I was born too late

Just forty-one

Den do koncertu

Krytičtější den než tento jsem za svůj život nezažila. Při pohledu na hodinky, které se nemilosrdně blížily k osmé hodině večerní, jsem měla žaludek obráceně a viděla se následující den přesně v tuto chvíli již nastoupenou za černou oponou, s kostýmem, jež jako by přímo vypadl z Rogerova videoklipu k písni Power To Love a se srdcem v kalhotkách. Cítila jsem se již připravena, ale uvnitř mě se tvořila nervozita větší než výška mrakodrapu. Až doteď jsem si vůbec neuvědomovala, že budu stát před tisíci lidmi a budu si muset věřit. Holka, ketra kdysi měla sebevědomí na úplném dně, si musí věřit. Co když zapomenu text? Přeskočí mi hlas? Nebo začnu špatně? Největší obavy jsem měla z písně Scandal, záleží mi na ní nejvíce, jelikož je má nejoblíbenější a taky nejtěžší. Říkala jsem si, že až zvládnu tu, mám nejhorší za sebou.

Ale jako správná hrdinka jsem samozřejmě Rogerovi nedala nic znát a namísto toho si připravovala své tělo s beauty vecičkami. Masky na obličej, pod oči a na rty. Dvou hodinová koupel. Červené nehty jak na nohou tak na rukou a kafe - což samozřejmě na kráse nepřidává, ale s nervíky pomoci může.

Rog mé již několik minut pozoroval se starostí i lehkým pobavením.,,Char?" pozvedl jedno obočí a jakmile jsem zpozorněla, přihmouřil své jiskřivé modré oči.,,Vím, že chceš vypadat dobře, ale není to soutěž krásy." zasmál se, avšak tak, aby mě neurazil.

,,Musím vypadat dobře, abych si věřila. To jsi mi přeci říkal, důležité je si hodně věřit." nabrala jsem spoustu vzduchu do plic, jež jsem následně hned velmi hlasitě vydechla. Evidentně tušil, že nejsem úplně v pořádku, ale tím, že mě tak neustále pozoroval mi nepomáhal.

S zamyšleným pohledem se rozešel k sedačce, na které jsem až do té doby byla pánem jen já a nejistě se posadil vedle mě.
,,Char. Za to, že jsi nervózní se stydět nemusíš."

,,Nejsem nervózní." vyjelo ze mě nepříjemný tónem, aniž bych jej chtěla použít. Roge to však ani trochu nerozhodilo, spíše mě ještě víc pochopil a pohlazením na rameni mi chtěl dát najevo, že ví o mé nervozitě.

,,Jak se toho mám zbavit?" zeptala jsem se nalomeným hlasem a cítila, že oči mi pomalu nezastavitelně vlhnou a připravují se k pláči.

Zkoumavě si prohlédl své ruce, načež si dvěma prsty poupravil koutky knírku, pečlivě sestřiženého na zítřejší velkou událost.,,Musíš si najít něco, čím na zítřek zapomeneš Char. Pusť si třeba film nebo si něco přečti."

,,To všechno jsem už zkoušela a myslím na to pořád." ztrápeně jsem svarštila své obočí.,,Co vlastně děláš ty? Pořád si tam něco prohlížíš." nahlédla jsem zvědavě na tlustou knihu na stole a hodila po modrých očích, štěněčí pohled.

,, Prohlížím si staré album." pousmál se spokojeně a mírně se nahl pro knihu v hnědých deskách. S pootevřenými rty, jimiž jsem dychtivě pobírala zvuk a očima široce otevřenýma jsem hladově koukala na to jak listuje stránkami až na začatek.,,Můžeš semnou jestli chceš?" ušklíbl se při otázce, o jejíž zbytečnosti věděl. Pouze jsem našpulila rty a poté nahodila půl úsměv. Bylo zbytečné i odpovídat na něco tak jasného.

Optraně jsem si poposedla blíže, ale pouze tak, aby mu to bylo příjemné a prohlédla si první čtveřici fotek.,,Tohle jsou všechno fotky z Tokya." udělal prstem pomyslné kolečko přes skupinku fotek a při pohledu na jeho tvář jsem mohla vidět cosi zvláštního. Za úsměvem se skrýval podivný smutek,možná z nostalgie.

,,S tím velkým hrnkem jsi přímo rozkošný." poukázala jsem na fotku v rohu a při úsměvu si skousla ret.,,Všichni jste." dodala jsem, když jsem si prohlédla i kluky. Přetočila jsem na další stránku a znovu se podívala na Roge, který měl ve tváři ještě smutnější úsměv.