Smlouva ✔

9.

Ráno mě opět probouzí sluneční paprsky. Tentokrát ale v mojí vlastní velké posteli, která je jenom moje. Chlapi byli včera tak šikovní a rychlí, že stihli skoro všechno. Dokonce i obývák, který nádherně doplnil klavír. Myslela jsem, že se bude Mathias zlobit, že utrácím za blbosti, ale jeho první bylo, že šel a zahrál pár tónů. Nevěděla jsem, že taky hraje, proto mě to překvapilo. Dalo by se říct, že byl z klavíru nadšený.

„Shannie?" Ozývá ke klepání na mé dveře a následně jejich otevření.

„Nemůžeš sem jen tak vtrhnout, co kdybych..."

„Byla nahá?" Šklebí se na mě Mathias.

„Jo, co kdybych byla nahá!?"

„Jsi moje žena." Nenuceně pokrčí rameny, jakoby mi oznamoval, že jedna a jedna jsou dvě. „Pojedeme? Stavíme se ještě na snídani."

„Dej mi půl hodinky a teď už běž!" Mávnu na něj rukou a hrabu se z postele. A zatímco se za Mathiasem zaklaply dveře, já se šourám do koupelny, kde shazuji noční košilku a pod sprchou se snažím pořádně probudit. Sáhnu po sprcháči, trošku si vymáčknu na houbičku a když se umývám, dávám si za úkol, koupit dneska jiný. A taky šampon a mýdlo a... a všechno ostatní, co jsem sebou netáhla. Když jsem hotová, promačkám a vyfoukám své černé dlouhé vlasy a zlehka se namaluju. Obléknu se do džínů a kostrované košile, kterou v pase zavážu na uzel a jdu dolů za Mathiasem. Jen se ještě na chvíli zastavím na galerii a pěkně ze shora si prohlížím celý obývák. Líbí se mi. Všechno k sobě tak pěkně ladí. Ještě koupíme nějakou lavičku ke klavíru a bude to komplet.

„Shannie, já tady na tebe čekám a ty se kocháš na galerce. Pojď už, ať to máme z krku!" Volá na mě Mathias, který stojí na rozhraní obýváku a kuchyně. Sice se mi ten pohled dolů líbí, ale taky mám hlad. Naše spotřebiče prý můžeme kvůli aklimatizaci zapnout až po dvaceti čtyřech hodinách, což je večer, takže si ani nemůžu vychutnat snídani u nového stolu. Otáčím se a scházím schody, které zdobí hnědé dřevěné zábradlí, stejné jako na galerii.

Na snídani jsme zapadli do prvního bistra, na které jsme po cestě narazili. Zatímco Mathias si dává vajíčkovou omeletu s klobásou a kafe, já upíjím zelený čaj a ukusuju koláč. Je tak dobrý, že si objednávám ještě dva.

„Tasemnice!" Poznamená Mathias, když je všechny sním a s hlavou na stranu se mě snaží rozhodit. Tenhle pohled se mi na něm líbí. Je při něm takový sladký. Jo, sladký, to býval Marwin taky, projede mi hlavou a můj úsměv se stahuje do drobné rovné čárky. Zhluboka se nadechnu a zamrkám, abych rozehnala slzy, které se mi vkradly do očí.

„Děje se něco Shannie?" Naklání se ke mně Mathias a pokládá svou ruku na tu mojí.

„Ne" zalžu, ale to už se mi kutálí několik slz po tvářích.

„Nelži, co se děje, mě můžeš říct všechno Shannie!" Sedá vedle mě a bere mě kolem ramen. Zakroutím hlavou, že ne, ale on se přisune ještě blíž a políbí mě do vlasů. „Shannie, copak?" Zašeptá tak blízko mého ucha, že zase cítím ten impuls probíhající mým tělem. Nechci na něj takhle reagovat. Je to špatný, mám Marwina! Nebo nemám?

„Marwin." Vzlyknu. Stejně by to ze mě vydoloval, nebo by hádal a nejspíš by uhodl na první pokus.

„To bude dobrý" omotá kolem mě i druhou ruku a celou mě tak sevře v jeho náručí. Zase cítím jeho uklidňující tlukot srdce, nasládlý parfém a tentokrát i rty, co mě líbají do vlasů.

Ještě chvíli takhle setrvám, než se od něj odtáhnu. „Odskočím si a pak pojedeme jo?"

***

Tentokrát míříme do jiného obchodu, než včera. Musíme vybrat nějaké vybavení, lépe řečeno všechno vybavení. Od lžiček počínaje, přes hrnce, ručníky, prachovku, pračku, sušičku a bůh ví co ještě, sekačkou konče. Musíme si prostě vybavit dům, aby tam bylo všechno, co budeme potřebovat. Na parkovišti se domlouváme, že se rozdělíme. Jeví se nám to jako dobrý nápad, protože mě je úplně jedno, jakou budeme mít sekačku a Mathiasovi je zase jedno, jaké budou talíře v kuchyni. S placením na sebe počkáme a budeme v kontaktu přes telefon. Což zní celkem legračně, ale když vidím ten prostor vevnitř, je to jediná možnost. Beru si tedy nákupní vozík stejně jako Mathias a hned za turniketem se každý vydáváme jiným směrem.

Po téměř třech hodinách se scházíme před pokladnami. Košíky nám zejí prázdnotou a my vypadáme, že nás zachrání jen transfůze.

„Kolik?" Hlesne Mathias a neurčitě kývne směrem dolů. Je mi jasné, že myslí nákupní vozík.

„Deset a ty?" Opírám se o ten svůj.

„Dvanáct, ale samý velký věci."

„A máš všechno?"

„Snad jo, jdeme platit?" Rozhlídne se kolem sebe a zastavuje prvního prodavače, který jde okolo. Něco mu chvilku vysvětluje a pak se společně vydáváme k pokladně, kde se na nás usmívá postarší žena ve firemním tričku.

„Penn, pan Steixner toho má víc, budu sem postupně vozit vozíky a pak je zase odvážet na rampu jo?" Hlesne k ní prodavač a už mizí z dohledu.

„Dobrý den, tak nejdřív mi vyskládejte to, co máte tady a pak namarkujeme ten zbytek. Budete si to přát nějak rozdělit, nebo všechno dohromady?"

„Dohromady" odpoví Mathias a začíná vše z vozíků skládat na pás. O chvíli později se u nás objevuje prodavač s jedním z vozíků, staví ho vedle nás a jde pro další.

Už jsme z toho neustálého vykládání a opětovného skládání docela unavení. Paní za kasou vypadá, že toho má taky plné zuby, ale úsměv na tváři jí neopouští. Nejspíš si ho ráno nasadí a večer sundá.

„Poslední!" Oznamuje Jamal, jak se jmenuje onen prodavač, co nám celou dobu převáží vozíky sem a tam. Všichni si oddychneme. Koukám na hodinky a jen u kasy už stojíme celou hodinu. Konečně Mathias platí a dostává účtenku tak dlouhou, že s ní můžeme vytapetovat půlku obýváku. Jsem zvyklá je kontrolovat, ale myslím, že u téhle bych se ztratila při třetí položce. Skládám jí na půlku a pak zase na půlku a pak znovu na půlku... až z ní je malý obdélníček, který má ale na výšku dobré čtyři centimetry. Ukládám vše do kabelky a vydávám se za Mathiasem a Jamalem k rampě.

„Ó můj Bože!" Hlesnu, když vidím všechny vozíky postavené vedle sebe. „Jsem zvědavá, jak tohle všechno nacpeme do auta."

„Tak to já taky" otočí se na mě Mathias, který má zase ruku kolem mého pasu a možná i nevědomky mi dává pusu do vlasů. Začínám si se skřípěním zubů zvykat. „Počkej tady, přijedu s autem a pokusíme se to tam nějak narovnat. Kdyžtak zatím vyber věci, který jsou křehký."

Procházím kolem vozíků, prohlížím jejich obsah a na stranu dávám ty, v kterých jsou snadno rozbitelné věci.

„Paní Steixner!"

„Paní Steixner!"

„A ano?" Zvedám hlavu od vozíků, když si uvědomím, že ten někdo volá na mě. Na tohle příjmení si nikdy nezvyknu.

„Nejspíš se vám to do auta všechno nevejde, můžeme vám ten zbytek dovést, pokud budete chtít!"

„To by bylo prima. Děkuju. Jen co dojede ma... manžel" zase se zasekávám u toho oslovení, „tak se domluvíme."