Smlouva ✔

30.

Celý pracovní týden se snažím nemyslet na tátovu návštěvu, která mě doslova rozhodila. Ale díky Bohu pro mě skončila líp, než jsem si mohla přát. Jen tak čirou náhodou byl v Clevelandu Hugo, my víme proč, a vzal otce domů letadlem. Ten nic nezjistil a vše přičítal vážně jen náhodě. Ale i přesto že zmizel, zanechal po sobě velký bordel. Hlavně v mojí hlavě, která se rozpůlila na dvě nespolupracující části. Ta první řve radostí, že bych měla mít malé s Mathiasem, protože čím víc jsem s ním, tím víc je mi milejší. Jenže ta druhá část se proti všemu bouří a má sto chutí podepsat papíry, které stále pokojně odpočívají v prvním šuplíku mého stolu.

Vytahuji složku, otevírám ji a při opětovném pohledu na všechna ta písmenka, co tvoří tak nehezká slova, se mi derou slzy do očí. Beru propisku a začínám vypisovat potřebné kolonky. První slza dělá mokrý flek hned vedle mého jména. Druhá je o kousek níž a ty další už ani nepočítám. Mathias to tak chtěl. Bude mít, to co chce.

Jenže co budu mít já, teď, když ho chci?

Zvedám oči od papírů, chvíli bloudím po prázdné místnosti, než se nakláním ke stojánku a beru z něj černý zvýrazňovač. Mezi zuby tisknu víčko a špičatým hrotem přes celou stránku píšu to, co jsem měla Mathiasovi už dávno říct.

Bouchnutí dveří odvedle mě však nutí vše v rychlosti poklidit zpátky a dělat, jako že se nic neděje. Vracím se zpátky ke své práci na laptopu a během chvilky jsem zase tam, co ráno. A ač se snažím poctivě pracovat, aby proti mně nemohl nikdo říct křivého slova, myšlenkama se toulám, Bůh ví kde. Ne a ne je uspořádat, nebo donutit, shodnout se na nějakém kompromisu.

Zrovna se snažím vykreslit kytičku, kterou jsem počas obchodního telefonátu nakreslila na jeden z papírů, které se mi volně povalují na stole, když se po důrazném zaklepání doslova rozvalí dveře. Osoba, která v nich stojí, má pusu od ucha k uchu.

„Tak na tohle nemám" mumlám si tak, aby mě nebylo slyšet. Z ruky mi vypadává tužka a mé hrdlo opouští jeden z posledních výdechů.

„Jak se máš Shannie? Dlouho jsme se neviděli, co?" Zahlaholí svým dunivým hlasem a usedá na křeslo přede mnou. To už přichází z vedlejší kanceláře Mathias.

„Roberte, co... co tě k nám přivádí?" Těká pohledem mezi mnou a mým otcem. A zatímco já jen bezmocně krčím rameny, otec se rozpovídá o tom, jak mu bylo líto, že musel minulý týden tak narychlo odjet. A jelikož se mu naskytlo blízko Clevelandu vyřídit jeden z obchodů, neváhal a jel sem sám.

„Jak dlouho se zdržíš?" Skáče mu do řeči Mathias a pomalu přechází za mé křeslo. Jeho ruce dopadají na má ramena, po kterých jemně přejíždí. Mé napětí polevuje.

„Pozítří ráno musím odjíždět. Počítám s noclehem u vás, snad to nevadí?" Zvedne své husté obočí a oči, které se najednou zdají tak velké se zahledí do těch mých.

„Ne, nevadí." Odpovídám, ne moc nadšeně. V hlavě mi totiž dochází, že všemu, čemu jsem se minulý týden vyhnula, mě tentokrát nemine. Mám být ráda, nebo být naštvaná?

„Dobře, takže v kolik končíte?" Podívá se na hodinky, na nás a zase na hodinky.

„Už byste mohli jít ne?"

„Jo, jen se sbalíme, viď Shannie?" Cítím mírné poklepání na ramena a chlad, jenž značí, že Mathiasovo ruce jsou pryč.

A odchází i otec. Bohužel jen do vedlejší místnosti za Mathiasem.

Já vypínám vše, co mám rozpracované a několik papírů a podkladů ze stolu poklízím do šuplíku. Jenže po jeho otevření mi zase padne zrak na složku, ležící úplně nahoře. Hodím na ní paklík, co mám v ruce a šuplík rychle zavírám. Nemůžu na to myslet, nebo se utrápím. Přejedu si prsty po čele, chci se zvednout z křesla, ale nedá mi to. Znovu šuplík otevírám, vytahuji složku z pod papírů na světlo a otevírám ji. Tiskopisy porovnám, přejedu po nich prsty a rozhoduji se. Ten nejmenší přetrhnu vejpůl, vrátím ho zpátky, složku zavřu a konečně se zvedám k odchodu. Na tváři mi pohrává slabý úsměv, protože jsem sama se sebou spokojená. Házím kabelku přes rameno, složku beru do ruky a mířím vedle za oběma muži. Ti jsou v rozhovoru u pracovního stolu, ale jen co mě zahlédnou, oba naráz se zvedají. Vypadá to, že mluvili o něčem zábavném. Oběma na tváři září úsměv.

„Můžeme?" Kráčí otec se svou typickou aktovkou ke dveřím, aniž by čekal na naši odpověď. Já se ještě na chvíli zastavuji u Mathiasovo stolu, kam pokládám složku, doufajíc, že se jí bude zabývat až v pondělí. Jenže se šeredně mýlím. Složka se na stole ještě ani neohřála a už jí Mathias bere do ruky. Na mojí poznámku, že to počká, jen nepatrně zakroutí hlavou. Poté se vydává ke dveřím stejně jako otec, který už na nás čeká.

„Co to máš Mathiasi? Nějaká nová smlouva?" Natahuje otec ruku směrem ke složce. Zastavuji se v pohybu a trnu hrůzou. Pokud by otec zjistil, co je uvnitř, bylo by zle. Sakra zle.

„Nic důležitého Roberte." Odbude ho Mathias, který se ani nezastavuje a dál kráčí k výtahu. Doběhnu je a čekám potichu společně s nimi, až výtah cinkne. Když se tak stane, nastoupím jako první, za mnou otec a jako poslední se do kabinky dostává Mathias. Jenže ještě než se dveře zavřou, objevuje se na chodbě Oli.

„Oli? Prosím, připrav tohle na pondělí, dík." Strká mu Mathias složku do ruky, mačká tlačítko, dveře se zavírají a my sjíždíme dolů.
Nejsem schopna slova, natož pohybu. On se ani nepodíval dovnitř!
Všechno je to špatně.
Zase!