Smlouva ✔

23.

Ani se mi nechce z Mathiasovo postele vylézat. Moc dobře se v ní spí. Jenže můj telefon se může zbláznit s vyzváněním budíčku a tak ho v tuhle nekřesťanskou dobu vypínám a hrabu se z toho pohodlí ven. Prolítnu sprchou, obléknu černo kytičkované šaty, které jsem dostala ve Francii a můžu vyrazit. Ještě nakouknu k sobě, kde spokojeně spí Mathias a už se vydávám do kuchyně. Při snídani si projíždím papíry ohledně spolupráce s panem Nelsonem, píši Mathiasovi vzkaz a pak už spěchám do práce. Dneska nesmím nic zvorat.

„Dobrý den Ivy!" Usmívám se na naší víkendovou recepční, která se probírá haldou papírů.

„Víte o dnešní schůzce?"

„Ano paní Steixner, váš manžel mě informoval. Na desátou má přijet pan Nelson, kterého mám poslat k němu do kanceláře, nemá je nikdo rušit a kafe prý zvládne sám."

„Skvělé. Takže to tak udělejte, ale nezmiňujte, že jsem tady místo manžela já. To už panu Nelsonovi vysvětlím sama. Děkuji. Jo a cinkněte mi prosím, až pojede nahoru. Díky." Otáčím se a vykračuji k výtahu.

V Mathiasově kanceláři usedám za stůl, pohladím jeho desku a z prvního šuplíku vyndávám jím sepsané poznámky. Ještě že vím, kam co dává. Jinak bych teď byla úplně ztracená. Zkontroluji čas, který mi do schůzky zbývá, a dávám se do čtení.

Chvilku před půl desátou si jsem jistá, že to zvládnu a že vím, co a jak. Vstávám, protahuji se a na chvilku se zastavuji u okna, z kterého vidím na parkoviště. Možná, že kdybych tady počkala, tak ho uvidím přijíždět. Skládám ruce na hrudi a kroutím nad sebou hlavou. Ne, mohl by si mě všimnout a potom bych vypadala buď jako nedočkavec, nebo jako nervóza. Ani jedno nemám zapotřebí, vždyť to nebude první, ani poslední schůzka, kterou budu vyřizovat. Dělala jsem to několikrát a prozatím to vždy dopadlo na výbornou. Tak proč se teď bát? Všichni jsou porazitelní, vybavuje se mi jeden z bodů tátova obchodního desatera.

Vracím se ke stolu, kde zvedám podnikový telefon. „Ano Ivy?"

„Už jede nahoru."

„Díky."

Rychle ještě dávám svůj telefon na vibrace, ukládám ho vedle klávesnice a na tu krátkou chvilku usedám do křesla. Jsem zvědavá, co bude pan Nelson zač. Mladý muž, na začátku své kariery, nebo starší, ostřílený obchodník? Odpověď se za chvilku dozvím.

Po třech krátkých úderech na dveře soudím, že to bude starší muž. Dynamický, energický s mořem zkušeností.

„Dále!" Vstávám a očima visím na dveřích, kde se po chvilce objevuje vysoký, statný, maximálně pětatřicetiletý muž. Perfektně oblečen v padnoucím obleku, v ruce třímající diplomatku a s pohledem tygra. Nevím, proč mě napadl zrovna tygr, ale proč by ne. Obcházím stůl a s nataženou rukou ho vítám. Můj tip nevyšel.

„Dobrý den pane Nelsone, jsem Shannie Steixner. Posaďte se prosím." Ukazuji na křeslo před stolem.

„Dáte si něco k pití? Minerálku, kávu..."

„Minerálku prosím." Rozepíná knoflík svého saka, z tašky vytahuje složku a sedá si do křesla, kde přehazuje nohu přes nohu.

„Tak tady prosím." Vracím se ze své kanceláře s pitím v ruce, které stavím i se skleničkou před něj na stůl.

„Dříve než se dostaneme k obchodním záležitostem pane Nelsone, ráda bych omluvila svého manžela Mathiase. Včera jsme se vrátili z Evropy a není mu nejlépe. Snad vám to nebude vadit. Ujišťuji vás, že o všem vím a jsem připravená, jako jeden z vlastníků s vámi jednat."

„Já nemám problém." Nahýbá se pro flašku s minerálkou, kterou pozvolna nalévá do skleničky. Tu následně uchopí a napije se.

„Tak, kde začneme?"

Kdybych tvrdila, že schůzka s panem Nelsonem byla snadná, lhala bych. Byl to pěkně tvrdý oříšek, ale nakonec jsem to po čtyřech hodinách výměn názorů, argumentů, dotazů a všemožného ujišťování zvládla. A možná ještě líp, než jsem čekala. Z původního Mathiasovo plánu se mi podařilo uzavřít příslib smlouvy na dvojnásobek. Přeci jenom jsem se od táty něco naučila. Nebo za to mohl ten výstřih bez podprsenky, do kterého panu Nelsonovi neustále padaly oči? Bůh ví, nejdůležitější je výsledek, ale další z bodů desatera zní: pokud máš nějaké zbraně, neváhej je použít. Tak jsem je použila.

Už se těším, až to řeknu Mathiasovi, jestli mě teda bude vůbec poslouchat.

Ještě jednou zběžně projíždím všechny dokumenty, než je oskenuji, to pro jistotu, jak vždycky říkává táta, a rovnám do složky. Originály zamykám do trezoru, který si tady Mathias nechal udělat a s kopiemi se vydávám k autu a domů. Dneska večer, nebo zítra je předám právníkovi, který vyhotoví konečnou smlouvu. Jsem sama se sebou spokojená.

Po cestě si ještě dělám menší zajížďku ke klubu, kde kontroluji Mathiasovo auto, které bych ráda dneska odvezla a pak už to beru rovnou domů.

Už v garáži slyším, že je Mathias vzhůru a hraje na klavír. Podle hudby bych řekla, že má vcelku veselou náladu, jelikož se domem rozléhá moderní svižná písnička. Jen si vzpomenout, kdo jí zpívá.

Ještě než se zavřou dveře garáže, stojím vedle auta, na rameni pověšenou kabelku a v rukách několik složek, kde úplně nahoře je ta nejdůležitější. Nádech, výdech a jdu.

„Ahoj Mathiasi!" Volám za chůze.

Než stačím dojít do obýváku, je už Mathias natočený směrem ke mně. V obličeji neutrální výraz, takže netuším, jak moc je situace vážná. Ta hudba možná klamala.

„Jak ti je?" Zastavuji za jednou ze sedaček, o kterou opírám ruce se složkami.

„Jak mi je? Prošvihl jsem důležitou schůzku, nemám telefon a od tebe jen vzkaz, že jídlo je v troubě. Jak mi může být! Báječně Shannie!" Rozhazuje bezmocně rukama.

Obcházím onu sedačku a jdu k rozhořčenému Mathiasovi.

„Tady" podávám mu vrchní složku a sedám na sedačku vedle klavíru.

„Co to je?"

„Podívej se." Povzdechnu si a v hloubi duše doufám, že mi snad odpustí.

Mathias složku nejdříve zhlédne zepředu i zezadu, než jí konečně otevře. Se zatajeným dechem sleduji, jak se probírá jednotlivými listy a oči mu po nich kloužou, jako nůž máslem.

„Omlouvám se Mathiasi, chtěla jsem tě nechat vyspat, včera jsi trošku přebral. Vím, že jsi měl všechno připravený, ale..."

„Jak si to dokázala?" Přerušuje mě a zvedá své udivené oči.

„Měl jsi všechno připravené, já mu to jenom odprezentovala." Krčím rameny.

„Ne, jak jsi dokázala dostat z něj dvojnásobek? Už takhle se cukal, že jsme nový a měl plno keců, myslel jsem, že do toho nepůjde. A ty, ty z něj vytřískáš dvakrát víc! Bože, to je skvělý Shannie!" Vyskakuje od klavíru a vrhá se na mě. Papíry končí vedle mě, jeho ruce na mém krku a ve vlasech. Tiskne rty na rty a já se nebráním.

„Promiň" odtahuje se po chvilce a sedá zpátky na lavičku. Jako kdyby mu teď došlo, kdo jsem.

„Nemůžu tomu uvěřit!"

„Jo, je to pravda. Originály jsou v trezoru a tyhle kopie večer odvezu Olimu, ať to do pondělka připraví. Jsem s Nelsonem dohodnutá, že přijde ve tři a rád by tam měl i tebe. Je totiž ještě možnost, otevřít takovou menší pobočku v Cincinnati."

„Ty se mi snad zdáš. Kde ses to naučila?"

„Zapomínáš, kdo je můj otec Mathiasi!" Uchechtnu se. Ano, bez otce a jeho školy bych to nedokázala.