Smlouva ✔

16.

Sedím v županu na terase a láduju se snídaní, kterou mi zase připravil Mathias. Tentokrát to jsou tousty s burákovým máslem. Po sobotním rychlém zmizení z práce, když jsem dodělala, co jsem potřebovala a po včerejším celodenním vyhýbání, kdy jsme se ani jednou neviděli, se vůbec divím, že na mě nějaká snídaně čekala. A nejen snídaně. Byl u ní i přiložený lísteček, ať ho nezapomenu prozvonit, až budu na parkovišti. Beru do ruky poslední z toustů, jazykem olíznu hranu, z které trošku burákového másla přesahuje a poté se s chutí zakusuji. Je zajímavé, že se mi pokaždé Mathias trefí do chuti. Asi má na mě taky nějaký radar, stejně, jako se vyjádřil v sobotu o Davidovi. To mi připomíná jeho vzkaz a tentokrát na něj nesmím zapomenout, i když to bude znamenat, že s ním zase budu muset komunikovat. Další jízdu výtahem jenom s Davidem bych totiž asi neustála.

Sprcha a lehký make-up mi netrvají tak dlouho, jako vybrat něco lehkého na sebe, jelikož se teď, koncem června začínají venkovní teploty šplhat ke třicítce a to se mi zrovna moc nelíbí. Bohatě by mi stačilo, kdyby nepřehouply číslici dvacet pět. Ještě že je všude klimatizace, ale i tak oblékám své oblíbené světle modré šaty s drobnými kvítky chrp. Ještě doladit vlasy a můžu vyrazit.

Druhá samostatná cesta do práce je o mnoho lepší a rychlejší. Dneska bloudím jen jednou a moje zpoždění se vleze do deseti minut. „Jsem dobrá!" Není nad to, se sama pochválit, zasměju se do zrcátka, když si už v zaparkovaném autě nanáším na rty rtěnku a druhou rukou lovím v kabelce telefon. Jen co mám obě ruce volné, vytáčím Mathiasovo číslo a vzápětí to típnu. Poklízím telefon a se vším potřebným, co se doposud válelo na sedačce, se soukám ven. Jak je příjemné, když mě ofoukne svěží větřík. Hned je mi lépe. Rozhlížím se po parkovišti a pak s nádechem té červnové svěžesti jdu vstříc novému pracovnímu dni. „Bude líp Shannie, všechno bude v pořádku, to dáš holka!" Mumlám povzbudivě sama k sobě, cestou k hlavnímu vchodu.

„Shannie, zlato!" Ocitám se v čísi náruči a jen podle vůně poznávám, že je to Mathias. Nějak jsem se zamyslela.

„Ahoj" vyvlékám se z jeho sevření a se sklopenou hlavou se snažím co nejrychleji projít okolo něj do budovy. Nenacházím odvahu podívat se mu do očí. Zatím ještě ne. Jenže to by nebyl Mathias, kdyby mě nechytil za zápěstí a opět si mě nepřitáhnul zpět.

„Stalo se něco Shannie?"

„Ne" zaměřuji svůj pohled na světlou dlažbu, kterou je vydlážděný chodník před budovou.

„Shannie" zvedá mojí hlavu svým ukazováčkem s jedním jediným úmyslem. Chce vidět moje oči. Snažím se natočit hlavu do boku, aby se mu to nepovedlo, což ho rozesměje. „Jsi jak malá Shannie, víš to?" Dává ukazováček pryč, ale moje radost z toho, že to vzdal je jen chvilková. Obě jeho dlaně se ocitají na mých tvářích, které natáčí k němu. Zavírám oči a zhluboka si povzdychnu.
„Shannie, prosím" dává mi polibek na čelo. Je neskutečnej paličák!

„Co!" odhodlávám se čelit jeho zelenému pohledu.

„Co se děje? V sobotu jsi zmizela, včera ses mi vyhýbala a dneska se na mě ani nepodíváš. Jsi jak májový počasí, proč?"

„Nebudeme to řešit před prací. Můžou nás slyšet."

„Ne, já to chci slyšet teď a tady!"

„Mathiasi!" Zavrtím se.

„Shannie, nepustím tě, dokud mi neřekneš pravdu!" Zvedne své husté obočí jako výhrůžku.

„Najdi si milenku."

„Tohle tě trápí? To, že mě vzrušuješ a nic z toho?" Od srdce se zasměje a nakloní se k mému uchu. „Shannie, bude to znít blbě, ale zvyknul jsem si a i když toužím po tobě, tak vím, jak si pomoct." Líbne mě na čelo, pustí tváře, ruku obmotá kolem pasu a stále vysmátý udělá první krok ke vchodu.

Nestíhám vůbec nic. Ani zakroutit hlavou nad tím, co mi zašeptal, ani se mu vyvlíknout. Jsem odváděna k výtahu, v kterém jako na potvoru jedeme úplně sami. Stoupá si za mě, rukama přidržuje mé boky a hlavu pokládá na mé rameno. Nasucho polknu a zavírám oči.

„Víš Shannie, miluju tě a vyplatí se mi čekat." Výtah cinkne, přesto se mi přisává na krk, kde dává ne jeden, ale rovnou tři pořádné polibky. Dveře už jsou dávno otevřené a my dva stále stojíme na tom samém místě.

„Ehm, ehm, dovolíte?! Rád bych odjel ještě dnes."

„Taky tě rádi vidíme Davide, viď zlato?" Prohodí Mathias a s rukou na mé lopatce mě vystrkává ven, kolem Davida, který na mě zase tak úlisně hledí. Proč se mi jeho oči zdály tak krásný, když teď vypadají úplně jinak?

„Tak, co tomu říkáš?" Otevírám s Mathiasem za zády dveře do své kanceláře a jsem mírně nervózní. Přeci jenom bych nechtěla strávit další den u něj a opakovat sobotní faux pas.

„Je to super!" Dělám první krok k mému pracovnímu stolu. Je velký, tmavě hnědý a to křeslo!
„Bože můj. To je to, které se mi v obchoďáku tolik líbilo. Tys mi to celé vybavil?" Otáčím se na něj s úžasem ve tváři.

„Jo, pamatoval jsem si, co se ti líbilo. Tak jsem si řekl, že tě zkusím překvapit. Snad jsem trefil všechno." Přechází ke mně, bere za ruku a odvádí na druhou stranu. „Zvedni tu roletu" ukazuje před nás. Natahuji ruku ke kovové úchytce a táhnu s ní směrem nahoru. Najednou je přede mnou malá kuchyňka se dřezem, ledničkou i kávovarem. On myslel na všechno!

„Děkuju" natáčím k němu hlavu, čehož Mathias využívá k polibku.

„A tady jsou schované dveře."

Děláme oba krok vpravo ke stěně, která je tak jak sliboval, od půlky k oknu prosklená velkými posuvnými dveřmi a tak odděluje jeho a mojí kancelář. Vypadá to hezky, jen... „Proč jsou žaluzie z tvojí strany?"

„Ty bys je měla neustále stažené a já chci mít jistotu, že ti David neublíží. Bohužel, přes ně nic nevidím." Zasměje se a mě hned napadá řešení.

„Dobře, ale uděláme to takhle. Žaluzie budou stažené..."

„Ne Shannie, já..."

„Poslouchej!" Skáčeme jeden druhému do vět „Žaluzie budou stažené a dveře otevřené, nebo naopak. Vytažené a dveře zavřené. Souhlasíš?"

„Mám jinou možnost?"

„Ne, nemáš. A teď už jdi, chci se zabydlet." Popostrčím ho ke dveřím a následně je za ním zavřu. O minutku později už žaluzie vytahuje nahoru a rty má od ucha k uchu. Posílám mu vzdušný polibek, otáčím se a jdu si sednout do toho úžasného křesla. Dneska jsem opravdu jak májový počasí.