I was born too late

Just thirty-nine

O týden později

Motýlci v břiše, bušení srdce, tváře plné růže, každý dotek jako pohlazení od samotného boha. Ano - ráda bych řekla, že takové pocity, jsem začala cítit s Benem, ale bohužel. Tyhle znaky zamilovaní, prožívám při každé zkoušce s Rogerem několikanásobně více, než-li dřív když jsme byli 'spolu'. Viděla jsem však, že on to zvládá dobře a statečně, dokonce každou volnou chvíli tráví se svou manželkou. Kéž bych to samé mohla říct o mě a Benniem. Mám ho opravdu moc ráda, více než kohokoliv jiného, ale stále jen ráda a tak se z nás pomalu znovu stávají kamarádi, tedy spíše bratr se sestrou, kteří se občas líbají. K ničemu jinému nedošlo a Ben ví, že asi ani nedojde. Stále jsem však měla ještě dost času a také nechtěla Roge zatěžovat.

,,Charlie, vůbec mě neposloucháš." rozezněl se jeho skvostný hlas jako zvon a rovněž znavené povzdechnutí. Sklopil svou tvář do dlaní, jejichž prsty si zapletl do bílých kudrlinek.

,,Promiň, jen jsem se zamyslela." zamrkala jsem očima, jako bych se právě probudila a sklopila svá studem zrůžovělá líčka.

,,Pro dnešek toho už necháme." pohlédl mi do očí.,,Budeme pokračovat zítra." pokusil se o úsměv a ponechal mě na gauči, samotnou jako vždy. Byl ke mě do určité míry velmi odměřený, ale zároveň se choval co nejmileji jak jako můj učitel mohl.

,,Dobře, zase jako dneska?" postavila jsem se na nohy a k bříšku si přitiskla mou malou kabelku se zlatou sponou.

,,Jo, stejně jako dnes." vypadalo to jako by mluvil spíše ke klavíru, ke kterému usedl než ke mě. Začal po něm něžně klouzat prsty a už v prvních několika vteřinách jsem poznala známou Queen píseň, složenou Freddiem. Love of my life.

,,Je to moc krásné." přiblížila jsem se několika kroky a sledovala jak ony bílé klávesy, něžně laská konečky prstů.

,,Pamatuji si ještě, když nám ji Freddie poprvé zahrál a taky den kdy mě ji učil. Byl hrozný puntičkář a dokud něco nebylo více než hvězdné, nedal si pokoj." poznala jsem, že se ve svých myšlenkách vrací zpět do minulosti. Vždy když tohle dělal, oči mu ztmavly, vypadaly zadumaně a jeho rty se lehce třásly.

,,Rogi." povzdechla jsem si a přestoupila tu bariéru, kterou si již několik dní držíme a chopila jsem jej chlácholivě za ramena.,,Na tohle teď nevzpomínej. Freddie je tu pořád s námi, i když ho nevidíš a je na tebe rozhodně moc pyšný." samotné se mi zaleskly oči, ale Rogerovi několik slz uteklo z koutků.

,,Děkuju Charlie. Jsi moc hodná." poplácal mě po hřbetu jedné z mých ruk na jeho rameni.,,Nebude ti vadit, když už půjdeš. Chci být chvilku sám."

,,J-jo jasně. Tak zítra." usmála jsem se ze široka, avšak ne ze štěstí, ale z toho, abych mu pozvedla náladu. Při odchodu mi to nedalo a ve dveřích jsem se ještě otočila, abych se podívala jak úžasně za tímto poetickým nástrojem vypadá. Nevěděla jsem však, že se celou dobu díval na to jak odcházím a tak nastala ta trapná situace, kdy se na někoho chcete nenápadně podívat a ten člověk zrovna dostane ten stejný nápad.

,,Tak a-ahoj." snažila jsem se tento trapas zahrát do něčeho lepšího, což se mě však zřejmě nepovedlo a k tomu mi ještě sama od sebe vystřelila ruka nahoru do takového podivného a rovněž velmi trapného mávnutí. Raději s jsem proto zapadla do chodbičky a opustila místo, na kterém se událo již tolik věcí, o kterých bychom s Rogem mohli sepsat paměti.

👑👑👑

,,Bennie? Jsi tady?" hlasitě jsem zvolala do rozlehlých prostor mého bytu. Ben je tu totiž dost často a já jsem mu za toto gesto byla více než vděčná. Nechtěla jsem si ani představit, že bych tady zůstala sama. Nikoho nevídala a jediný s kým bych si mohla pokecat by byl Steven při naší cestě na zkoušky nebo do obchodu.