Smlouva ✔

EPILOG

Stojím u dveří na terasu a sleduji všechno to hemžení venku. Přijeli úplně všichni. Až se mi nahnaly slzy do očí, když jsem je na obřadu viděla. Držela jsem Mathiase za ruku, jemně jsme se vzájemně hladili a poslouchali oddávajícího. Dá se mu vůbec ještě tak říkat?

„Shannie? Nad čím přemýšlíš?" Obmotávají se Matyho ruce kolem mého pasu.

Pootáčím hlavu za jeho stále nádherně zelenkavýma očima a usměji se.

„Jak se to tady změnilo. Pamatuješ na to hřiště? Nebo támhleten strom? Všechny ty vzpomínky..."

„A že jich bylo co?" Doplňuje mě Mathias.

„Jo, a že jich bylo."

„Mami, pojďte si sednout, tati! Přeci nebudete stát ve dveřích!" Přichází k nám Jolee, naše jediná dcera a pomalu nás odvádí do pohodlných křesel u obrovského stolu. Když jsme usazeni a nic nám nechybí, což v našem věku znamená hlavně brýle na stole, či na nose, scházejí se ke stolu i ostatní. Přejíždím pohledem z našeho nejstaršího syna Dicka, na jen o čtyři roky mladšího Tylera, jak usedají vedle svých manželek a kolem nich i jejich děti a dokonce i dvě naše pravnoučata. Na druhou stranu stolu usedá Jolee s mužem a jejich čtyři děti a hned vedle náš benjamínek Milo. Taktéž s manželkou a jejich dvěma dětmi. Když to shrnu, je nás tady kolem stolu dvacet tři osůbek. Naše čtyři děti, jedenáct vnoučat a dvě pravnoučata.

Kdo by si tenkrát pomyslel, že budeme tak velká rodina.

Z myšlenek a pozorování mě vytrhává drobné cinkání na skleničku. To vstává Dick a jako nejstarší se ujímá slova.

„Drazí rodičové." Otáčí svůj pohled na nás a já už cítím, jak se mi hrnou slzy do očí. Jsou prostě věci, které se za celý život nezmění.

„Chtěl bych vám oběma, za nás všechny, popřát k vaší zlaté svatbě jen to nejlepší a říct, jak moc jsme rádi, že vás máme. Děkujeme za to, že jsme se mohli narodit do tak skvělé rodiny, jakou jste nám dali. Vážíme si vaší podpory, ochoty a lásky, kterou nám celý svůj život dáváte. Nedá se slovy vyjádřit, jak moc pro nás znamenáte. Doufám, že jsme vás moc netrápili a nedělali zbytečně velkou ostudu a vy na nás můžete být alespoň trošku pyšní. Máme vás rádi."

Pozvedá sklenku a pohledem vyzývá i ostatní.

„Na zdraví!"

I my si s každým ťukneme, hlavně ale spolu. Hledíme si při tom do očí a já se v nich ztrácím jako tenkrát. Je to už tolik let, ale oči nikdy nezklamou.

„Dědo a povíš nám teď tu pohádku?" Přiřítí se k nám malý Steve s Mikem. Ostatní drobotina je jim v závěsu a tak jen poklepu na Matyho koleno a usměji se na něj.

„Běž, sliby se mají plnit."

„Už se řítím!" Odpovídá dětem. Než však vstane, naklání se ke mně a daruje mi jeden z jeho polibků. Pořád je miluji, protože neztratili nic z jejich kouzla.

„Byli jednou dva mocní čarodějové. Jeden se jmenoval Robert a měl nádhernou dceru, která ale měla svého milého, jehož si chtěla vzít za muže. No a pak tu byl druhý čaroděj, který se jmenoval Hugo a měl syna. Ti dva čarodějové se jednoho dne rozhodli, že uzavřou velkou čarovnou smlouvu, v které se psalo, že se jejich děti musí vzít. Jenže mezitím, co Hugovo syn Robertovu dceru miloval, ona jeho ne. Musela si ho vzít proti její vůli. Nebylo to..."

„Mami, tátu to ještě baví?" Sedá vedle mě Jolee a nese mi pořádný kus dortu.

„Jako bys ho neznala. Nikdy neodmítne. Vy jste přeci taky neustále můrovali, ať vypráví." Krájím dort a opatrně si ho vkládám do pusy. Při tom se mi vrací všechny okamžiky, jak to tenkrát bylo. Poté, co jsem si uvědomila, že Maty je ten pravý a já ho miluju, rozsvítilo se nad námi jedno velké slunce, které stále svítí. Zanedlouho jsem přišla do jiného stavu a narodil se Dick. Ve firmě se dařilo, čím dál víc a postupem let přibyly další děti. Naše rodina byla veliká a šťastná. Dokonce jsem se po letech potkala s Marwinem. Oženil se ve Francii a narodilo se mu dítě. Byl šťastný a já byla ráda za něj.

„Mami, posloucháš mě?" Hladí mě po rameni Jolee, která stále sedí vedle mě.

„Omlouvám se zlatíčko, ale nějak jsem se ztratila ve vzpomínkách" usmívám se na ní.

„Taky vždycky vzpomínám, když táta vypráví." Naklání se ke mně.

A tak se zase vracím zpátky. Měli jsme se báječně a s Davidem, který si k překvapení všech vzal Wandu, jsme tvořily nerozlučnou čtyřku. Vzájemně se navštěvovali, jednou my k nim do Cincinnati, jednou oni k nám do Clevelandu. Do té doby, než dostal David v pětapadesáti infarkt. Bylo to náhlé a smutné. Jenže tak to v životě chodí. Člověk neví dne, ani hodiny. Proto jsem tak šťastná, že nám s Mathiasem zdraví drží a můžeme si tak i po tolika letech dokazovat, jak se milujeme. Mimochodem, svým otcům jsme odpustili. Nakonec ten jejich alkoholický bláznivý nápad měl šťastný konec. Možná šťastnější, než si oni samy představovali.

„Shannie, lásko?" Sedá si Mathias zase vedle mě a já k němu natáčím své oči. Chytá mě za ruku, kterou si přiblíží ke rtům a jemně mě na ní políbí.

„Tak co, dáme další padesátku?" Laškovně na mě mrkne a já zase cítím, tu samou energii, jako kdysi.

*********************************************************

A to už je opravdu vše 😘😉💋