Smlouva ✔

7.

Ráno mě probouzí sluníčko, které mě svými paprsky doslova tahá z postele. Vlastně z matrace, ale třeba si dneska vyberu nějakou pěknou postel a když by to bylo možné, večer už bych se v ní mohla rozvalovat. Otočím se na záda, rukama si párkrát přejedu přes obličej a pak se zastavím ve svých vlasech. Očima sleduju bílý strop, když mě vyruší otevření dveří.

„Dobré ráno!" Ozve se vesele Mathias.

„Dobré" odpovím, ale vůbec to nezní tak vesele, jako jeho pozdrav. Sundám ruce z vlasů, opřu se o lokty a podívám se na něj. Stojí stále u dveří, dívá se na mě a v ruce drží kelímek s kafem a krabičku.

„Byl jsem nám pro snídani" pozvedne ruce a jde si sednout vedle mě. Přijmu od něj jeden kelímek a s chutí se napiju.

„Jo, tohle už mi chybělo!" Slastně přivírám oči a znovu klopím tu božskou tekutinu do mých úst. Slyším drobné uchechtnutí a cvaknutí krabičky.

„Nevím, jaký to bude, tak jsem vzal od každého něco" informuje mě o obsahu, který ihned začíná po pokoji šířit svou typickou sladkou vůni. Nahlédnu dovnitř a už se natahuji pro jeden z koláčů.

Po snídani chodíme po domě a domlouváme se, co bychom kde a jak zařídili. Když se zmíním, že chci mít samostatnou ložnici, moc se mu to nelíbí, ale nakonec poraženě kývne, že jo.

„Kolik na to máme?" Ptám se, když jsme se konečně dohodli, že dnes se jako první půjdeme podívat na ložnice a kuchyň. Všechno ostatní může chvilku počkat.

„Nevím, ještě jsem nekoukal" pokrčí rameny.

„Tak to je jedno, když tak to zaplatím ze svého účtu, něco mám našetřeno."Podívám se na něj a už se chci jít převléct.

„Tak to ani náhodou. Vydrž chvilku, hned to zjistíme." Odběhne pryč a během chvilky se vrací s laptopem v ruce. Sedáme na matraci a já sleduji, jak něco rychle ťuká do klávesnice. Potom z peněženky vytahuje kartu a kartičku. Obojí mi předává.

„Na, u tebe to bude ve správných rukách. Můžeš mi prosím nadiktovat to heslo?" Usmívá se na mě. Podívám se na malou kartičku a přečtu rukou napsanou směs písmen a číslic. Mathias to naťuká, zmáčkne enter, potvrdí ještě jednou a pak už se nám otevírá účet, který prý smíme použít jen na vybavení domu a domácnosti.

„To jako vážně?" Vydechnu, když vidím částku, kterou nám pan Steixner na účet vložil.

„Nejspíš" podívá se na mě Mathias a i na něm je vidět, že je překvapený, jak k nám byl jeho otec štědrý.

„Nemáš na kontě taky nějaký miliony, že bychom to mohli dát dohromady a vyplatit se?"

„Mám" uzemňuje mě Mathiasovo klidný hlas.

„Máš? A proč nás teda nevyplatíš? Jo pardon, já jsem zapomněla, že ti to takhle vyhovuje!" Vjíždí do mě vztek. Vstávám a pochoduji od okna ke dveřím. Ruce založené na prsou a ve tváři hromy a blesky.

„Nemám tolik." Smutně se na mě podívá.

„Nevěřím ti!"

Hlasitě si povzdychne, něco ťuká do laptopu a pak ho ke mně natáčí. „Tak se podívej!"

Sedám si zpátky vedle něj a beru si laptop na svůj klín. Očima přejíždím po stránce a ujišťuji se, že je účet opravdu jeho. Mathias Steixner, je to tam černé na bílém, i částka necelé dva miliony. Co mě však zaráží, že z účtu není vybíráno. Jsou tam pouze pravidelné vklady, ale žádný výběr.

„Nevybíráš." Podotknu a vracím laptop na jeho stehna.

„Ne."

„Jak to, že nevybíráš? Z čeho žiješ? Máš snad další účet?" Chrlím na něj otázku za otázkou a připadám si jako vyšetřovatel nějakého podvodu. Jenže místo toho, aby byl nervózní, je naprosto v klidu.

„Tenhle účet mi založila máma. To ona mi sem uložila první peníze, ještě když jsem byl dítě. Potom mi tam posílali kapesné a teď výplatu. Chodil jsem na brigádu a to mi na život stačilo, vyjdu z mála."

„Omlouvám se" sklápím hlavu k zemi a stydím se za to, jak jsem teď přestřelila. „Mrzí mě to, Mathiasi. Promiň."

„Já tě chápu Shannie a nakonec, jsi moje manželka, máš právo vědět všechno. Tady je heslo." Strká mi do ruky kousek papírku.

„Jaký heslo? K čemu?" Dívám se na něj zmateně.

„K tomuhle účtu. Jsme manželé. Co je moje, je i tvoje Shannie!" Zavírá laptop, odkládá ho na stranu a vstává. „Pojď, musíme jít vybavit tenhle barák."

Dál sedím na matraci a nevnímám svět okolo. Co je moje, je i tvoje. V hlavě mi zní jeho slova. Ne, nemůžu mu šáhnout na peníze, které jsou jen jeho. To nejde. Prohlížím si papírek, na kterém je heslo a ještě než ho roztrhám, smutně se usměju. To heslo se totiž skládá ze jména jeho mamky a datumu narození. Měla je týden po mně.

„My se brali na den narození Barbary!" Překvapeně se na něj podívám. Právě si zapíná košili. Zastaví se v pohybu, opětuje můj pohled a pak přikývne.

„Jo a určitě by jako dárek dostala tu nejlepší snachu."