla z míry... Opravdu jsi tady? Nezdá se mi to?" Kráčí ke mně a během vteřiny jsem schovaná v jeho objetí. Zavrtávám hlavu do ramene, nasávajíc jeho osobitou vůni, při které se mi vracejí vzpomínky na chvíle s ním prožité.

„Marwe" mumlám celá šťastná. Jenže to štěstí mě opouští ve chvíli, kdy se natahuji k jeho rtům a Marwin se odtáhne.

„Marwe?"

„Promiň Shannie." Odchází za svůj stůl, kde ztěžka dosedá do křesla. Já si celá rozhozená sedám naproti němu a nespouštím z něj oči. Opravdu mě pustil a odešel?

„Co, co se stalo?"

Nervózně si projede prsty vlasy, než z jeho úst vyjdou slova, která mě bodají přímo do srdce.

„Jsi vdaná, pokud jsi zapomněla. Rád tě vidím Shannie, to ano, ale mezi námi je konec."

„Mar..." Láme se mi hlas a zatím co si Marwin hlasitě povzdychne, já propadám pláči.

„Shannie, nebudeme si nic nalhávat. Ještě před měsícem jsem žil jen pro tebe, víš moc dobře, že jsme si plánovali společnou budoucnost a jeden bez druhého neudělali ani krok. Jenže pak se stalo to, co se stalo. Několikrát jsem se zkoušel s tvým otcem domluvit, ale sama moc dobře víš, že by to stejně nikdy nedovolil. Vždycky by bylo po jeho. Nemám tolik peněz, abych si tě vykoupil, ani nejsem kouzelník. Jsem jen obyčejnej kluk, pro kterýho si byla celý jeho život. Byla Shannie, byla!" Bouchne naštvaně pěstí do stolu, až sebou trhnu.

„Musel jsem pryč z Baltimoru. Všechno mi tě tam připomínalo. Všude jsem tě viděl, protože za těch osm let není místo, kde bychom nebyli. Moje srdce se rozpadlo na prach. Proto jsem tady! Proto jsem odjel na druhej konec světa, sem do zapadlýho Saint – Cyprien. Mám tu práci a snažím se žít. Žít bez tebe Shannie! Vím, že je to jenom pár týdnů, ale... ty už máš jinej život Shannie a já to musím aspoň zkusit. Je to těžký a bude to těžký, protože tě pořád miluju, ale nejde to jinak."

Sleduji jeho oči, z kterých mu tečou slzy stejně jako mě. Marně v nich hledám nějakou zlobu, nenávist, či cokoliv negativního. Není to tam. Jediné co vidím, je láska a bolest. Stejná, jako se zrcadlí v těch mých. Ještě chvíli jen tak sedíme naproti sobě, pláčeme a hledíme si navzájem do očí, než se Marwin zvedne, obejde stůl a přitáhne si mě do náruče. Je mi jedno, že mu zmáčím košili, hlavně že můžu ještě jednou cítit jeho teplo.

„Miluju tě Shannie a vždycky budu... sbohem." Líbá mě na čelo, pouští a odchází k oknu. Už se na mě nepodívá, jen nepřítomně zírá přes sklo a zatíná prsty v pěst.

Nic si od toho neslibuj, přesně tak to říkala Nora. A měla pravdu. Kvůli jedné pitomé smlouvě poblázněných otců jsme teď každý někde jinde. A oba začínáme od nuly. Sbírám z křesla svojí kabelku, kráčím ke dveřím, v kterých se ještě naposledy ohlédnu.

„Díky za všechno Marwe. Sbohem." Zašeptám a odcházím pryč.

Definitivně tak končí moje láska, můj život a já mám pocit, jako bych právě zemřela. Nasedám do auta, zadávám adresu hotelu a vyjíždím do neznámých uliček. Z očí stírám stále tekoucí slzy a náhlou bolest břicha téměř nevnímám. Přisuzuji to nervům. Stejně tak jako třesoucí se ruce. Musím si co nejrychleji po příjezdu dát kafe. Velký kafe s horou mléka. Nebo panáka, jo, to bude ono.