Just thirty-one

444 28 27
                                    

Moje ústa byla otevřena dokořán minimálně minutu, možná dvě a proto naše cesta ke studiu uběhla rychleji než se nám zdálo a auto zastavilo. Pozorovala jsem jeho tvář, na které byl hrdý úsměv. Hrdý z toho, že mi to dokázal říct.

,,O-opravdu jsi řekl -" zakoktala jsem se a celá se v jeho sevření klepala.

,,Ano, vzal bych si tě klidně hned teď, ale neudělám to, protože to nejde." přitakal mi do noty.

Překryla jsem si pusu dlaní, jako by předemnou doopravdy klečel s prstýnkem. Jenže tohle bylo pro mě více než zásnuby. Jen jediná chybička se vloudila a to, že tak dojemná chvíle se odehrává v autě za svědectví našeho řidiče, který na nás už minutu čeká před autem a netuší, jestli má otevřít či ne.

,,Char, ještě předtím než vystoupíme. Řekni mi, kdybych byl tak o třicet, čtyřicet let mladší, řekla by jsi ano? " pohladil mě něžně po tváři, prstem na kterém má jeho snubní prstýnek, který mě zastudil a trochu probral do reality.

,,Řekla bych ano, ale kdyby-" povzdechla jsem si a podívala vážně do jeho očí.,,Jsi to udělal teď, nad tím ano, bych neváhala ani minutu." řekla jsem s vážností v hlase a spatřila ty krásné jiskry, které se mu přeháněly v očích.

,,Já se z tebe zblázním Charlie." přivinul si mě blízko k sobě a snažil se při svých slovech o smích, avšak něco v jeho krku mu v tom bránilo.

,,Ne, to já z tebe." zavrněla jsem mu do hrudi se spokojeným úsměvem, plným štěstí.,,Ne, myslím, že Steven se z nás zcvokne." pousmála jsem se na našeho řidiče, přešlapujícího před dveřmi a pohladila Roge po tváři.,,Jdeme."

👑👑👑

Mohu na vlastní smrt přísahat, že ještě nikdy jsem nezpívala tak dobře a bezchybně jako tenhle den. Zpívala jsrm totiž poprvé opravdu ze srdce, jako bych svým zpěvem vyznávala Rogerovi nehynoucí lásku. I na mou princeznu se hrálo o mnoho lépe. Prsty mi po strunách klouzaly lehce a tyto jemné pohyby vydávaly ještě jemnější zvuky. Všemu však kraloval Roger, který trval na tom, aby mi při hraní mohl držet pas a jemně ho hladit. Já toto moc nemusela, jelikož jeho doteky mě spíše rozptylovaly a já poté byla jako zpívající, avšak skoro spící princezna.

Ve dvanáct, přesně odbila naše hodina a já se nadšeně přitulila do jeho náruče. Po dlouhé době jsem konečně z mého výkonu měla dobrý pocit. I přes mou samokrtičnost jsem se musela pochválit.,,Dneska ti to moc šlo."pochválil mě a za odměnu jsem obdržela dáreček v podobě mlaskavé pusy, kterou Rog rád dělá, aby odlehčil situaci.,,Víš, ještě jsem se ti neomluvil za ten včerejšek. Neskutečně jsem to přehnal a vím to." zpovídal se mi tiše do vlasů.

,,Rogi, copak nepoznáš, že už při první puse v tom autě jsem ti odpustila. Stačí se ti podívat do těch modrých kukadel a odpustila bych ti cokoliv." řekla jsem mu a tak jak jsem pověděla, koukala jsem se mu do těch krásných očí, které se mu vůbec nezměnily, stále měli tu jiskru mladické nerozvážnosti, která mě osobně podle ostatních vždy chyběla. Možná proto si s ním tak rozumím, protože má to co mi chybí a já mám to co chybí jemu. Pomyslela jsem si.

,,Taky bych ti odpustil cokoliv, ale znáš mě, jsem prostě takový výbušný." sklopil uši, samozřejmě obrazně. Myslím tím, že byl velmi smutný ze svého chování, ale s tím nic nenadělá.,,Právě že znám, už za těch pár měsíců tě znám až až." zasmála jsem se, přičemž jsem mu tím spíše uškodila než pomohla.,,Asi mě máš už plné zuby co?" zamrkal na mě smutně.,,Tebe nejde mít plné zuby bubeníku. " šťouchla jsem ho nespokojně do ramene.

,,Víš co, mám nápad."vyhoupl se semnou na nohy.,,Co takhle si zajet někam na oběd?" přitáhl si k sobě můj pas.,,To si nechám líbit." nahodila jsem libí úšklebek.

👑👑👑

Cesta do nedaleké restaurace byla podivná, protože se celou čtvrt hodinu nedělo nic jiného než líbání. Kdykoliv jsem se chtěla jen nadechnout nebo si odpočinout, znovu si mě hladově vtáhl mezi své rty a já, jako hračka mu polibky oplácela. Když jsme zastavili před restaurací, oznámil mi pouze jednoduše "jsme tady" a vystoupil z auta. Vůbec mu nevadilo, že jsem po jeho zásahu celá rozcuchaná, zadýchaná a v tvářích mi hraje rubínová barva. Ne, bylo mu to naprosto jedno, že takovou neupravenou, vede vedle sebe.

Většinou se moc nestává, že když spolu někam jedeme, aby nás někdo zastavil a poprosil Roge o podpis, ale tentokrát se to stalo a hned několikrát. Možná to bylo způsobeno tím, že jsme šli tentokrát do obyčejnější restaurace než obvykle. Já tuto změnu shledávala jako příjemnou, jelikož někdy mi chyběla ta 'obyčejnost' mého života před Rogerem. Ano, můj život jsem rozdělila na část před Rogerem a po něm, jelikož on je ten mezník, který vše obrátil vzhůru nohama.

,, Co si dáš zlato? " vytrhl mě z přemýšlení.

,, Um, jen salát, to stačí." pousmála jsem se a nechápala jeho podezíravý výraz.

,,Charlie, vůbec se mi nelíbí jak se v poslední době stravuješ. Je na tobě vidět, že jsi hodně zhubla." zamračil se s pohledem na mě a moje tělo. Popravdě nebyl daleko od pravdy. Nejdříve jsem chtěla trochu z hubnout, abych se mu líbila, ale poslední dobou jsem na jídlo spíše kašlala, kvůli stresu. A jak dobře víme, jsou jen dvě možnosti jak se stres projevuje v jídle, buď jíte víc a nebo naopak méně či vůbec. A možnost dvě byla ta má.

,,Jsem v pohodě. Nemusíš mít strach." mávla jsem nad tím rukou. V tom však přišla číšníce a já se nestačila divit.,,Dáme si ten steak s hranolkami a jestli mohu poprosit, tak ty omáčky co jsou k tomu napsané taky. A po jídle pro slečnu ten karamelový zákusek a zmrzlinový pohár. Děkuji." mrkl na mě a než jsem stihla zareagovat, už byla i s papírkem pryč.

,, Bože Rogi." povzdechla jsem si do dlaní.,,To nemůžu nikdy sníst."

,,Když nebudeš 'opravdu' ." zvýraznil poslední slovo.,,Moct, tak ti s tím pomůžu, ale potřebuješ něco pořádného dostat do žaludku." pousmál se nad svým nápadem, mě tak snadno doběhnout.

,,Ti jsi neuvěřitelný Rogere." zavrtěla jsem nad ním nevěřícně hlavou a napila se poté sklenky vychlazené vody s plátkem voňavého citrónu.

,,Já vím, proto mě přeci miluješ ne?"odhodlal se říct tu krásnou větu, která je naprosto pravdivá a proto jsem na ni s potutelným úsměvem přikývla.

Dlouho jsem přemýšlela zda se zeptat na otázku, kterou nám už pár dní pod kůží a ke které jsme se bohužel zatím nedostali. Týkala se jeho narozenin, kulatin, které měli být přesně za tři dny. Ty jsou ještě důležitější a já si přála je také oslavit s ním, stejně jako Bri, Sar a jeho rodina, avšak já do té rodiny nepatřím, proto se bojím na tuto otázku zeptat. Neumím si představit, jak by mě představoval svým dětem, které jak ho znám nemají o nějaké cizí slečně z Česka ani potuchu. Možná tak z té jedné fotky. Tak trapná situace : Děti, tohle je Charlie, která teď bydlí v bytě, který jsem jí koupil. Chci z ní udělat hvězdu a ani ne za tři měsíce máme naplánované první koncerty. A mohl bych ji dělat dědu z fleku.

,,Rogi, chci se tě delší dobu zeptat na tvé narozeniny. " načala jsem velice opatrně téma a tím si získala jeho pozornost.,, Jak to plánuješ?"

Roger v přemýšlení skousl svůj ret.,,Jak to myslíš?" přihmouřil oči.

,,No jestli tam budu moc být také?" zamumlala jsem si do hřbetu ruky, kterým jsem si stydlivě zakrývala ústa.

Otázka ho ihned velmi překvapila.,,Ty se na tohle ještě ptáš?" mírně se zamračil a já v tu chvíli málem omdlela nervozitou z toho, že mě tam skutečně nechce.,,Jistěže tam budeš, jsi moji součástí a navíc tě chci představit mé rodině."

Lepší odpověď jsem nemohla dotat, znemenalo to že mě skutečně bere jako svoji součást a ne jako pouhé povyražení.

Tak co na ty dva ďublíky říkáte? Je to zapeklité! ❤️Ehm... já jsem spíš zapeklitá 🙈😅tak schválně jaký dáreček dostane Roger od Charlie v příští kapitole? 😏🎁

Láskuju vás 💋

!😎!

I was born too lateKde žijí příběhy. Začni objevovat