I was born too late

Just twenty-five

Byla to snad hodina, co jsme seděli vedle sebe přítulení a navzájem se hladili po zádech.

,,Proč mi s tebou musí být tak dobře." povzdechl si a zabořil tvář do mých vlasů.

,,Mě je s tebou taky dobře." odvětila jsem.,,Sejdeme se zítra? Chtěla bych tě zase vidět." usmála jsem se a přitom ho hladila po hrudi.

,,Napíšu ti. Ještě nevím kolik budu mít času." odvětil mi s omluvným úsměvem.

,,Dobře, ale chci tu být ještě chvíli. Nechci být doma dlouho sama,je mi pak smutno." naklonila jsem se k jeho oušku.

,,Měli by jsme ale-"

,,Pššš."přiložila jsem mu palec na rty.,,Jen chvíli, klidně ti to dám i písemně v minutách a vteřinách." ušklíbla jsem se blízko jeho tváře, která byla napucaná úsměvem. Několikrát jsem po ní přejela spodním rtem a jako rozloučení s krásnou přírodou, jsem mu dala malý polibek na lícní kost.

,,Teď už se vážně musíme. Odvezu tě domů." oznámil mi, poněkud zmateně a poplácal mi po zádech,které však ještě několikrát pohladil klouby prstů.

,,A uložíš mě potom do postele?" našpulila jsem rty a prosebně zamrkala, jako bych byla malé koťátko.

,,Neboj, dám ti i pusinku na čelo." odvětil a zakousl se do rtu.

,,Tak to se mi bude asi líbit." protáhla jsem nevinně.

,,Raději půjdeme, jinak to dopadne špatně." povzdechl si, chytl mě za ruku a jemně mi pomohl se vzpřímit.

Kamenná cesta sem opravu nebyla moc příjemná, proto se Roger znovu nabídl mě vzít do náruče. Docházelo mi, že už dávno to není ten rozjivený kluk, ale stal se z něj ten pravý gentleman. Ten muž, o kterém jsem snila vždy, i když jsem byla malička a Rogera ještě pořádně neznala. Snila jsem o tom pravém, který nosí kabát, občas i klobouk, podrží mi dveře, sundá kabát, popřípadě vezme do náruče, když bude potřeba.

,,Co se tak culíš Charlie?" zeptal se s úsměvem. Já se culim?

,,A taky se červenáš, to nemusíš, i když se mi to líbí."  dodal, než jsem si stihla rozmyslet odpověď na první větu.

,, Um, no. Já za to nemůžu, vlastně jsem ani nevěděla, že se to děje." mykla jsem rameny. V periferním vidění, jsem zahlédla z dálky auto a trochu se vnitřně zaradovala, ne snad, že by mi to vadilo. Právě naopak, ještě chvíli v jeho náruči a rozplynu se do vzduchu v podobě, drobných kousků.

,,To vím Char,ale ani nevíš jak moc jsem šťastný, že se ti tohle děje právě semnou." pošimral mě na bradě z čehož jsem zase málem obdlela.

,,Jen s tebou, jsi zapoměl říct." upozornila jsem ho dotčeně, když mě jemně u auta postavil na nohy. Vždy když mě jen na metr opouštěl, neopomenul mě přitom vždy pohladit, po tváři, po bokách, po ruce nebo po vlasech. Tentokrát si tuto něžnost vysloužily moje boky.

Odemkl brouka, jak tomuto krásnému autíčku rád říká a já se tak zase posadila do té pohodlné sedačky.

V tom lehkém šeru, které zahalovalo krajinu i nás, vypadal Rog dokonale, prohloubil se stín jeho liních kostí. Modré duhovky se leskly a sivé vlasy s vousy, v tu chvíli vypadaly přímo výstavně. Nemusela jsem se sebe ptát, jestli po něm toužím a proč. Pro jeho dokonalost ve všech směrech přeci. Ptala jsem se, proč zrovna já musím po tomhle muži toužit.

,,Napadlo mě." odkašlal si a tím ukončil mrtvolné ticho.,,Vzpomněl jsem si, že jsem pozvaný na oběd a je asi hloupé to rušit." skousl si ret.