Smlouva ✔

6.

Vracím Mathiasovi cedulku a otáčejíc se ke dveřím odcházím hledat onu technickou místnost. Jsem po té cestě na sever docela unavená. O kafi si můžu leda tak zdát, tak bych se aspoň ráda natáhla. Technická bývá v přízemí, většinou blízko garáže. Možná jsou to ty dveře po pravé straně. Chytám za kliku, otevírám a celá vykachlíkovaná místnost se spoustou vývodů kohoutků ze zdi mě utvrzuje v tom, že se právě nacházím v technické místnosti, prádelně, nebo skladu, jak kdo chce. A v rohu celé té bílé místnosti leží matrace. Jedna. „No jasně, to mě mohlo napadnout" prohodím naštvaně a jdu blíž, abych se mohla podívat do obrovské krabice, co leží na ní. „Tak ukaž, co skrýváš!" Sedám ke krabici, z níž sundávám víko. Nahoře je další dopis. Rychle ho přelítnu očima a nic důležitého se nedozvídám. Pokládám ho vedle sebe a postupně vytahuji poklad, který zde ukryli. Jedno prostěradlo, jedna deka, dva malý polštáře, dva ručníky, pasta na zuby, kartáčky, sprcháč, šampon a dva hrnky se lžičkama. „Proč musím mít za otce takovýho idi..." Nedořeknu to. Vzpomenu si na Noru, jak mě peskovala a mrsknu naštvaně s lžičkou do krabice.

„Pozor, ať to nerozbiješ, nic jinýho zatím nemáme!" Ozve se ve dveřích stojící Mathias. Když na něj zvednu svůj stále naštvaný pohled, uculí se a očima cukne k matraci. „Kam to mám hodit?"

„Někde nahoru" odpovídám neurčitě a pomalu se škrábu zase do stoje.

„Jo, tady to bude dobrý, rozhlížím se v prostorném pokoji, který jsem si plánovala zabrat, jako mojí ložnici. Ať si nemyslí, že budeme mít společnou. Na to může rovnou zapomenout, přemítám v hlavě, zatímco on šel dolů pro krabici.

„Shannie, jestli ti to tolik vadí, můžu se vyspat na zemi, nebo na tom křesle, co je nad garáží." Vyruší mě žuchnutí krabice na zem a Mathiasovo hlas.

Nepřítomně se podívám z okna, které směřuje do ulice. „To není nutný, celý den si seděl za volantem, musíš si odpočinout." Zašeptám, skousnu si ret a zavřu oči. Nechci mu ustupovat, ale musíme spolu vycházet a tak mi nezbývá nic jiného, než si zvyknout.

„Shannie" položí dlaně na má ramena „musíme vypadat jako zamilovaní novomanželé, jinak nás naši otcové roznesou na kopytech. Alespoň na veřejnosti. Až se ukážeme ve firmě, bude nás znát celej Cleveland."

„Budeme žít spolu, ale zároveň vedle sebe. Na veřejnosti budu dělat, že jsem tvoje milující manželka, ale doma si pojedeme každý podle svého." Povzdechnu si. „A nechci žádnou hospodyni, zahradníka, nikoho, koho najali ti dva." Vyvléknu se z jeho sevření a jdu připravit spaní.

„Pokud to tak chceš Shannie, ale proč nechceš hospodyni? Budeme v práci, řekl ti otec, že tam budeš se mnou?" Přejde od okna až nade mě.

„Každému koho kdy můj otec najal, dal do smlouvy odstavec, že ho musí informovat o všem, co se děje. Jsou to prach obyčejní špehové a já chci mít alespoň doma klid." Protočím oči nad slovem doma a pokračuji. „Stačí, že nás bude někdo kontrolovat v práci, tím jsem si jistá. A ano, budu tam dělat to, co jsem dělala v tátově firmě. Neboj, do vedení ti kecat nebudu."

„Dobře, s domácností ti budu pomáhat, nejsem zase tak marnej, jak si možná myslíš. Spolu to zvládneme. A v práci, já naopak chci, abys do toho kecala. Vždyť je to nás obou, ke všemu bude potřeba tvůj podpis a já budu rád za tvůj názor." Chytá jeden z rohů matrace a pomáhá mi na ní natáhnout prostěradlo.

„No jo, já vím, ale ničí mě, jak to ti parchanti mají všechno promyšlený, jsme v hrsti, z který není úniku, ale jestli si myslí, že mě donutí tě milovat, tak jsou na velkým omylu. To se nikdy nestane Mathiasi! Možná na tebe změním názor, ale milovat tě nikdy nebudu! Práce, na veřejnosti, před návštěvou, tam všude se budu přetvařovat, ale doma budu svá! Budu si dělat co budu chtít, kdy budu chtít a s kým budu chtít, je ti to jasný!"

„Jasný" povzdechne si. „Jdu se podívat do toho kina. Táta psal, že je všechno zapnutý, takže by měla fungovat i wifi, voda, prostě všechno." Vstává a z krabice vytahuje deku, kterou rozhodí na matraci. Poté odchází pryč. Vyndám ještě polštáře, které hodím k dece a s ručníkem a sprcháčem jdu do koupelny. Její vybavení i barva se mi líbí, takže si jí nechám. Vlastně všechny koupelny v domě jsou pěkně zařízené.

Než si lehnu, stojím ještě nějakou dobu před oknem a sleduji ulici. Kdo jsou asi naši sousedé a najdu si tady nějakou kamarádku? Tak jako jsem měla doma Noru? A vydržím celý ten nápor v práci? Celé to přetvařování a hraní si na šťastnej pár? Nejsem dobrá herečka, každý mě hned prokoukne a jestli se něco provalí, otcové nám to dají pěkně sežrat. „Ach jo" vydechnu a lehám si na záda na matraci. Kontroluji telefon a poté ho pokládám za hlavu. Deku si přitahuji až k bradě a zavírám oči. Jenže za víčky se mi vrací dnešní ráno, kdy jsem stála u dveří Marwina. Choulím se do klubíčka a dávám průchod slzám, které mi začaly plnit oči. Jak to mohl tak lehce vzdát? Vždyť jsme spolu chodili osm dlouhých let a ty nebyly jen sladce růžový. Občas se vyskytl nějaký ten mráček a jednou jsme se skoro rozešli, ale vždycky jsme to vyřešili. Chápu, že proti otci nemá šanci, ale proč to hned vzdávat? Proč hned všechny ty roky házet za hlavu?

„Proč Marwine?" Vzlykám do rohu deky, který si mačkám k obličeji. Mé tělo se pláčem otřásá, slzy už udělaly mokrý flek na prostěradle a já ne a ne přestat. Tak krásný život jsem měla po jeho boku, znamenal pro mě všechno a teď co? Ještě před dvěma týdny jsem věřila, že si ho vezmu a budeme žít na periferii Baltimoru, kde jsme si vyhlédli menší domek se zahradou. Kdybych věděla, co mě čeká, vzala bych si ho ještě ten den, kdy mi naznačil, co se chystá na mé narozeniny udělat. Mé narozeniny, nakonec mi popřál jen v rychlosti a od té doby už jsme neměli možnost být spolu.

„Proklínám tě otče!" Křiknu a na kraťoučkou chvilku se mi uleví. Jenže pak si zase vybavím scénu z dnešního rána a Marwinovo slzy.

„Nenechávej mě tu, tak moc tě miluju Marwe, prosím!"

„Pšt, to bude dobrý" přitahuje si mě Mathias do objetí. Ani jsem nepostřehla, že přišel a leží za mnou. Vyvlékám se mu a sunu se zpět na svůj kraj. Jenže on si mě znova přitahuje. Vzdávám to. Dává mi polibek na krk a jeho ruka se na mém břiše pomalu pohybuje nahoru a dolů. Krásně hřeje. „Byl za tvým tátou, vyjednával s ním, ale..." Zašeptá mi do vlasů.

„Miluju ho" popotáhnu, utírajíc si slzy. Těší mě, že to aspoň zkusil, i když mu muselo být jasný, že proti tátovi nemá nejmenší šanci.

„Já vím Shannie" natiskne se na mě ještě víc. Jenže já mu oddělávám ruku z mého břicha a z posledních sil se přesunu na svůj kraj matrace.

„Promiň" hlesnu. Neodpoví, jen mě pohladí po vlasech a popřeje dobrou noc.