Smlouva ✔

32.

Poté, co jsem se v sobotu ráno probudila sice v Mathiasově ložnici, ale na posteli, místo na sedačce, kam jsem ulehla, doufala jsem, že jsme oba dva vychladli natolik, že si budeme moct rozumně v klidu promluvit. Sice vše stěžoval otec, který se kupodivu do ničeho nevměšoval a ani nebyl tentokrát zvědavý, co se stalo, přesto se celá situace jevila ještě víc katastrofálnější, než byla. Mathias chodil jako tělo bez duše, vztekle bouchal do všeho, co mu přišlo pod ruku, a já se chodila zavírat do koupelny, aby nebylo vidět, jak pláču. Nevyřešili jsme absolutně nic.

Proto jsem se tak těšila na dnešní den, jelikož tu mám práce až nad hlavu a můžu se alespoň rozptýlit. Jenže jsem zapomněla na jednu podstatnou věc a tou je smlouva, kterou dal v pátek Mathias Olimu. Dochází mi to v okamžiku, kdy se objevuje v jeho dveřích, přes sklo se na mě podívá a jde si sednout naproti Mathiasovi. Složkou, smotanou do ruličky si nervózně poklepává do dlaně, když o něčem hovoří. Snažím se od nich odvrátit zrak a soustředit se na svou práci, jenže je to sakra těžký. Kdyby byly alespoň stažené žaluzie, aby mě to tolik nelákalo, ale ty Mathias už ráno vytáhnul až nahoru.

Cincinnati, David, nový obchod se staro-novým zákazníkem, všechno jde tak nějak kolem mě.

„Shannie? Můžeme si promluvit?" Zavírá za sebou Oli dveře a bez jakékoli mé odpovědi si automaticky sedá naproti mně.

„Co potřebuješ?" Snažím se hrát na blbou, ale bez úspěchu. Já to prostě neumím.

„Shannie, nebudeme si nic nalhávat. Moc dobře víš, o čem s tebou chci mluvit." Hází na stůl složku, která se pomalu narovnává.

„Ani se do toho nepodíval." Fňuknu. Opírám svá záda o opěrku křesla, zakládajíc ruce na prsa. Oči se mi zamlžují slzami a já nemám daleko k dalšímu výbuchu.

„Měl se na ní podívat až dneska, v klidu kanceláře a přečíst si, co jsem mu tam napsala. Ale ne, u Shannie nemůže být nic jednoduchého, všechno se musí komplikovat. Bože!"

„Vstávej, tady to nebudeme probírat." Rozkazuje Oli s pohledem na Mathiase, který stejně jako já zvědavě nakukuje přes sklo. Bere ze stolu složku, opět jí smotává do ruličky, vstává a míří ke dveřím. Já na nic nečekám. Zavírám laptop, házím telefon do kabelky a už stojím vedle Oliho.

O několik desítek minut později sedíme v jedné z restaurací, které neznám, ale cítím se tady jako doma. Nejspíš tomu pomáhá ta uvolněná atmosféra, kdy potichu hraje hudba a personál má na tvářích upřímný úsměv. Oli objednává oběd a jen co servírka odejde, chytá mě za ruce, které mám položené na stole.

„Tak, povídej." Upírá na mě své oči, vyčkávaje co bude.

„Co chceš slyšet?" Vytahuji ruce z jeho sevření, opírám se o opěradlo a tak jako v práci si je zakládám na hrudi. Možná mu tím dávám najevo, že si ho nechci připustit k tělu, možná je to i pravda, jelikož ho moc neznám, ale já se tím jen choulím do pomyslného klubíčka, kde se cítím bezpečněji.

„Máš ty rozvodový papíry, takže ti musí být všechno jasný." Zvedám k němu oči.

„Shannie," promne si kořen nosu „vy mi dáváte, oba dva." Povzdechne si a já jsem tak nějak mimo. Jenže než se stačím zeptat, pouští se do vyprávění.

„Shannie, ty asi nevíš, kdo já jsem co?"

Svraštím čelo, zavrtím hlavou a sama pro sebe si zamumlám. „Ne, na čele to napsaný nemáš."

„Oliver White," dává důraz na příjmení, „říká ti to něco?" Znovu zavrtím hlavou.

„Tak dobře, začnu od začátku. Můj otec byl Theodor, a jak tak koukám, tak ani jeho jméno ti nic neříká. Takže můj otec byl právník a dělal pro tvého otce a Huga. Nikdy jsi neslyšela historku, jak bílý pracuje pro černýho? Ne? To nevadí. No, takže byl to právě můj otec, co tenkrát sepsal tu smlouvu. Když to řeknu zjednodušeně, vůbec se mu to nelíbilo, ale musel. Nakonec pro tvého otce přestal pracovat a až do své smrti pracoval pro Huga a společně se snažili s tou smlouvou něco udělat. Jenže nic nešlo. Byla tak zatraceně dobře sepsaná, že ať by se udělalo cokoli, hrozily sankce. Takže se musela naplnit. Zbytek znáš. Hugo to Mathiasovi řekl, tam problém nebyl, protože on tě miluje snad od dětství, ale Robert mlčel jako hrob. Otec si to dlouho vyčítal a jeho poslední na smrtelné posteli nebylo, jak nás má rád, nebo cokoli jiného, jeho poslední bylo, pomoz těm dvěma. Myslel tebe a Mathiase. Už dávno jsem o všem věděl, ale když jsem poznal vás dva..."

„Tak co?"

„Tak mi došlo, že patříte k sobě a nesnaž se mi nalhávat opak Shannie. Viděl jsem, co jsi napsala!" Poklepává prstem na složku.

Po hlasitém výdechu, kterým vypouštím z plic snad všechen vzduch, co tam byl, místo jedovaté poznámky děkuji za donesené jídlo. Rozkládám si ubrousek do klína, beru do rukou příbor a maso na talíři posouvám víc ke kraji. Mezi tím přemýšlím, že Olimu vlastně ani nechci lhát. On mi může pomoct.

„Ne, nebudu ti lhát Oli. Miluju Mathiase, teď už ano, ale ještě před měsícem jsem ho nenáviděla. Jestli znáš celou historii, pochopíš mě. Nebylo jednoduchý si to přiznat, přeci jenom jsem celých osm let milovala Marwina a byla přesvědčená, že on je ten pravý. Pak jsem si musela vzít Mathiase a on si mě pomalu získával. Byl úplně jiný, než jsem si celou tu dobu myslela. Jenže než mi došlo, že ho miluju, stačila jsem všechno zvorat a zničit. Není cesty zpět, bohužel. Takže předělej ty papíry a já ho nechám jít vlastní cestou. Firmu přepiš na něj, nechci jí."

„Bože s vámi bude práce." Kroutí hlavou, zatímco se snaží ukrojit kus masa. A nehledě na to, že pokračuje v mluvení, přesto si právě ukrojený kus strká do pusy.

„Ani jeden jste ty papíry nečetl, jinak byste přišli na to, že rozvodu se týká jen první a poslední stránka. Zbytek jsou kraviny, co mě zrovna napadli. A dívala ses na Mathiasův podpis?" Polkne, co právě rozžvýkal a dál pokračuje.

„Myslíš, že kdyby se chtěl opravdu rozvádět, že se tam podepíše jako Magnus Steelner? Ostatně, co to tvoje ‚miluju tě', načmárané přes celou první stranu? Jste jak malý děti, který se hádají na pískovišti o bábovičku. Opravdu se chceš rozvést?"

„Nechci, ale musím. Mathias už mě nechce. A po tom..."

„Shannie, neviděl jsem víc zamilovanýho a teď zničenýho člověka, než je on. A jestli narážíš na ten váš sex..."

„Sakra, jak to víš?" Vyprsknu příliš nahlas, až se na nás otočí několik hostů. Stydlivě se na ně podívám, tiše omluvím a pak svůj pohled mířím na Oliho.

„Přišel za mnou sám. Ty jsi vážně tu smlouvu nečetla co?"

„Ne tak úplně. Copak tam máme i nějaký odstaveček věnovaný sexu?" Pohrdavě vydechnu. Vážně už bych se nedivila vůbec ničemu.

„Ne, o sexu nic, ale o znásilnění ano. Mathias se bál, proto za mnou přišel."

„Oli raději mlč. Čím míň toho budu vědět, tím líp. Jedno ti ale řeknu, nebylo to znásilnění, já jsem po něm vyjela. Stačí?"

„Stačí a víš co, mám nápad. Potřebujete být chvilku každý sám a pak začít od začátku, tak, jako každý pár. První rande, první pusa, však víš. Takže pojedeš na pár týdnů do Cincinnati..."

„Blázníš? Tam jsem poslala Davida, abych se ho zbavila a teď za ním dobrovolně pojedu? Kape ti na maják?" Utírám si pusu ubrouskem, který následně odkládám na kraj stolu, společně s prázdným talířem.

„Náhodou, David není špatnej člověk, neznáš jeho minulost, tak nesuď. Když mě sem Hugo poslal, chodili jsme na pivo a věř mi, že ho znám dost dobře. Neříkám, že jsem s jeho chováním souhlasil, ale tak nějak ho chápu. Nicméně ti ručím za to, že ti neublíží. A konec konců je to jediná možnost, aby to otcům nepřišlo nápadný. Prostě je tam toho moc a ty jako jeden z majitelů jedeš pomoct. Tečka."

Chvíli o jeho nápadu přemýšlím, ale musím uznat, že nic lepšího nás asi nenapadne a chvíli pauzy s Mathiasem potřebujeme. Proto nakonec kývnu na souhlas.

Když servírka odnese prázdné talíře, objedná Oli velký desert u kterého si ještě dobrou hodinu povídáme. Já vyzvídám něco o jeho životě a Oli zase o tom mém. Poté se vydáváme zpět do firmy, kde jen přesedám do svého broučka a jedu domů.