Smlouva ✔

37.

Ještě než dojedeme do Edwins, volá mi Oli, že stůl je zamluvený na jeho jméno. A i když se ho několikrát ptám, s kým že to mám schůzku, neřekne mi ani slovo. Jen mi galantně nabízí následný odvoz domů, ale já si raději vezmu taxík. Neřekl, nepojedu!

„Tak, jsme tu." Zastavuje David u krajnice a chystá se vystoupit, aby mi otevřel dveře.

„To je dobrý" pokládám ruku na jeho nohu a tím ho zastavuji. Srovnám si kabelku i aktovku s potřebnými materiály na klíně, naposledy juknu do zrcátka, přejedu rty rtěnkou a poté se za úsměvů Davida soukám z auta ven. Proč mám pocit, že ví, kdo tam bude?

„Drž se Shannie!" Naklání se ještě nad sedadlo, z kterého jsem vstala, mrká na mě a poté odjíždí. Já se otáčím, uhladím šaty a s úsměvem sebevědomě vyrážím ke vchodu. U pultíku sděluji jméno rezervace a už jsem odváděna mladou slečnou s krásně dlouhýma nohama kamsi dozadu ke stolu pro dva. Jsem tu první a jsem usazena zády k příchozím. Nedošlo mi to, když mi byla odsunuta židle a teď už je mi trapné si přesednout. Kabelku věším na opěradlo židle a aktovku opírám o nohu stolu. Jsem nervózní. Co minutu kontroluji hodinky, kde už se ručička přes čtvrtou hodinu přehoupla a počet lístečků na kytce ve váze, co zdobí stůl, mám spočítaný nejmíň pětkrát. Má zpoždění a já žízeň.

„Pan White se moc omlouvá, ale dorazí během deseti minut. Dáte si zatím něco k pití?"

Překvapuje mě servírka s omluvným pohledem ve tváři. Objednávám si místní speciální koktejl a přemýšlím, co to má znamenat. Mám tu schůzku s Olim? Tak ne táta? A pokud ano, proč to neřekl narovinu? Proč kolem toho dělá takový ciráty a tvrdí, že má zákazníka? Co má zase za lubem?

„Děkuji" zvedám oči, abych poděkovala za donesené pití, a ihned jej beru do ruky. Orosená sklenička příjemně chladí a mě na prstech ulpívají malé kapičky. Nahýbám se k brčku, které beru mezi rty a natahuji první doušek. Je to lahodné a osvěžující. Proto si ucucnu ještě několikrát, než stavím skleničku před sebe a opět se nořím do přemýšlení, co se z tohohle setkání vyklube.

Když se ani po deseti minutách nikdo neobjevuje, moje pití je z půlky vypité, lovím v kabelce telefon, na kterém bliká nová zpráva. Zase je od otce.

*Omlouvám se, nestihnu to, snad příště.*

Několikrát si tu zprávu přečtu a jsem už úplně zmatená. Proto volám Olimu.

„Olivere! Co to má znamenat?" Vyjíždím na něj potichu a bez pozdravu. Moje začínající bojovná nálada je znát.

„Shannie, prosím tě, ještě chvíli vydrž, přijede, jen je zaseklej v dopravní zácpě. Nikam neodcházej, je to důležitý! Prosím." Ozývá se z druhého konce a já si dokážu živě představit Oliho, jak kdyby mohl, klekne si i na kolena, jen abych zůstala.

„Ale táta psal, že..."

„Vydrž prosím!" Zaúpí nešťastně do telefonu.

Přejedu si prsty po čele, uskrnu další osvěžující doušek ze své skleničky, než poraženecky prohodím.

„Dobrá, ale jestli tady nebude do patnácti minut, mizím bez zaplacení a veškerá ostuda bude na tebe. Je ti to jasný?"

„Jo, jasný. Hodná holka."

„Hodná, nehodná, začíná mě ta tvoje komedie nudit, Olivere. To si spolu ještě vyřídíme!" Houknu naposled do telefonu a vypínám ho. Poklízím do kabelky a znovu se natahuji po pití. Přehazuji nohu přes nohu a trošku víc se uvelebuji na židličce. Stejně mě nikdo nevidí. Jsem v tomhle koutě restaurace úplně sama a jediné co můžu dělat je, poslouchat hudbu, linoucí se z repráků, nebo počítat vše okolo. Záhyby na závěsu, pruhy na stěně, výplet na židli, či si na už spočítaných lístkách kytky hrát hru má mě rád, nemá mě rád. Což mě vrací k Mathiasovi. Co asi dělá a ví vůbec, že dnes budu spát doma? Bude rád, že mě uvidí? A vrací se taky k té noci, kdy jsme se milovali? I když milováním by se to zrovna nedalo nazvat, ale... Narovnávám se na židli, jelikož se blíží nějaké hlasy a já tak předpokládám, že pan záhadný je konečně tady.

Jenže není. Když se odvážím ohlédnout, zjišťuji, že to byl postarší manželský pár, který je usazen na úplném začátku této části restaurace.

Zase nic. Kontroluji hodinky, které ukazují ještě pět minut do mého limitu, a zhluboka si povzdychnu. Servírku, která se u mě objevuje s dotazem, zda něco nepotřebuji, obdaruji úsměvem a ujištěním, že ne. Otočí se, až její dlouhé vlasy zavlají a odchází za dalšími hosty, kteří utrácí víc než já. Já, která tu už půl hodiny sedím sama s jedním koktejlem, který bude co nevidět dopit a čekám tu kvůli obchodu, který možná ani nedopadne. Na skleničce už není jediná kapička a obsah vevnitř se skládá z plátku citronu, limetky a tří ještě nerozpuštěných kostek ledu. A taky trošky toho výborného koktejlu, který právě vsakuji do sebe. Lahoda, přejedu si jazykem po rtech a usměju se. Začínám bláznit.

Pět minut uběhlo, možná i něco navíc a já tak pomalu vstávám a chystám se k odchodu, když za sebou zaslechnu udýchaný hlas.

„Velice se omlouvám za zpoždění. Město je ucpané, moc mě to mrzí." Zní už těsně za mnou. Otáčím se na toho opozdilce a zůstávám stát s otevřenou pusou. Ostatně i on se zastavuje na místě a hledí mi do očí.

Mathias.

V obleku, s povolenou kravatou a rozcuchanými vlasy. Vypadá přímo božsky a já mám sto chutí se na něj vrhnout a zahrnout ho polibky. Jediné, na co se ale zmůžu je prosté: „Ahoj."

„Ahoj." Odpovídá překvapeně. Párkrát zamrká a sedá si naproti mně. Díváme se jeden na druhého a mlčíme. Dost dlouho mlčíme. Nevím, co se honí v hlavě Mathiasovi, ale já si vzpomněla na Oliho větu - Potřebujete být chvilku každý sám a pak začít od začátku, tak, jako každý pár. První rande, první pusa, však víš. –

Jo, to bude ono, začít od znova.

„Shannie, těší mě!" Natahuji k překvapenému Mathiasovi ruku.

Chvilku jí sleduje, než natáhne i tu svou. „Maty, mě těší Shannie."

Uculí se na mě. Pochopil a dokonce se mi představil přezdívkou, která se mi tak líbí. Mé srdce skáče nekonečná salta.