I was born too late

Just ten

,, Rogi. " vydechla jsem a zaklonia hlavu.

,, Ššš." přiložil prst na moje rty, přes které jsem slyšela i bušení mého láskou roztaveného srdce.,, Tohle bylo lepší než jsem si dokázal představit. " dodal a kvůli mému odhalenému krku, mě začal jemně líbat na krku a čelisti. Jeho rty klouzaly po celém mém krku, přičemž jsem ucítila silnou bolest.

,, AU." sykla jsem.,, Tohle si neudělal! " vykulila jsem oči a chytla se za bolestivé místo na krku.

,, Udělal. To jen, aby sis na mě alespoň občas vzpomněla. A navíc nechci, aby na tebe čuměli kluci." sklopil svoje tváře.

,, To se nemusíš bát. Velký zájem o mě nikdy nebyl." zabořila jsem si hlavu do teplého ramene.

,, Tomu nevěřím. Spíš se bojí oslovit tak krásnou holku. I já si nebyl jistý, ale pak jsem zahlédl to tričko. " spokojeně vyprávěl a přitom lehce mačkal můj pas.

,, A tak sis řekl :Ta je do mě blázen, na tu to zkusím." zasmála jsem se, přičemž jsem si začala hrát s knoflíky u košile. No to se pouze spokojeně zaculil.

,, Brian mě asi zabije. Asi stokrát jsem ho musel ujišťovat, že tohle neudělám a, že mám vše pod kontrolou." povzedchl si a opřel si hlavu o mé vlasy.

,, Nezabije. Možná ti řekne, že jsi se zbláznil, ale to je vše."

,, I ty si blázen. Co já vidím na tobě chápu, ale co ty vidíš na mě... "

Zastavila jsem ho přiložením ukazováčku na rty.,, Proč se podceňuješ? Jsi Roger Taylor, ten nejúžasnější bubeník na světě, tak si toho važ. " pokárala jsem ho s malou pusou na čelo.

,, Od tebe to zní přímo úžasně. " rozzsvítily se mu krásné modré oči. Přesunula jsem svou dlaň na tvář, přes kterou jsem přejela a poté ji nechala přiloženou.

Všimla jsem si toho jak se po doteku uvolnil, zjemnil výraz své tváře a mou roztřesenou dlaň přidržel tou svou.

,, Let R8 z Los Angeles do Prahy. " ozvalo se a moje oči se zaleskly.

,, Já - nechci - Rogi." pověděla jsem rozklepaným hlasem.

,, Charlie - " přivřel oči, protože se mu taky lehce zaleskly.,, Pojď." chytl mě za ruku.

Nechtěně jsem vstala a pevně se držela Rogerovi dlaně, jako dítě co nechce do školky. Byl to vlastně podobný problém, jen mnohem komplikovanější. Na hrudi mě nepříjemně tlačilo, jako by tam byla kostka ledu co se zvětšovala a polévala moje tělo chladem.

,, Um - ještě něco. " vytáhl z kapsy nemalou černou krabičku.,, na tohle se podívej až v letadle." usmál se a dal jí do kapsy jeho bývalé kožené bundy. Teď chřála mě a nejen tělesně, hřála mě hlavně u srdce.

,, Děkuju." vrhla jsem se mu kolem ramen, přičemž mě rukami vyzvedl pár centimetrů do vzduchu.

,, V pořádku se vrať domu a pozdravuj své praštěné spolubydlící. " snažil se tíživou chvíli spravit vtipem. Jenže nic mě prostě nemohlo uklidnit.

,, Budeš mi tak moc chybět." vzlykla jsem a zavrtěla se, aby mě pustil na zem a jen co to udělal, chtěla jsem se přitisknout k jeho rtům, jenže tentokrát, kdoví proč ucukl. V tu chvíli chvíli mi bylo až moc trapně a proto jsem se co nejdříve nejrychleji odtáhla a pohled sklopila ke svým špičkám bot, samozřejmě zase na alespoň drobném podpatku.

,, Už bys asi měla jít. " mrkl na mě a začal ustupovat krok po kroku do zadu.

,, Asi jo." řekla jsem rychle, protože jsem nechápala jeho náhlou změnu chování.