I was born too late

Just thirty-seven

Neumíte si představit s jakou obavou jsem přicházela k Rogerovu sídlu, kde jsme měli tentokrát domluvenou zkoušku. Bála jsem se toho co mi řekne na můj další, vzkutku šílený nápad a také se trochu bála o mého blonďatého přítele, po kterém jsem včera žádala jen čas. Čas na uklidnění, který budu chtít i po Rogerovi.

Zazvonila jsem na zvonek hned vedle masivních dveří z dubového dřeva a samu sebe objala rukama. Bylo pro mě opravdu těžké se rozhodnout, když mi záleželo na obou a nechtěla jsem ublížit ani jednomu. Ale i přesto, že vztah mě a Bena, by byl asi o sto procent jednodušší, Roger byl stále mou láskou, prvním mužem, do kterého jsem se skutečně zamilovala, prvním mužem, který se mě dotýkal a já při dotecích poprvé cítila. Byl odjakživa mou láskou, kdežto blonďák, který v podobných superlativech jako já o Rogerovi mluví o mě, pro mě zřejmě nikdy láskou nebude.

Dotkla jsem se tlačítka zvonku ještě jednou, jelikož se mi zdála doba čekání poněkud zdlouhavá, přičemž z chodby se žádné kroky ani hlasy neozývaly. Tedy tím, že se neozývaly mě chtěl zřejmě ten nahoře chránit, protože pohled na Rogera s polorozeplou černou košilí se Sarinou v noční saténové košilce podobné té mojí, jež stála opodál jsem opravdu vidět nemusela.

,,A-ahoj."vysoukala jsem ze sebe těžce.

,,Ahoj. Pojď dál."trochu roztržitě mi otevřel dveře dokořán a uhl se mi z cesty.

,,Charlie, co dnes tak smutně, ženám sluší víc úsměv." vytasila na mě své bílé zuby Sar, přičemž se přesunula k uchu jejího manžela a cosi mu potěšeně pošeptala do ucha. Nezapomněla se taky přes kalhoty dotknout místa, kde se pod černou látkou skrývala jeho chlouba. Posadila jsem se zloměně na opěradlo gauče a v tuto chvíli věděla, že to co jsem měla včera, ta žárlivost na Bena, je asi stokrát lepší než vidět Roge s jinou ženou než semnou. Není to již žárlivost, tohle bych popsala jako krvácení srdce, které však musím brzo ukončit, jinak nastane den, kdy v něm nic nezůstane. Potřebovala jsem nového lékaře a tím nejlepším doktorem na toto se v tu chvíli zdál p. Hardy.

,,Nechceš něco k pití?" zeptal se mě jako bych byla malá holčička u dědy a babi na návštěvě, ne jako žena kterou při každé příležitosti líbá. Zavrtěla jsem hlavou na odpověď tupě zírajíc před sebe  a tahala si klouby prstů.

Po pár minutách se objevila Sar, avšak tentokrát již v oblečení, no spíše v krásné róbě než v oblečení, jež měla doplněné o klobouk a kabelku drahé značky. Okamžitě v podpatkách přicupitala k Rogerovi, kterého políbila. Mé srdce se právě rozpadlo na polovinu.

,,Užij si to tam, zlato?" Zlato? Tak říká i mě.

,, Díky lásko. Ty to tady zvládni." lásko.. takže i ona mu říká lásko.

,, Ahoj Charlie." mávla mi při odchodu a já se snažila alespoň o drobný úsměv.

Dveře se zacvakly a Roger se provinile posadil vedle mě, se skolepnou hlavou a pohledem ke špičkám svých bačkor.,,Charlie moc se omlouvám, vím jaké to pro tebe musí být -"

,, Ne to nevíš. Neumíš si to ani představit." zastavila jsem ho s nalomeným hlasem a slzami v očích.,,Já už tohle opravdu nemůžu." začala jsem opatrně navádět na téma konce tohohle šílenství.,,I přesto všechno co k tobě cítím a že toho je víc než bych si přála, si myslím, že bychom si měli dát pauzu."

Zvídaví výraz, který měl se najednou stočil do zklamaného a také jsem si všimla toho, že vodní linka v jeho očích zadržuje pár slz, stejně jako ta má.,,J-jak to myslíš Charlie?"

,, Tak jak to říkám Rogi. Nehledě na to, že jsi mi včera lhal." sklopil provinile oči.,,Tak vím, že se vy dva máte rádi, nechci to už dál rozvracet." zavrtěla jsem poraženě hlavou.