I was born too late

Just Forty-nine

Steven. Řidič Steven. Můj strážný anděl Steven. Opakovala jsem si, když mi nabídl rámě hned po výstupu z auta.

,,Ještě jednou moc děkuji." zopakovala jsem již přesně po desáté a vlastně ani již nečekala odpověď. Jen jsem stále cítila nutnost děkovat mu. Byla jsem si jistá, že nebýt jeho celý večer bych probrečela. Ti, kteří mi slibovali modré z nebe si mohli podat ruce v tom, jak mi nejlépe ublížit.

Když jsme vstoupili do obývacího pokoje, došlo mi, že Steve ještě nikdy nebyl uvnitř mého domu, za což jsem se sama za sebe zastyděla. Tolikrát mi s něčím pomohl, ale vždy zůstal stát na prahu dveří a já nebyla schopna jej ani jedinkrát pozvat dál.

Napomenula jsem se a slíbila si, že to se musí napravit.

,,Nezouvej se." usmála jsem se a pověsila na věšák své sáčko.,,Běž se posadit, mezitím půjdu něco najít do ledničky, ale myslím, že jediné co najdu bude vážně jen ta zmrzlina." dodala jsem se smíchem a uháněla hned vedle, ke kuchyňskému koutu.

,,To jsem právě chtěl vyřešit. Mám takový nápad." opřel se o sloup, který opticky oddělovat obývací část a kuchyň. Zbystřila jsem a následně i zarazila, když jsem si takto poprvé prohlédla jeho postavu v klidu. Byl vyšší, než jsem si předtím uvědomovala a taky nešlo přehlédnout široká ramena, která z tohohle úhlu vypadala ještě širší.,,Kdyby jsi mi dala tak půl hoďku možná třičtvrtě, zajel bych pro něco dobrého na zub a taky ze sebe shodil tuhle róbu řidiče. Chci před tebou taky jednou vypadat jako normální chlap."

Jaké bych mohla mít námitky. Takový servis nemá kde jaká zlomená duše.

,,Jaký film mám mezitím najít." řekla jsem pohotově, souhlas by byl jen plýtváním slov, nad čímž se modrooký elegán tiše zasmál. Ten chlápek má ale smích, s tím hlubokým hlasem je to jako by se rozzvonil zvon.

,,Budeš se smát, ale když najdeš ve své sbírce nějakou slaďárnu budu jen rád. Zbožňuji tyhle kýčovité příběhy." přihmouřil své uhrančivé oči, kterými si mě pečlivě prohlédl.

Znejistilo mě to, ale snažila jsem se chovat, mluvit a dýchat klidně,,To jsme dva."

,,Tak zatím." mrkl na mě a předtím než se otočil skousl si svůj spodní ret, který byl oproti tomu hornímu velmi plný.

Cítila jsem z něj napětí, co mě začalo spalovat uvnitř a nějak jsem tušila, že možná budu litovat toho, že jsem raději neprobrečela polštář, ale něco uvnitř se na strávený čas se Stevem těšilo.

První co mě napadlo bylo jednoduše obléci něco méně nápadného. Po zjištění, že nejméně elegantním kouskem mého šatníku je bílé tričko a světle růžové kraťasy jsem si uvědomila, že je něco opravdu špatně, když v téhle sbírce není jediný vytahaný svetr.

V tu chvíli jsem se musela spokojit s tím co jsem měla a modlila se, aby jsem jeho očividný zájem odradila.

👑👑👑

Nebyla to ani půl hodina, kdy dveře klaply a z malé předsíně se vynořil Steve, ze kterého jsem zhruba na půl minuty zapomněla dýchat. Vlasy, jindy schované pod černou čepicí ladící k uniformě, byly zvlněné do dvou symetrických tmavých vln. Hruď se drala na povrch skrz černou, lehounce průsvitnou košili rozepnutou až k hrudi. Stejně tak kouzelný byl i jeho výraz, když nesl v podpaží lahev jistě drahého sektu, v pravé ruce servíroval krabici z cukrárny za rohem a v levé držel cosi, co jsem z této dálky nedokázala určit.

Sobě jsem si přiznala, že byla hloupost ze sebe shodit mé hadříky i make up, protože teď jsem byla za šedou myš vedle skvostného lva.

,,Co jsi nám připravila?" promluvil první, já nebyla schopna mluvit.