Smlouva ✔

36.

Nevím proč, ale David chtěl, ať vyjíždíme už kolem půl desáté. Zdá se mi to příliš brzy, ale zase chápu, že on má taky svoje plány, s kterýma se mi nesvěřuje. Vstávám proto už chvilku po osmé, abych měla na všechno dostatek času a nemusela se zbytečně honit. Rovnou z postele mířím pod sprchu, kde se pár minut nechávám unášet vůní svého meruňkového sprcháče. O něco později, s turbanem na hlavě usedám k snídani, které popravdě trošku víc odbývám, jelikož mi tolik nechutnají, jako když mi je připravoval Mathias. Snídaně od něj byly prostě jako z reklamy. Skvěle naladily a zasytily na celé dopoledne.

Při žvýkání jakési bagetky kontroluji telefon, jestli se za dobu, co jsem byla ve sprše někdo neozval a ejhle, bliká na mě nová zpráva.

*Už se na tebe těším. Táta*

Táta? Copak to je on, ten pan záhadný? Chce mi snad potají dohodit nějaký obchod? Rojí se v mém mozku jedna otázka za druhou. Problém je, že na ně nemám odpověď. A ještě pár hodin mít nebudu, jelikož mi telefon nezvedá. Poklízím hrneček do dřezu, oplachuji ho vodou a nechávám odkapat. Poté se vydávám zpět do koupelny.

Když jsem si vyhrála s vlasy, stoupám si před skříň, hledajíc šaty, které by přežily cestu bez úhony, a já v nich vypadala dobře. Vím přesně, které by to splňovaly, ale ty visí v šatníku v Clevelandu. A tam mi jsou co? Prd platné. Musím tedy najít nějakou náhradu. Nakonec se rozhoduji pro červené, košilového střihu v pase s páskem. Sundávám je z ramínka, oblékám a jsem jako u vytržení, že mi jsou až tak volné. Nezdá se mi, že bych zhubla, koneckonců pro to nic nedělám, jen jsem si byla konečně párkrát zaběhat. Mávnu nad tím rukou a prostě a jednoduše víc utáhnu pásek. Dokonalé!

Škoda, že mě takhle neuvidí Mathias, povadá můj úsměv, když si uvědomím, že budu kousek od něj a přece tak daleko. Jenže nemám čas na dlouhé truchlení, půl desátá se kvapně blíží a David bude co nevidět klepat na dveře. Bydlí totiž na druhém konci chodby o dvě patra výš. Ne, nebyla jsem u něho, ale řekl mi o tom, když jsme měli společnou cestu domů. Naházím do kabelky potřebné věci, přemaluju rty, nazuji botky a jako poslední se zahalím do oblaku své oblíbené voňavky. Tak, teď už může...

„Jsem tu!" Otevírám dveře, za kterými stojí David. V džínových kraťasech a bílé polokošili. Přes rameno má přehozenou téměř prázdnou sportovní tašku, jejíž boky se hroutí ke středu a vesele se na mě usmívá.

„Můžem?"

„Jasně, jen to tady ještě zkontroluju" vracím se do bytu a pohledem přejedu po oknech a sporáku, jestli nic nehrozí.

„Dobrý, můžem." Procházím dveřmi, zamykám a vydávám se za Davidem do podzemní garáže, kde nasedáme do jeho auta. Můj žlutý brouček to tady bude muset do zítřka zvládnout beze mě. No, to mi připomíná, že se z té restaurace budu muset domů dostat taxíkem. Domů, takže mě v těch šatech Mathias přeci jenom uvidí.

Sluníčko svítí a tak mám celou cestu nasazené brýle. Pozoruji okolní krajinu, sem tam něco prohodím s Davidem, který je nezvykle zamlklý a jinak si brouzdám ve svých myšlenkách a těším se na dnešní večer, až zase uvidím Mathiase. Chci si s ním sednout a nehledě na to, co má v úmyslu Oli, si s ním konečně pořádně promluvit. Takhle to dál nejde. Trápíme se oba dva.

Jedeme jen něco málo přes hodinu, když David zajíždí v Daytonu na parkoviště před dětskou nemocnici. Otáčím na něj hlavu, jelikož přestože už stojíme na místě, motor utichl, ani jeden se nemáme k tomu, abychom vystoupili.

„Co tady?" Pokládám jedinou otázku, která by mohla situaci vysvětlit. David trošku víc sevře volant, který stále drží a nadechne se.

„Já... chtěl bych se vrátit k dětem, alespoň částečně a tady mi nabídli malý úvazek, takže bych stíhal obojí. Za chvíli se mám sejít s primářem a říct mu, jak jsem se rozhodl." Přejede rukama po celém obvodu volantu, než ho pouští, vytahuje klíčky ze zapalování a skládá ruce do klína.

„Co si o tom myslíš Shannie?" Natáčí hlavu pomalu ke mně, až se naše oči setkají. Má v nich strach, ale i touhu dělat to, co chtěl.

„To je skvělé, Davide! Určitě to musíš přijmout. Mám jít s tebou?" Vyjeknu nadšeně a sleduji, jak se i na jeho tváři objevuje úsměv a oči začínají zářit. Podle toho, co říkal, byl tohle jeho sen a ač se to opravdu nezdá, miluje děti každým coulem. Byl by hřích takovou šanci nevyužít.

Vylézáme tedy z auta a jdeme do té velké budovy. Výtahem do druhého patra a během chvilky stojíme přede dveřmi pana Barnetta. Popostrkávám Davida po zaklepání dovnitř a sama si sedám na sedačku o kousek dál. Rozhlížím se kolem sebe a nakonec beru do ruky jeden z letáčků, který se válí na vedlejším místě. Stíhám ho pročíst až do konce, když se ve dveřích objevuje rozesmátý David a vedle něj skoro stejně vysoký pan Barnett, kterému se pleška leskne jak právě vyleštěné zrcadlo. Oba si naposled potřesou rukama, primář poplácá Davida po rameni a pak míří každý jiným směrem. Primář odchází za velké skleněné dveře a David jde za mnou. Zvedám se, pokládám letáček zpátky k ostatním a ptám se.

„Tak jak?"

„Jo, domluveno!" Bere mě David do náruče a otočí se se mnou kol dokola. Má neskutečnou radost a já s ním. Marně bych v něm teď hledala toho drzého a otravného muže, který ženám tak ničil duši i život, i když ten čertík asi ještě občas vykoukne na povrch.

Vyšlo mu to, kéž by dnes vše vyšlo takhle dobře, pomyslím si.

Dole v nemocničním bufetu ještě kupujeme něco na cestu a pak se zase vydáváme na sever. Tentokrát se jede veseleji. David se viditelně uvolnil a tak mi k mému pobavení vypráví historky z praxe. Má jich tolik, že mu vystačí až do Clevelandu, kam přijíždíme před třetí odpolední. Ještě hodinu mám do schůzky, proto David rozhoduje, že nejdřív zajedeme k němu domů, abych se mohla ještě poupravit, a potom mě odveze do zmíněné restaurace. Ve čtvrti, kde bydlí, jsem nikdy nebyla. Jsou tu menší rodinné domky a kolem nich ještě menší zahrádky. Ta jeho je celá posetá barevnými květy. I na verandě je spousta květináčů, které vůbec neodpovídají teorii, že muži nemají kytky rádi. David je asi výjimka. Dům je sice malý, ale vcelku prostorný s nádhernou terasou vzadu. A jak jinak, zase plnou kytek.

„Máš rád kytky?" Přejíždím prsty po jejich květech, když si onu terasu prohlížím. Je tu příjemný chládek.

„Jo, máma miluje kytky a nějak tu lásku přenesla i na mě. Baví mě se o ně starat, je to jako starat se o děti." Pokrčí rameny, jakoby to byla samozřejmost.

„Kdo by to do tebe řekl. Jsi samé překvapení, Davide!" Zasměju se, vracím se do domu a sháním se po koupelně, abych se mohla upravit a následně vyrazit na místo schůzky. Jsem zvědavá, kdo opravdu bude ten pan tajemný a co bude chtít. Jestli to zase bude nějaká zkouška otců, tak ať si mě nepřejí.