I was born too late

Just twenty-seven

Jakmile jsem se objevila mezi velkým vchodem, zahlédla jsem roztomile nervozního Bena, který mě vyhlížel s rukama v kapsách. Úsměv se mu rozzářil, když mě zahlédl, nešlo se neusmívat, když má tak nakažlivý a milý úsměv.

,,Všechno v pořádku?" přihmouřil oči, které mu padly na můj prokouslý ret.

,, Jo jasně, jen jsem se kousla." zkryla jsem rty do dlaně.

,, Počkej, přinesu ti na to alespoň náplast." nabídl se rychle a zmizel za barem, kde se ihned začal vyptávat čišníků. Zato já, stále celá zmatená, jsem si musela sednout. Roger se ke mě z dálky pomalu přibližoval, proto jsem zavrtala bradu do hrudi, abych se na něho nemusel dívat.

,,Charlie, moc se omlouvám." řekl smutně a zklamaně, přičemž si sedl na židli vedle mě.,,Mluv se mnou prosím." povzdechl si, chytl mou dlaň do svěření, které mi i přes naštvaní dokázalo rozbušit srdce. Nebyla jsem naštvaná na to, že mě kousnul, nebo líbal bez svolení. Svolení totiž od mého těla dostane vždy, i kdybych já sama nechtěla. Byla jsem naštvaná na to, že si mylsel, že ho v uvozovkách podvádím. Kdyby jen věděl na koho jsem celou dobu myslela. Stále nechápal, že ho miluju. Proto jsem byla skutečně naštvaná.

,,Dej mi pokoj, prosím." nadechla jsme dostatek vzduchu a odklonila tváře se slzami na stranu.

,,Proč brečíš Charlie?" přísunul se ke mě blíže.

,,Rogi.." vzlykla jsem z posledních sil klidného hlasu.,,Jak sis mohl myslet, že bych tě už nechtěla jen kvůli Benovi. Je to hodný kluk a myslím, že bude dobrý kamarád, jenže ty hned děláš jako bychom spolu měli letět do postele." rozhodila jsem rukama, celá frustrovaná z toho, že mi nevěří.

Nafoukl zaraženě své tváře a později všechen vzduch vydechl na mé rameno.,,Charlie, j-já jen hrozně žárlím. Nemůžu vydržet, když na tebe koukají jiní. Mám strach, že na takovém kluky už nemám a-" zastavil se zaraženě.,,Že mi tě někdo vezme, to bych asi nezvládl."

Všimla jsem si jeho trochu lesklých, modrých očí. Hádáte zřejmě správně, že v tu chvíli jsem mu uvnitř na místě odpustila cokoliv co řekl nebo udělal. Tak smutného, jsem ho už dlouho neviděla.

Uchopila jsem jeho ruku do pevného sevření.,,Věř mi, když ti budu něco říkat. Tobě jedinému nelžu a když ti už po několikáté řeknu, že tě miluju, tak mi musíš věřit." řekla jsem s káravým podtónem hlasu.

Provinile sklopila oční víčka k zemi.,,Vážně mě miluješ?" pošeptal, aby nás nikdo moc neslyšel. Přeci jen slovíčka 'miluji tě' si neříkají ani kamarádi a ani kolegové.

Lehce jsem se usmála a pohladila ho palcem po ruce, která byla po celou dobu v mém sevření. Měl ji tak moc velkou o proti té mé mikro ručky a to se mi moc líbilo. Třeba když mě chytl za boky obtočil se nimi skoro kolem celého jejich obvodu. Natáhla jsem se k jeho uchu :,,Kdybych teď mohla oplatila bych ti to kousnutí." zašeptala jsem svůdně.

,, To by se mi hodně líbilo." přikývl nedočkavě, v jeho očích, jakoby se rozhořela touha, vášeň a chtíč najednou. Tak krásný, tak dokonalý Roger Taylor. Který mě umí však vytočit víc než Magda a líbat lépe než bůh.

,,Tady už radši ne, navíc támhle jde Ben a nese mi náplast." pokývla jsem hlavou jeho směrem.,,Jen se podívej, co jsi provedl." nastavila jsem Rogerovi mou bradu, aby chlapeček viděl co udělal za spoušť. Nastavil si mou tvář mezi prsty a bolestně sykl.,,Moc se omlouvám, tohle jsem naposledy jsem to takhle moc přehnal, možná tak ve dvaceti." povzdechl si.

,,Nebojte už na to nesu náplast." zazubil se Ben a skoro by se dal říct odstrčil Roge, který zasoptil v tu chvíli vzteky.

,,Bene, já to udělám, už můžeš jít." řekl nasupeným hlasem.