I was born too late

Just seven

,, Hotelová služba, večeře pro pana Taylora."

Rychle se odměně odtáhl s přerývaným nádechem a rychlým krokem pospíchal ke dveřím. Já osobně naprosto nechápala celou situaci, která se semlela a aniž bych to dala nějak najevo, neskutečně mě mrzelo, že to nedopadlo.
V tu chvíli jsem zahlédla samu sebe v odraze prosklené skříně, s rudými tvářemi, stále pootevřenými rty a prázdným pohledem z jiné galaxie. Tak tohle s tebou udělal?

Z pohledu na sebe, mě vyrušilo vrzání koleček u stolku, na kterém mě byla slavnostně připravena naše večeře a úsměvem číšníka v žluté zastěře s logem hotelu.

,, Děkujeme. " řekl Rog klidně a z černé kožené peněženky vytáhl dýško.

,, Pane jo, vypadá to skvěle." pokusila jsem se nasadit úsměv, hned co ten klučík odešel a nastala ta trapná situace ticha.

,, Um jo, A- snad ti bude chutnat. Já - musím teď na chvíli pryč. " řekl rozkoktaně a do ruky bral svou další koženou bundu s kožíškem. Ta druhá už byla jaksi moje.

,, Co? Kam? " optala jsem se překvapeně.

,, Musím za Brianem. Už teď je pozdě takže, ahoj. "křikl mezi dveřmi.

Zůstala jsem tam stát jako solný sloup, jako ta poslední cibule v koši, kterou si nikdo nekoupil. Vzala jsem si z talíře jednu palačinku s marmeládou a po dvou dnech konečně si na gauči zapla telefon. Moje praštěné spolubydlící, by nevydržely ani minutu bez telefonu. Jenže já teď měla mnohem lepší vyžití, než telefon.

Zhorozila jsem se z té spousty nepřijatých hovorů. Mamka;Magdalena;Elis...

Jako první jsem vytočila Elišku, rozuměla jsem si s ní vždy nejlépe a taky jsem od ní měla nejvíce nepřijatých hovorů.

Telefon mi vzala skoro okamžitě.
,, Charlie! Jsi dcerou smrti. Malém jsem umřela strachy. " vychrlila na mě, než jsem se vůbec stihla nadechnout.

,, Ahoj." špitla jsem a lehce se uchechtla.

,, Ahoj? To je všechno. Nechtěla bys nás alespoň trochu informovat?"zaúpěla a hlasité vydechla. V tom jednom jediném vydechu jsem cítila všechno. Ten strach, napětí a i zvědavost.

,, No, prostě jsem tady." uchechtla jsem se nadšeně.

,, JAKOOO... U NĚHO? "vykřikla a zapištela.

,, Jo, jsem u Rogera. Je -moc hodný." řekla jsem tiše.,, A taky přesně takový jak jsem s ho představovala, možná i úžasnější. "

,, To je osud Charlie." řekla překvapeně.,, I Magda to říkala a ty moc dobré víš, že od ní je to mnohem víc, než odemě."

,, Jo, je to osud. Ale má manželku, nemůžu..."

,, Počkej! Co sem pleteš manželku? " vypískla a následně zalapala po dechu.,,Nene? To jsi neudělala?"

,, Klid, dali jsme si jen skoro pusu. To je vše a zřejmě asi ani víc nebude. " povzdechla jsem si a s palačinkou u pusy jsem skočila na postel.

,, No ty vole."

Ano Elis, tohle je přesně to co vystihuje tuhle situaci.

,, Udělej si slefíčko, chci vidět co děláš. " zasmála se do telefonu. Rychle jsem pozastavila hovor a našla ikonku foťáku. Popravdě mi chvíli trvalo nastavit přední kameru. Prostě Charlie a tyhle stroje nejdou dohromady. Fotku s palčinkou a pusou našpulenou k foťáku jsem poslala Elis.

Znovu jsem zvedla příchozí hovor a z telefonu se tentokrát ozvalo pištění Magdy.

,, Klárino, děláš si legraci? Ta postel je úžasná. "