Smlouva ✔

29.

Celou noc se plácám v posteli ze strany na stranu a nemůžu zabrat. V hlavě mi leží takových věcí, že než stačím popřemýšlet o jedné, vykoukne na mě deset dalších. Kdybych aspoň nebyla ze všeho tak vynervovaná a brala to v klidu. Jenže copak to jde?

Kolem osmé to vzdávám. Odcházím do koupelny, kde se pod kapkami vody snažím nahnat ztracenou energii na nový den. Na den, kdy se tady má podle Huga objevit můj otec. Neviděla jsem ho celý měsíc a vůbec mi nechybí. Neodpustila jsem mu a ani asi jen tak neodpustím. Jsou prostě věci, které se nedělají a už vůbec ne svému jedinému dítěti, své jediné dceři.

Halím se do měkké osušky, jejíž jeden cíp zastrkávám za horní lem a na hlavě dělám z menšího ručníku turban. Než si vyčistím zuby, stačí mi vlasy trošku proschnout. Jemné namalování, rozčesání vlasů, obléknutí a můžu jít.

Už po cestě dolů slyším tlumené hlasy z kuchyně. Mathias s Hugem sedí na terase a o něčem debatují. Nalévám si čaj, beru talíř s připravenými tousty a mířím k nim.

„Dobré ráno Shannie." Usmívá se na mě Hugo, před kterým stojí talíř plný míchaných vajíček. Ne že bych mu je záviděla, ale takovou horu sníst hned po ránu, tak se celý den nehnu.

„Dobré a dobrou." Sedám si vedle něj. V rychlosti kouknu na protější stranu, kde sedí Mathias, než sklopím hlavu k talíři a dávám se do jídla.

„Tak děti, opatrujte se a budu vám držet palce!" Plácá nás přátelsky Hugo po ramenách, když stojíme vedle jeho auta, do kterého následně nasedá.

„Kdybyste cokoliv potřebovali, jsem tu až do večera. Pak odlétám."

„Jasně tati, měj se!" Ťukne Mathias do kapoty na znamení, že může vyjet.

Naposled mávneme, než se vracíme zpět do domu. Každý si však jdeme po svém. Já do kuchyně, připravovat oběd, Mathias nahoru, nejspíš do svého pokoje.

Jsem tak ponořená do svých myšlenek, které mě už trápily v noci, že si ani nevšímám puštěné televize v obýváku a Mathiase rozvaleného na jedné ze sedaček. Sleduje cosi o vlivu práce na soukromý život v návaznosti na příčinu rozvodů v Americe. Vskutku zajímavé téma. Chvilku při práci poslouchám, ale přijde mi to jako jeden velký blábol. Tak se zase snažím soustředit na něco jiného. Po chvilce, kdy mám vše připravené a pohledem na hodiny zjišťuji, že do oběda ještě čas, odcházím na terasu, kde ulehám do houpačky. Netrvá dlouho a přemáhá mě spánek.

„Shannie, zlato."

Probouzí mě hlazení po rameni. Nevím, zda se mi to jen nezdá, jelikož zrovna sedím s Mathiasem na pláži, pozorujeme západ slunce a on mě drží kolem ramen. Já mám hlavu opřenou o jeho rameno a jednu ruku propletenou s tou jeho. Je mi nádherně a nechce se mi pryč.

„Shannie, probuď se. Táta přijel."

„Shannie, vstávej, cos dělala v noci? Přijel jsem se na vás podívat, jak válčíte." Zarezonuje mi blízko hlavy hlas mého otce. Představa pláže se rozplývá a já pomalu, ale neochotně rozlepuji oči.

„Nazdar tati." Zvedám své tělo do sedu a ostřím na muže přede mnou. Je pořád stejný. Stylově oblečený, s drobným strništěm na tváři. Dávám mu malou pusu, aby mi to nebylo později vyčítáno a odebírám se do kuchyně, dodělat jídlo.

„No, tomu říkám přivítání!" Neodpouští si pichlavou poznámku.

„Víš, že nemám ráda přepadovky. Mohl jsi aspoň zavolat." Podívám se na něj svým jedovatým pohledem, který se ostatně od svatby nezměnil.

„Ale trefil ses do dne, kdy dělám tvoje oblíbené steaky s křenovkou." Trefil, spíš to má být takový malý, nenápadný úplatek, abych ho obměkčila. Vím, že se mu spousta věcí nebude líbit.

„Hm, já prostě vím, kdy přijet." Zabručí. „Tak a teď mi povězte, jak jdou obchody. Mathiasi, neutíkej, sednout a chci slyšet všechno!" Probouzí se v otci zvědavá a panovačná osoba. Ta mi chyběla ještě míň, než celý otec.

Mathias raději usedá na další z barových židliček, a zatímco já vařím, on vypráví vše, čeho jsme v práci dosáhli. Raději se jejich směrem moc neotáčím, abych nemusela taky něco říkat. Vím, že se tomu nevyhnu, ale oddálit to můžu.

Výzvědy pokračují i při obědě, kdy ani oblíbeným jídlem tátovi nezacpávám pusu. Mohl rovnou říct, že chce něco jako výroční zprávu a já bych mu jí poslala. Takhle se na všechno desetkrát ptá a uděluje nám sice cenné rady, ale trošku pozdě. Nicméně nám nezbývá nic jiného, než poslouchat, dělat, jak nás to děsně zajímá a hrát ještě větší divadlo, než normálně. Úsměvy, doteky a sem, tam polibek.

Poklízím nádobí do myčky a po očku sleduji otce s Mathiasem, jak si sedají v obýváku na sedačku. Táta vytahuje z aktovky nějaké složky a poté opět zahajuje svůj monolog.

Nechce se mi tam, ale musím. Pomalu se přibližuji k nim, sedám vedle Mathiase, který mi dává pusu do vlasů, a oba se s falešným úsměvem soustředíme na tátovo výklad. Soustředíme, obrazně, já ho nevnímám. Poslouchám jen jeho monotónní hlas, ale obsah vynechávám. Proto mě možná šokuje otázka, která se tak liší od všeho okolo. Říká jí tak jinak, že nejde přeslechnout, ani nevnímat.

„A co dítě? Už na něm pracujete?"

Zřetelně cítím, jak sebou Mathias cuknul. Podle toho soudím, že je mu tohle téma stejně příjemné, jako mě. Zavírám oči, zhluboka se nadechuji.

„Ne tati, na žádném dítěti nepracujeme." V podstatě mu říkám pravdu, jelikož nemůžeme pracovat na dítěti, když spolu ani nespíme. To je logické, jen to nikdo neví. A když spolu nespíme, musela bych být svatá a o tom opravdu pochybuju.

„Proč, máš nejlepší věk Shannie, máma a já už se těšíme. Nejde vám to, nebo v čem je problém?" Rýpe dál táta.

Mám chuť ho zaškrtit a možná bych to už dávno udělala, kdyby mě Mathias nehladil po ruce. Ten dotyk mě uklidňuje a drží při zemi. Ještě že tak.

„Já si určím, kdy budu chtít mít dítě, ne ty tati. Těšit se s mámou můžete, ale rozhodnutí je na mě. A ne, žádné problémy nejsou. Nehledej tam, kde nic není!" Snažím se znít co nejklidněji, přesto to ve mně vře víc než v sopce. Jen bouchnout.

„O tom si ještě promluvíme!" Zvedá na mě výhružně prst a já můžu být ráda, že mě pro tentokrát zachránil jeho vyzvánějící telefon. Vzteky vnitřně zuřím a tak když domluví, otráveně se na něj podívám, čekajíc, co bude následovat.

„Musím domů. Problémy ve firmě." Oznámí jednoduše. Neochotně se zvedá ze sedačky a znovu s telefonem u ucha pochoduje do kuchyně a zpátky.

My zatím sedíme potichu jako pěny. Nevím, nad čím přemýšlí Mathias, jelikož z jeho výrazu bych si troufla říct, že sleduje samotnou smrtku, ale já marně tápu v paměti nad tím, zda je ve smlouvě nějaká zmínka o těhotenství. Modlím se, aby nebyla. Ale u našich, respektive u mého otce, jelikož tak jak jsem poznala Huga, celá smlouva byla nejspíš tátovo výmysl, člověk nikdy neví. Takže zatímco jsem se jednoho problému zbavila, objevil se další. Využívám příležitosti, kdy otec vychází ven na trasu a natáčím se k Mathiasovi.

„Je ve smlouvě něco o těhotenství?" Zvedám k němu tázavě obočí, netrpělivě vyčkávajíc odpověď. Jenže Mathias, jakoby mě nevnímal. Stále hledí nepřítomně před sebe.

„Mathiasi, je ve smlouvě něco o dítěti?" Trošku s ním zatřesu, až se jeho oči zaměří na ty moje.

„Jo, je. Do pěti let musíme mít minimálně jedno. Ale to už je stejně jedno, nebo ne?" Odpoví neutrálním hlasem, zvedá se a odchází pryč.